U třech hardwarových sudiček

Memex, Sketchpad a Mother of all demos. To jsou tři pojmy, které si už dnes dokáže spojit a zařadit do mozkové kartotéky málokdo. Všechny jsou totiž staré desítky let a ten první dokonce smrdí posledními kily střelného prachu z druhé světové války. A vlastně ani není patrné, že souvisejí s počítači. Ale ano. Dodnes z nich nevědomky vycházejí jak programátoři a inženýři, tak i designéři a umělci, tak úředníci na radnici i támhle ten mladý středoškolák ve svém pokojíčku. Všichni ti, kdo pracují s počítačem. Děti a jejich rodiče, hráči, grafici, novináři, badatelé... Ty tři pojmy vyřkli a zpracovali tři techničtí osvícenci dvacátého století. Byl to poradce prezidenta Roosevelta Vannevar Bush, první teenagerovský programátor světa Ivan Sutherland a Dough „myšák“ Engelbart. Chtělo by se říci: bratři v revolučním triku.

Memex

O stroji, který člověka vyléčí, pobaví a třeba mu i předpoví budoucnost, snili mnozí vizionáři už na začátku dvacátého století. Mezi ty nejvýznamnější patřil právě Vannevar Bush - takový malý Leonardo da Vinci nového věku. S dozuřující válkou v zádech tento vědec a vysoký státní úředník napsal v červenci 1945 do listu The Atlantic Monthly památnou esej nazvanou "As we may think", kde vyjádřil myšlenku jakéhosi počítače Memex, zabudovaného do kancelářského stolu. Bylo to něco brilantně zásadního. A to i přesto, že s ohledem na dobovou technologii, kdy i sálové počítače byly horkou novinkou, muselo být  v eseji více teorie než praxe a že Memex jako takový nebyl nikdy realizován. Důležitá byla teze. Dá se říct, že Bush svým návrhem rozpoutal velký počítačový třesk, který vypustil do světa klíčové myšlenky o rozvoji výpočetní techniky, jenž úspěšně vstřebaly celé generace pozdějších počítačových vědců. „Lidské vědění se rozšiřuje úžasným tempem a to znamená, že si nyní při prokousávání bludištěm poznámek počínáme podobně, jako když jsme kdysi na plachetnicích objevovali svět,“ komentoval Bush překotný rozvoj své "informační" doby a Memexem chtěl definovat jakýsi praktický superpočítač, který by veškeré vědění lidstva smysluplně utřídil a člověku lehce zpřístupnil.

Memex měl být doslova počítačovým stolem, jenž by obsahoval servis pro psaní poznámek, měl být schopen zaznamenávat video a zvuk, měl disponovat několika informačními obrazovkami a uměl by potěšit přehledným archivem. Práce s ním měla vypadat asi tak, že by uživatel normálně listoval v databázi informací, a když jej nějaká zaujala, mohl si ji nechat „vyjet“ na jeden z monitorů, zatímco na dalším by bádal dál. Nově objevená data pak mohl dále sám editovat, popřípadě spojovat s předchozí nalezenou informací a celek by následně uložil, anebo okamžitě sdílel s ostatními uživateli Memexu. Bushův počítač byl mechanický stroj s futuristickým závanem digitalizace a informačních sítí. Bush v něm v podstatě načrtnul myšlenku hypertextu, kdy člověk asociuje mezi různými informacemi pomocí odkazů a s nějakou pokročilejší verzí Memexu dokonce spolupracuje se strojem na základě elektrických impulsů v lidské nervové soustavě s obvody stroje. Ačkoliv k takovému scifi zatím ani dnes nedošlo, Memex nadčasově ukazuje typickou domácí pracovnu, která se skládá z počítače s wikipedií, s headsetem, s webkamerou, tiskárnou, kopírkou, přenosným harddiskem a dálkovým ovládáním. Jak daleko jsme vlastně od takového ideálu dnes? Sluší se podotknout, že nám zbývá akorát provrat ten stůl.

Inspirace pro Sketchpad

Vannevar Bush se narodil v době, kdy se ještě v západní části Spojených států přivazovali koně k hospodským kůlům a v Evropě bylo vrcholem erotiky, když žena odhalila kotník. Pil se také nebalený čaj a František Křižík stavěl v Praze první elektrickou tramvajovou dráhu. Bush byl opravdu ještě mužem starého střihu, ale když v roce 1947 umíral, začala žít jeho myšlenka Memexu nadčasovým životem. Jak už jsem uvedl, inspirovala další vědce a ti už narozdíl od Bushe mohli své vize podpořit konkrétním hardwarem. Mám na mysli hlavně Ivana Sutherlanda, ročník 1938. Tento, dosud žijící, majitel asi šedesátky vědeckých patentů se už jako středoškolák dostal ke stroji, který zpětně mnozí považují za vůbec první osobní počítač v historii - k takzvanému Simonovi. Spojení Sutherlanda s počítačem Simon bylo unikátní v tom smyslu, že díky němu ještě mladý Ivan patřil snad k vůbec prvním středoškolákům, kteří dokázali napsat počítačový program. Sutherland naučil Simona matematicky dělit a to předurčilo celou jeho profesní dráhu. Ovlivněn Memexem se tento vizionář začal rovněž zabývat budoucností výpočetní techniky.

V mezidobí mezi studentským životem a pozdější profesurou, kdy své zkušenosti předával nové generaci počítačových géniů, například inovátoru a vynálezci grafického uživatelského prostředí a programovacího jazyku SmallTalk Alanu Kayovi, nebo objeviteli gouraudova stínování Henrymu Gouraudovi, vyplnil Sutherland svůj profesní život specializací na počítačovou grafiku. Je známý svým vynálezem, který mimořádně ovlivnil cestu k modernímu vzhledu uživatelského prostředí počítače. Nazýval se Sketchpad a Sutherland za něj v roce 1963 získal doktorát na Massachusettském technologickém institutu.

Ve zkratce šlo o systém grafické komunikace člověka s počítačem. Sutherland využil stále ještě poměrně nový vynález světelného pera a dokázal s ním rozpohybovat a měnit geometrické objekty na počítačovém monitoru. To bylo novum. Se světelným perem člověk poprvé kreslil na obrazovku a komunikoval tak s počítačem úplně jinak, než bylo dosud zvykem, tedy kódem. „Ukážeme vám, jak umíme s počítačem mluvit. Bude to úplně jiné, než jak jste byli dosud zvyklí. Nebudeme sice ke komunikaci používat řeč, ale budeme kreslit. A počítač se bude snažit našemu kreslení porozumět,“  říká v  dokumentární reportáži pořadu Science Reporter profesor a spoluautor Sutherlandova výzkumu Steven Kuhn z MIT. Ihned po předmluvě tedy vědci v reportáži ukazují, jak se sketchpadem umí nejen kreslit, ale i kombinovat, kopírovat a mazat grafické předměty. V praxi vše fungovalo podobně jako dnes v obyčejném windowsovském malování. Program dokázal modelovat trojrozměrné objekty a zobrazovat perspektivu, uměl také obrazce ukládat a znovu vkládat jejich kopie a to vše proto, aby mohl návrhář tvořit konstrukce z identických dílů. Jednou ze zajímavých vlastností Sketchpadu bylo i to, že když uživatel při kreslení udělal prudký pohyb (zvrtla se mu ruka apod.), počítač to rozpoznal a čáranec chytře nenamaloval, neboť předpokládal, že jde o chybu. Není divu, že se Sketchpad stal základem pro budoucí CAD systémy. Ale nejen pro ně. I pro grafiku obecně. Ve Sketchpadu se skrývala ranná ukázka praktického využití principů objektově orientovaného programování.

Videokonference v roce 1968

Sketchpad nedlouho po svém zveřejnění posloužil jako inspirace i třetímu vědci v našem článku - Douglasi Engelbartovi, králi počítačového interfacu a patrně největšímu mozku sedmdesátých let. Engelbart je často považován za vynálezce počítačové myši, jejíž technologii si později nechal licencovat Xerox pro počítač Alto, ovšem vzhledem k Engelbartovu obrovskému pracovnímu záběru bychom tohoto vědce pouhou zmínkou o myši určitě urazili.

Tento dlouholetý výzkumník Stanford Research Institute (SRI) v Menlo Park v Kalifornii především vedl tým, který rozjel další pokrokovou etapu ve výzkumu toho, jak může člověk komunikovat s počítačem. Vše, co s tím souvisí, zveřejnil v prosinci 1968 v San Franciscu při památné videokonferenci, z níž na tisíc diváků odcházelo jako z kina po nějakém vědecko fantastickém filmu. Už samotná forma setkání v podobě videokonference stačila k palcovým titulkům v novinách. Experiment s novou počítačovou technologií později vešel do dějin jako "The Mother of All Demos" a podobal se dnešní powerpointové prezentaci, kterou jste možná i vy už někdy použili k pracovní přednášce. Vidět člověka, jak digitalizovaně převádí své myšlenky na projektor a navíc ještě přes headset naživo komunikuje s jiným člověkem skrz počítačovou obrazovku, však bylo v roce 1968 naprosto šokující.

Engelbart měl pro diváky připravenu celou plejádu technologických perliček. Tento vědec po šestiletých přípravách předvedl na fóru v San Franciscu takzvaný oN-Line System, v němž v reálném čase předvedl práci s textem. Engelbart v oN-Line Systemu formátoval text, jezdil mezi řádky počítačovou myší, domlouval se přes živé video vstupy s kolegou, ukázal e-mail, ukázal základy hypertextu a také zárodek toho, čemu dnes odpovídá zkratka WYSIWYG, tedy schopnost počítače vytisknout dokument přesně takový, jak jej vidíme na obrazovce. Znovu opakuji - v roce 1968 naprosto senzační věc.

Je třeba poznamenat, že od Engelbarta později uteklo hodně inženýrů do Xeroxu, odkud později titíž spěchali k Applu, Microsoftu, Atari a k dalším firmám. Mladší generace vědců se s tou starší, kterou Engelbart reprezentoval, prostě neshodla v budoucích otázkách vývoje. Engelbart a jemu podobní viděli počítačovou budoucnost především v síťových záležitostech, tedy v propojených počítačích založených na principiu klient-server, kdežto mladší kolegové spatřovali pokrok hlavně v hardwaru a v osobním počítači jako takovém. A také chtěli zakotvit v nějaké solventní komerční firmě, kde by si dobře vydělali. Pokrok nezastavíš a chtíč člověka po finančně vděčné seberealizaci také ne. Trio slavných tedy dalo světu know-how, ale milionáři jsou dnes hlavně ti, kteří slavné myšlenky něčím vylepšili a následně prodali obyčejným lidem. Těm, na které paradoxně mysleli i Bush, Sutherland a Engelbart. Konec špatný, všechno dobré? Hezký retro den s Hrej!