Svět a hry: Pákistán

Z východu k Indii přiléhající Pákistán znamená, že na naší cestě herní krajinou vstupujeme do jiného světa. V Indii kraluje benevolentní hinduismus a ekonomika v herním sektoru šplhá směrem nahoru, zatímco v Pákistánu narážíme na islám a jiné životní hodnoty. Hry mezi ně nepatří, alespoň ne ty počítačové. Hravost se ale Pákistáncům, zejména těm bydlícím v pohraničním pásmu u Afghánistánu a Íránu, upřít nedá. S kalašnikovy si rádi hrají na střílečku z pohledu vlastní osoby a vládní vojska mají co dělat, aby se jim dařilo situaci držet alespoň trochu pod kontrolou. Jen těžko byste v takových místech hledali náznaky herní kultury. Ale když sjedete do centrálního Pákistánu a zejména do města Lahore na východě, naleznete nekončící řadu heren s názvy jako Neomatrix nebo Headshot a lidí prohánějících se v Counter-Strike a snících o účasti ve špičkových ligách. V této oblasti samozřejmě narazíte i na herní obchody.

Do roku 1947 byl dnešní Pákistán Indií. I po šedesáti letech od vyhlášení nezávislosti je to stále Indie, která kulturně Pákistánce (a Bangladéš, Srí Lanku a Nepál) ovlivňuje skrz televizní a rozhlasové vysílání. Dokonce i pákistánské filmy viditelně vycházejí z indického Bollywoodu. Internetem jsou pokryta největší města a v regionech je dostupnost sítě úměrná prezenci mezinárodních turistů. Absurdně pak objevíte internet ve vesnicích kolem osmitisícové Nanga Parbat, zatímco v normálních městečkách v nížinách ne. Kolem dvaceti milionů ze sto dvaceti milionů lidí využívá internetové služby, ale to neznamená, že všichni mají počítač doma a pakliže ano, tak že je na úrovni herního stroje. Vývoj her je přinejlepším v začátku a daří se jedině hrám vyvíjeným pro mobilní telefony (například firma Soft Flux). Ve městě Karáčí na jihu země bylo zaznamenáno několik krátkodobých pokusů rozjet vývojářskou firmu, ovšem většina z nich neměla dlouhého trvání. Západní investoři preferují Indii, kde není problém s jazykovou bariérou ani s turbulentní politikou, a tak v Pákistánu nenalezneme mnoho společností, které by se snažily vytvářet dobré – nebo alespoň nějaké – hry. „Globální herní koláč je veliký, ale Pákistán z něj nemá snad ani drobek,“ stěžuje si novinář Ali Akhtarzada.

Jednou výjimkou je studio Mindstorm usídlené v Lahore. Lahore, kdysi přezdívané „pákistánská Paříž“, nenabízí dnes architekturální slávu a jeho kdysi široké bulváry a atmosférické staré město se rozpadlo na změť úzkých špinavých ulic přeplněných rikšami. Přesto je pro domácí herní byznys optimální díky své strategické poloze vzhledem k Indii. Pouhých několik kilometrů dělí Lahore od čáry. Kdybyste snad chtěli hledat byznys centrum západního stylu, museli byste zajet do hlavního města Islamabád, které je plné betonových věžáků, kanceláří, ojedinělých luxusních aut, pravoúhlých zatáček a pocitu města duchů. „Islamabád není Pákistán,“ dozvíte se často od místních, kteří bydlí nedaleko v tradičně zasmogovaném Rawalpindi. A tak zpátky do Lahore, které je pro svoji kulturnost a blízkost k Indii vyhledávané i kreativními podnikateli. Třeba Farazem Ahmedem, šéfem společnosti Mindstorm. Ahmed nejen sedí ve správném městě, ale navíc dokázal podchytit i potenciální kasovní trhák: kriket.

Cricket Revolution hraje na struny celému indo-pákistánskému regionu. Brity importovaná líná verze baseballu není celkově nikde tak populární jako v bývalých anglických provinciích, kde vytlačuje i fotbal na místě národního sportu. „Hru vyvíjíme druhým rokem a stále jsme víceméně jediní, kdo vyplňuje mezeru na trhu,“ říká Ahmed. „V rámci celého Pákistánu jsme zřejmě první, kdo chce vydat hru s takovým rozpočtem a na takové technologické úrovni.“ Kompletní trojrozměrný engine a implementace umělé inteligence do chování davu okolo stadionu je jednoznačně velkým krokem pro v podstatě neexistující pákistánskou herní sféru. „Srovnávat nás s indickým herním průmyslem není moc fér, protože tam jsou daleko před námi a navazují mezinárodní partnerství s velkými producenty,“ stěžuje si Ahmed. Přesto i on sází na prodej v sousedním státě, kde mají lidé výkonnější počítače než v Pákistánu. Podle neoficiálních odhadů je počet počítačů v Pákistánu oproti Indii přibližně třetinový.

Jedním z ústředních motivů života v Pákistánu je tradiční nenávist právě k Indii. V pákistánských filmech hlavní hrdina zachraňuje svou zemi před zdivočelými indickými vojáky, zavírání hranice mezi zeměmi připomíná velkolepé divadelní představení (včetně nacionalistických hesel skandovaných davy na obou stranách bariéry). A když už pátou hodinu trpím v přeplněném vlaku do Pešaváru, popisuje mi jednadvacetiletý voják ze speciálních jednotek, jak je jeho četa cvičena v Himalájích právě pro případ indického útoku. Následně se v ulicích Pešaváru od bandy sedmiletých dětí dozvídám za máchání plastikových brokovnic na kuličky, že Indie musí zemřít a „svobodu Pákistánu.“ Není divu, že kriketové zápasy mezi zeměmi mají ostrou obranu a že se fanatismus přenáší i do počítačových her – konkrétně do zřejmě první a poslední nacionalistické hry Commando 4: Mission Freedom Kashmir od společnosti Micropoint. Hra podle literární předlohy má (pro svoje prostředí) absolutně tradiční příběh. Jako voják se mstíte za smrt své kašmírské rodiny, to znamená vystřílení co nejvíce indických vojáků v Kašmíru. Ve hře naleznete i náboženské vůdce nebo (dnes již bývalého) prezidenta Parvíze Mušarafa. Střílet se dá také z all-time-popular kalašnikova, ale k tomu není zapotřebí počítačová hra, v Pešaváru jsem si zastřílel také.

Stejně jako v Indii jsou v internetových hernách populární síťové střílečky jako Counter-Strike nebo Team Fortress. Když si cestovatel přijde prohlédnout e-maily, musí se probojovat skrz houfy sedmiletých diváků patnáctiletého borce, který umí zkropit nepřátele jednou salvou. Minulý rok proběhl pod záštitou společnosti IndiaGames první turnaj mezi Pákistánem a Indií ve hře Counter-Strike. „Jsem si jist, že klání přispěje k větší lásce a harmonii mezi našimi dvěma státy,“ poznamenal mluvčí pákistánské strany, Ahmed Mamoor Amimi. Následně pákistánský tým Havok prohrál 3:0, 16:2, 16:6 a 16:7 a komentáře jeho příznivců na diskusních fórech měly k harmonii a lásce na světelné míle daleko. Vnitrostátně profesionální hráčská komunita žije a každé velké město má své týmy, jež spolu čas od času zápolí. V samotném Lahore se o herní gramotnost stará internetová kavárna Neomatrix, která ve spolupráci s hardwarovými producenty jako je MSI otevírá tematické herní výstavy a snaží se poskytnout hráčům kvalitní útočiště.

Jedna věc je hraní Counter-Strike v internetových kavárnách, druhá pak samotné hraní doma, které je doménou bohatší části společnosti. Jak se podíváme v dalších zemích, hraní přichází ke slovu teprve ve chvíli, kdy jsou materiální a požitkové potřeby člověka naplněny natolik, aby měl čas na samotné hraní. Na ulicích velkých měst jako je Lahore narazíte na desítky heren s automaty. Poznají se jednoduše: před vchodem do temného doupěte plného kvičících školáků sedí majestátný starší pán, popíjí čaj, mžourá skrz umaštěné brýle na pouliční cvrkot a z ošoupané zásuvky vyndává žetony do arkádových automatů. Ačkoliv tak úplně nechápe, proč běloch namísto focení velké mešity vletí do herny a kouká jako zjara na herní stroje, všimne si rychle, jak snadno naváže s hráči bezproblémovou konverzaci. Za chvíli si už povídáme o hitovkách, já vzpomínám na dávno zapomenutá komba ve Street Fighter a Aziz, patnáctiletý kluk s překvapivým porozuměním problematice, mi trpělivě vysvětluje, jak se to s hrami ve městě má. „Nemáme peníze na počítač a v internetových kavárnách je moc velká konkurence. Proto chodíme sem. Tyhle hry jsou sice jednoduché, ale dají se natrénovat, aniž by jim člověk musel věnovat moc času,“ přestane na chvíli mluvit a vysadí na stoličku asi 130 cm vysokého kluka, kterému může být tak sedm. Kluk se chopí joysticku a začne mlátit do tlačítek. „To je brácha Rahman.“ Rahman nereaguje a zavile trestá tlačítka A a B.

Rozhlížím se okolo. „Támhleten je hodně dobrý ve skákačkách, tenhle zase umí Grand Theft Auto, jo a tuten umlátí v Tekkenu každého, fakt, a tady strejda tu sice prodává smažené brambory, ale dává pozor, abychom všichni měli co pít, když je horko,“ říká Aziz. Skutečně, řada automatů plynule přechází do stánku se smaženými samozami. Také dostanu. Ale musím slíbit, že natočenou reportáž dobře použiji – což plním a najdete ji na video DVD. Strýc říká, že herní automaty nejsou tak drahé, stojí v přepočtu pár tisíc korun. Vnitřek se dá modifikovat, pakliže přijde nová hra, ale kluci mají rádi to, na co jsou zvyklí, takže nemění. Jde o boxy, které jsou často vyrobené v domácích dílnách a vypadají jako originály. Majitelé se o ně dobře starají – otírají je mastným hadrem, dávají pozor, aby je kluci neokopali a na exponovaná místa přidělávají kusy plechu. Pákistán je zemí, kterou moderní herní vlna teprve čeká. Nejprve se musí vyřešit politická situace, aby se lidé přestali bát. Pak se musí urovnat ekonomika, aby lidé měli bydlení, práci a čas na hraní. A nakonec musí z heren se starými arkádovými automaty zmizet Azízové, Rahmanové a strejdové se samozou, protože budou mít doma počítač, jenž jim splní nejdivočejší sny. A to je běh na dlouhou trať, který neskončí za rok nebo deset let. Do té doby budou vznikat hry na úrovni pro indický trh a kouzelné lahorské herny budou lákat lidi s nostalgickými vzpomínkami.

Další fotografie na www.expedice.org/luke/silkroad