Recenze Sonic Frontiers, v němž modrý ježek objevuje nové dálavy, ale je za to až zbytečně pranýřován | Kapitola 2

Nedělám to často, ale přirovnání v úvodu recenze amerického IGN se mi zdá jako nepřekonatelný popis hry, a tak si jej dovolím vypůjčit a parafrázovat i pro mojí recenzi: Sonic Frontiers je jako bufet. Zatímco ostatní vývojáři většinou servírují pečlivě vypointované menu, které máte zkonzumovat v přesném pořadí, jak je vám přednášeno, Frontiers představují švédské stoly v nějakém all you can eat bistru, kde vám pravděpodobně nebude chutnat všechno, ale pravděpodobně se tam slušně najíte, neřku-li přejíte.

V základu tak jde o open-world hru rozdělenou do několika málo oddělených oblastí, na kterých běháte, skáčete, prozkoumáváte, sbíráte, překonáváte nebo bojujete. 

Sonic Frontiers je bohatou hrou. Základní premisa tomu hezky nahrává, a to jak hratelnostně, tak příběhově. Příběh, minimálně zpočátku, působí spíše zmatečně. Jediné, co víte, je, že Doctor Eggman kuje nějaké pikle na neznámých ostrovech, jeho plán se ale vymkne a on je tak, spolu se Sonicem, Milesem a Amy, vtažen do jakési kyberreality, z níž se všichni snaží najít cestu pryč. I když, všichni… z dobrácké trojice je jako čirou náhodou na svobodě jen Sonic, který je jakýms takýms způsobem schopný komunikovat s holografickou verzí Amy. Ta je však chycena někde jinde, a stejný osud potkal pravděpodobně i Milese, o němž není známo vůbec nic.

Leč v realitě cyber space, tedy prostředí ostrovů Starfall, vypadá v rámci mezí úplně normálně. Úkolem Sonica je ostrovy prozkoumat, opakovaně posbírat všechny kameny Chaos Emeralds, zachránit přátele, a cestou jen tak mimoděk zjistit, o co Eggmanovi vlastně z počátku šlo. Čímž se dostáváme k samotné hratelnosti. Ostrovy jsou totiž zdánlivě bez omezení dostupné k prozkoumávání v celé své kráse. V základu tak jde o open-world hru rozdělenou do několika málo oddělených oblastí, ve které běháte, skáčete, prozkoumáváte, sbíráte, překonáváte nebo bojujete. 

Problematickou částí této recenze je najít určitý balanc mezi tím, nakolik vývojářům odpustit metodu pokus-omyl.

To samo o sobě jako onen bufet v úvodu moc nezní. Vtip je totiž v tom, že vyjmenovat všechny aktivity, na něž cestou narazíte, by bylo na několik následujících řádek. Sonic si, zdá se, vyzkouší od všeho něco. Po světě jsou rozesety dílčí úkoly (á la proveď ovečky po minovém poli, zkus sklidit pole a vyhnout se včelám v časovém limitu…), které jsou sice stupidní a triviální, ale někdy kreativita týmu dopadne na úrodnou půdu, zatímco jindy si budete říkat, jestli máte tohle zapotřebí. Důležitý je v tomhle smyslu počet, úkolů je totiž hromada a vy budete ochutnávat, ochutnávat a ochutnávat, dokud vám z toho všeho nebude zle.

Sonica si ve Frontiers musíte dávkovat, aby se vám nepřejedl. Problematickou částí této recenze je najít určitý balanc mezi tím, nakolik lze vývojářům odpustit metodu pokus-omyl. Frontiers je takovým brainstormingem, z něhož může vzejít několik vcelku obstojných nápadů, ale taky někdo může napsat na whiteboard totální pitomost, kterou pak musí hráči absolvovat jako za trest. Na poměrů líbilo/nelíbilo pak stojí část toho, jak se vám hra jako celek líbí.

Kromě výše popsaných „misí“ jsou ve hře i mnohem klasičtější Sonicovy úrovně, které dávají vzpomenout na původní hry. Jsou to prostě různě pojaté stage, v nichž běžíte co nejrychleji z bodu A do bodů B, cestou sbíráte prstýnky, vyhýbáte se překážkám vhodně načasovanými skoky a snažíte se tak získat co nejlepší hodnocení. I tyhle levely jsou variabilní, na rozdíl od výše popisovaných misí ale nejsou tak časté, což je škoda, protože si snad nevybavím ani jednu, která by byla vyloženě špatná. Ať už je level povědomý (Green Hill Zone), 2D nebo 3D, je to takové pomrknutí na původní hráče, kteří by jinak Sonica po třiceti letech jen horko těžko poznali.