Videohry vznikly na autobusové zastávce

Kolem roku 1966 blikalo ve Spojených Státech Amerických už čtyřicet milionů televizorů, ale nikoho v té době nenapadlo, že by někdy v budoucnu mohly sloužit i k něčemu jinému, než jen k pasivnímu sledování přistání Apolla na Měsíci. Snad jen jeden člověk tušil, ba přímo viděl za horizont. Když německý žid Ralph Baer prchal v šestnácti letech před druhou světovou válkou do Ameriky, byl to malý krok pro člověka, ale velký skok pro hráčstvo. Tento „videoherní Edison“ později položil základy k úplně novému kulturnímu odvětví s miliardovými zisky. Televizním videohrám.

Nedávno jste si mohli přečíst článek o samotném vzniku elektronických her, které byly zhruba od druhé poloviny čtyřicátých let dvacátého století poháněny sálovými počítači s osciloskopickými monitory a bystrý čtenář správně usoudil, že nešlo o videohry jako takové. Tedy takové, jaké známe dnes. Pracovaly totiž na čistě elektromechanické bázi a jednalo se o pouhý odpad seriózního vědeckého výzkumu. Až Baerův vynález jménem Brown Box přepsal v roce 1966 dějiny. Poslal tečky a čárky z vypoulených displejů do hajan a díky připojení výpočetní konzole k televizoru poprvé nabídl hraní přímo do domu.

Stop…

Ralph Baer, nositel americké státní medaile od George Bushe si s myšlenkou televizních her poprvé pohrával již mnoho let před tím, než je skutečně v svém prototypu Brown Box sestrojil. Revoluční nápad dostal už v roce 1951 jako pracovník elektrotechnické firmy Loral. To takhle stával u výrobní linky a ladil nastavení nových televizorů speciálním zařízením, když ho napadlo, že by televizory jako výdobytek moderní techniky mohly zvládnout ještě mnohem víc, než to, co lidem nabízely a dodnes nabízejí. Když v rámci testování „kreslil“ na obrazovky geometrické sítě, zeptal se sám sebe. „Proč by s geometrickými tvary na displeji nemohl člověk hýbat čistě pro zábavu pomocí nějakého ovladače, který by se k televizorům přikládal?“ V době technologické horečky, kdy snad každá společnost s technologickým know-how chtěla vyrábět televizory, mu interaktivní posunování obrazcůpřipadalo jako něco, co by Loral v konkurenčním prostředí perfektně zviditelnilo. Rozhodl se proto svoji vizi konzultovat se šéfem Samem Lackoffem. Avšak narazil. Pro Lackhoffa měla tehdy interaktivita televizoru asi stejný význam, jako úmrtí sousedovic Mourka, potřeboval spíše stíhat objednávky, než zkoumat novou technologii. Rázně prohlásil. „Zapomeňte na to, už teď jsme s výrobou ve skluzu“. A mladý Baer poslechl. Převratná myšlenka na patnáct let skončila tam, kde i královna sedává sama.

… and go

Léto 1966 bylo v USA obzvlášť horké a zajímavé. Beatles si uvědomili, že nejsou populárnější než Ježíš, Martina Luthera Kinga zranil letící kámen při protestním pochodu Chicagem a v Las Vegas otevřeli slavný Caesarův palác. A Ralph Baer? Ten , když čekal na svého kolegu z elektrotechnické firmy Sanders, konečně potvrdil okřídlené rčení, že důležité myšlenky vznikají v banálních situacích. Baer čekal na autobusové zastávce a v nudě mu v hlavě opět sepnula videoherní myšlenka. Tehdy už to byl klíč k budoucnosti. Podruhé nápad opustit nechtěl a dostal se tak trochu do pitoreskní chvíle. Představte si obrýlené muže, jak v tvídovém sáčku vytahuje linkovaný blok a vzrušené zapisuje cosi, co je tak nové a těžko pochopitelné, že to může ukázat komukoliv na potkání, aniž by se bál o autorskou krádež. Do bloku si Baer načmáral konstrukci první světové herní konzole a protože kolega zrovna přišel, nechal si papír v kapse a příštího rána, prvního srpna 1966, na jeho základě sepsal čtyřstránkový elaborát. Uvedl v něm základy všeho, čím se dnes bavíme a jak sám později podotknul, ani on si tehdy nebyl schopen plně uvědomit, že na čtyřech listech o prvním domácím herním setu načrtl budoucnost miliardářského byznysu. Vždyť ani nepoužil tolik klíčový termín „video hra“, který se začal používat až v sedmdesátých letech, kdy kvůli soudním tahanicím na popud Nintenda musel Baer zpětně dokázat, čím se jeho  hry principiálně liší od mnohem staršího osciloskopického Tennis for Two Willyho Higinbothama(viz starší článek). Baer zkrátka v onom klíčovém létě ´66 provedl nevinné, avšak také nejdražší tahy propiskou dvacátého století. V roce 2006 je zveřejnil Smithsonianův institut v USA.

Jsou dveře zavřené? Jsou

Technický vývoj toho, co si Baer v srpnu 1966 sepsal, má z dnešního pohledu celkem komický podtext. První hardwarový prototyp z asi celkových osmi totiž vyvíjel v Sanders naprosto tajně. Zabral se nenápadnou kancelář, od které měl klíče pouze on a později ještě pár dalších kolegů a koumal ve volném čase po práci. Údajně absolutně nikdo netušil, co se za těmi dveřmi po odpolednách děje, avšak zasvěcenci v čele s klíčovým Billem Harrisonem brzy přinesli konkrétní výsledky. Během několika měsíců Baerovci vyrobili podle původního čtyřstránkového návodu funkční herní jednotku a postupně pro ni definovali základní herní žánry. Ten první, nejjednodušší, dnes už vlastně neexistuje. Šlo o honičku dvou teček ovládaných dvěma hráči, kterou Baer předvedl svému šéfovi Herbertu Campmanovi, aby celý projekt konečně legitimizoval a dostal dotaci, jež po schválení činila přibližně dva a půl tisíce dolarů. Ale další průkopnické žánry už zůstaly. Harrison například pro akční arkády „gun games“ sestrojil světelnou pistoli, což byla vůbec první herní periférie na světě a netrvalo dlouho a inženýrům se podařilo naprogramovat i žánrově naprosto stěžejní vynález - třetí tečku ovládanou počítačem. Díky ní vznikly pinkací sporty jako pingpong, házená, volejbal a mnohé další. Videohry byly na světě.

Do série s ním

Asi dvanáct her s volejbalem, pingpongem, fotbalem, ruletou či střílecí arkádou předvedlo Sanders v roce 1969 všem významným společnostem, vyrábějícím televizory. Zájem byl velký. Ostatně Baerovci vždy rádi vzpomínají na kladné ohlasy prakticky všech významných manažerů, kteří se kdy do Sanders přijeli na podivnou krabičku podívat. Ono to celé nebylo, a ani nemohlo být, samosebou. Musíme si pokaždé představit nedůvěřivý hlouček kravaťáků, kteří se v továrně na důležité elektrotechnické zakázky pro armádu jdou podívat na něco, co po Harrisonově polepení hnědou překližkou vypadá jako babiččina komoda na šperky a infantilně se u ní vrtí a smějí dva muži v nejlepších letech.Byť honění jednoho čtverečku mezi dvěma dalšími skutečně vypadalo u dospělých lidí nepatřičně, investoři chytře vycítili potenciál a chtěli s Brown Boxem na trh. Mezi firmami Sylvania, GE, RCA, Philco, Magnavox či Sears si vedení Sandersu po neúspěšném jednání nad smlouvou s RCA nakonec vybralo Magnavox a co tento americký producent elektroniky s Brown Boxem udělal, už je veřejně známé. V roce 1972 se na trhu objevilo Magnavox Odyssey a díky reklamě s  Frankem Sinatrou se během jednoho roku prodalo sto tisíc premiérových konzolí. Hrálo se na černobílé obrazovce a bez zvuku, ale hrálo. Po dvaceti letech příprav se Baerova herní myšlenka konečně prodala světu.

A chytli se jí mnozí další. Nedlouho po uvedení Odyssey se zjevilo Atari, které od Baera okopírovalo pingpong do podoby o něco většího arkádového automatu s o něco kratším jménem a Baer kvůli nedokonalé ochraně herních patentů začal mít autorskoprávní potíže. Jednu dobu vlastně trávil více času u soudů, než doma ve svém sklepě, kam tak rád po práci chodíval bádat i v důchodu. Z průmyslu nakonec odešel v roce 1986, kdy mu bylo pětašedesát a místo podávání patentů dnes přijímá metály a vyznamenání. Ačkoliv sám přiznává, že současné hraní na konzolích už mu mnoho neříká, stále se prý rád ve volných chvílích zapinká. Na starém magnavoxu, pochopitelně. Taky bychom si cvrnkli. Už pro ten pocit…