Voloďo, rozšroubuj toho sinclaira

Kdo z Čechů někdy používal stolní počítač řady XT z počátku osmdesátých let, vzpomene si snad i na nenápadnou značku vyrytou do jeho bedny. Pravděpodobně tam totiž nebylo IBM, nýbrž hrdě: Consul. S číslem 331 to byl typický východoevropský počítačový klon. V tomhle případě brněnský Zbrojovkář s vnitřnostmi například od JZD Slušovice, který zvládal černobílou grafiku Hercules, zapínal se vzadu přímo na zdroji a přehrál Grand Prix Circuit, Prince z Persie, Tetris, Street Rod či s velkým sebezapřením i F15: Strike Eagle II. Bylo to PC kompatibilní „made in RVHP“. Když člověk setřel prstem z jeho kisny prach, setřel i trochu tragikomické historie komunismu.

Na značky!

Ačkoliv to dobový slušovický boss ani nikdo mu podobný nikdy otevřeně nepřiznal, computerové podniky na východ od Berlína krom vlastního výzkumu nepokrytě využívaly západní know-how. Byl to ten nejzřetelnější poznávací znak informatiky z totalitního bloku, který se v osmdesátých letech, tedy nedlouho před svým rozpadem, pokusil v tristních podmínkách dohnat technologické manko a následoval nový trend západu, rozkazující přesunout počítače z vědeckých stanic do podniků, škol a domácností. Donuceny okolnostmi začaly tedy východní podniky dovážet za valuty originální čipy i celé počítače a podle nich stavěly své vlastní, což byla jediná možnost, jak poměrně rychle dostat informatiku konečně mezi lidi a tím zaznamenat skutečný pokrok. Originalita a autorské právo však byly v tomto případě trezorové pojmy. Klonovalo se. Východní počítače naprosto kopírovaly své zdroje a nosily pouze jinou značku, přinejlepším i odlišný design. To bylo maximum. Takový ruský Achát nechtíc schovával ve své ROM paměti podpis Steva Wozniaka, protože si nikdo z křemíkových stachanovců neuvědomoval, že kradené vnitřnosti z Applu II mohou nést copyright nejen na samolepkách či štítcích. Achát s Wozniakovou črtou byl ztělesněním drzosti i nepochopení zákonů, tedy zcela normální jev v předrevolučním Rusku a jeho satelitech. Komunistický počítačový průmysl totiž těsně před svou smrtí v podstatě začal to, čím dnes pokračují Číňané. Sériovým plagiátorstvím. Akorát v úplně jiných podmínkách a v úplně jiných souvislostech. Východní počítače neměly konkurovat na světovém trhu ani vydělávat obrovské peníze. Nesoutěžily ani mezi sebou. Západní trend „Náš sinclair do vaší rodiny“ se na východě projevoval úplně jinak – tamní počítače měly pouze hromadně vzdělat lid a ukázat, že nikoliv pouze uvědomělou agitací je socialistický člověk v digitální době živ. Tím je způsob jejich vzniku snad i omluvitelný. Nebyly to komerční stroje, byly to jen sluhové zoufalé propagandy.

V práci jako doma

IQ-151 , PMD 85, PMI-80, Ondra, vše se jménem Didaktik, Consul 2717…To je třeba pouhý zlomek počítačové produkce socialistického Československa, které v osmdesátých letech proslulo největší koncentrací různých navzájem nekompatibilních typů počítačů na počet obyvatel. Výsledkem byly dosti omezené série (stovky kusů jednoho typu), poruchovost, uživatelská nepřívětivost, chybějící software a především takřka stoprocentní nesehnatelnost v maloobchodní síti. To bylo to hlavní – domácí počítače, již tolik módní na západních trzích, svým označením nejen v Československu, ale na celém východě, bezostyšně lhaly. Doma je totiž mohl mít opravdu málokdo. Pracovalo se na nich a hrálo pouze ve školách, v zájmových kroužcích a podnicích. I moje babička si po zaučení s Didaktikem přestala nosit do účtárny štrikování, doma se jí však klubíčko zmenšovalo jako obvykle.

Podnikový a školní „trh“ s desktopy a malými osmibitovými počítači vyrobenými ve východoevropských montovnách fungoval jako přes kopírák po celém RVHP. Jako u nás produkovala výpočetní techniku pro hromadné vzdělání a práci Zbrojovka, Tesla či  Služba Bratislava, tak své státem řízené výrobce počítačů měli samozřejmě i ostatní včetně Sovětského svazu. SSSR je považováno za domov největšího počtu klonů ZX Spectra Z80 – osmibitového počítače, který na západě revolucionizoval trh tím, že se opravdu ve velkém používal v domácnostech, což se o téměř identických strojích z Gorbačovovy říše opět nedalo vůbec říct. I ve Svazu se počítače do spárů jednotlivců dostávaly pouze díky známostem konkrétních lidí a podpultovému kšeftu.

Elektronický gigant

Od Československa se situace v SSSR lišila jen tím – a to je důležité - že na nepoměrně větším trhu byla poptávka po výpočetní technice a vůbec digitálních výrobcích tak velká, že se na ní dokázaly uživit průmyslové konglomeráty objemově srovnatelné i s věhlasnými zahraničními společnostmi. Takovým impériem byla v Sovětském svazu bezesporu Elektronika (Электроника), která za socialismu produkovala v několika závodech veškerou drobnou elektroniku od digitálních hodinek přes kalkulačky až po televize a „Game and Watch“ budíky a to vše bylo povoleno jak pro domácí trh, tak i na vývoz do spřátelených zemí. Na rozdíl ale od desktopů a osmibitových počítačů, na kterých si Elektronika paradoxně pěstovala pouze domácí renomé.  Je škoda, že dnes tuto společnost mimo Rusko nikdo nezná jinak, než jako tvůrce Vlka sbírajícího vajíčka. Elektronika byla bezesporu velkým počítačovým výrobcem a v hlavním tahounem východoevrospkého pokroku.

Vždyť nejznámější sovětský produkt Tetris vznikl na Elektronice 60 - klonu amerického počítače PDP-11, a zařídil tak jediný pitoreskní okamžik, kdy západní know-how dopomohlo ruským inženýrům nějakým způsobem překonat svůj vzor a zadělat na sice zpožděný, ale přesto velký mezinárodní úspěch. Elektronika v polovině osmdesátých let skutečně jela a tolik potřebnou éru domácích počítačů „vzdělávajících lid“ v Rusku de facto odstartovala. Jak? Samozřejmě klony. V roce 1985, tedy v době kdy se u nás začal vyrábět osmibit PMD-85 a třeba v Bulharsku kopie Applu II, připravili Rusové v Elektronice první domácí počítač řady BK-0010 (bytovoj kompjuter) s celkem výkonným procesorem 1801BM1, který byl poplatný šestnáctibitové jednotce z DEC PDP-11. Rus sál data z magnetofonu a používal nepohodlnou membránovou klávesnici, jakou dnes mají třeba čtečky karet na benzínkách. To by každopádně nebylo tak strašné, ovšem přístroj také pracoval s jazykem Focal přeportovaným z PDP-11, což byl poměrně primitivní nástroj, používající jednopísmenkové příkazy, a tak vedle výroby PC-XT klonu pod značkou MC-1502 musela Elektronika celou řadu BK v dalších letech výrazně inovovat. To v úvodu devadesátých let mimo jiné znamenalo, že konečně začala používat normální klávesnici z umělohmotných tlačítek, že měla použitelnou přípravu pro disketovou mechaniku, že komunikovala v pokročilém jazyce Vilnius Basic a že uživatel dostal možnost přepnout počítač do úsporného režimu, kdy se na monitoru zobrazovaly pouze čtyři řádky a uvolněná grafická paměť posloužila programům jako klasická RAM.

Pád do reality

Nebýt toho, že všechna tato vylepšení vznikala až po pádu železné opony a že kdesi tisíce kilometrů směrem na Greewnich už dávno ševelily Amigy 500, mohlo jít o konkurenceschopná opatření. Jenže v době, kdy se do Svazu začalo dostávat západní zboží, potřebovala Elektronika mnohem výraznější výrobek. Hit. Kdo by ale tušil, že se jím firma nakonec nadobro znemožní. I když… vlastně ano, dalo se to čekat, protože v době ukončení řady BK se Elektronika pustila do něčeho, co v krachujícím SSSR sice nemělo obdoby, ale také (nebo proto) na to nebyly technologie ani dostatek soudnosti. Elektronika vyrobila první ruský laptop. Hrozný.

Devětsetjednička, jak se mu podle označení  PC16/901, říkalo, se nestal symbolem pokroku, ale definitivně připomněl, jak moc Rusko a všichni jeho nedobrovolní poddaní v předchozích letech zaostali. Stal se raritou, protože kombinoval vše negativní, co mohlo laptop po roce devadesát tvořit. Byl těžký, škaredý, nevýkonný a ukrutně drahý. Ani v novém tržním prostředí vzmáhajících se horních deseti tisíc ruských mafiánů neměl šanci uspět. Šedým designem neoslovoval pozéry a nadměrnou pětikilovou hmotností manažery. PC16/901 však především popravila nehorázná cena pětadvacet tisíc rublů (šest tisíc dolarů), což bylo padesátkrát víc, než kolik v roce 1991 činila průměrná ruská mzda a hlavně víc, než stála soudobá světová konkurence. Apple PowerBook 170 z října roku 1991 se totiž prodával za čtyři a půl tisíce dolarů a o rok mladší ThinkPad z dílny IBM dokonce ještě o dvě stě dolarů levněji. Na oba přitom Sovět výkonově maximálně ztrácel. Zatímco mladší PowerBook a ThinkPad jely na čtyřiosmšestce s 25 MHZ a ThinkPad mohl pohodlně na svém 125 megabytovém disku a desetipalcovém barevném TFT displeji prohánět Windows 3.1, ruská bachyně valchovala XTčkový procesor se 4,47 Mhz a vše prezentovala v monochromatickém zobrazení. Nějaký čas si ji ve velkých podnicích s námahou posílali mezi výrobnami a pak se na ni zcela zapomnělo. Z  tisíce vyrobených kusů dodnes zbylo jen pár…

Elektronika nejenže s PC16/901 výkonově zkopírovala dávno překonané XT, ale nestačila ani na pět let starou konkurenční Toshibu 3100, ze které designově vycházela. Firma se tak laptopem definitivně rozloučila s trhem, stejně jako většina podobných společností z celé východní Evropy. Nedokázaly se přizpůsobit době, ve které už se nemohlo krást. Jejich značky jsou sice mnohde ještě aktivní, ale třeba Elektronika s jednou novou kalkulačkou, co se designem neliší od svých třicet let starých kolegyň, mnoho parády nedělá. A naše „zbrojovky a tesly“ také ne. Čest jejich práci. Nebo spíš jen památce?