rating-her-k-cemu-je-a-jak-funguje
Grand Theft Auto: San Andreas Článek Rating her – k čemu je a jak funguje

Rating her – k čemu je a jak funguje

Ondřej Malý

Ondřej Malý

7. 11. 2006 23:35 6
Reklama
Reklama

Hodnocení her podle toho, zda jsou vhodné pro určitou věkovou skupinu hráčů, je s námi už skoro od nepaměti, konkrétně od let 1993 – 1994, kdy byla založena v Británii ELSPA (Entertainment & Leisure Software Publishers Association) – Asociace vydavatelů zábavního software a v USA ESRB (Entertainment Software Rating Board), tedy Rada pro hodnocení zábavního software. Zřízení ESRB byl obranný zákrok amerického zábavního průmyslu. V roce 1993 hrozilo, že americký kongres na nátlak senátora za stát Connecticut Josepha Liebermana zavede nějakou formu legislativy, která omezí vytváření, či prodej her obsahujících násilí. Senátor Lieberman, manželka tehdejšího viceprezidenta Tipper Gore a další kongresmani se postavili proti prodeji her obsahujících násilí poté, co se jednou z nejprodávanějších her ve Spojených státech stal Mortal Kombat.

Rating her – k čemu je a jak funguje

Generace amerických rodičů, která vyrostla maximálně na Pac-Manovi a Pongu najednou zjistila, že jejich děti mohou hrát hru, ve které jsou odměněni za trhání hlavy i s páteří z těla poraženého protivníka. Samozřejmě začali tlačit na své volené zástupce, kteří se stejně jako dnes rádi dali do této mediálně velmi vděčné „práce“. Kontroverze ostatně odjakživa přináší hlasy. Firmy jako Nintendo, Sony a Sega spolu s EA a Activision se snažily předejít nějaké akci kongresu a proto se dohodly na zřízení systému hodnocení a založily ESRB. Tento ratingový systém už je tedy s námi přes třináct let a za tu dobu dokázal přežít velké množství různých útoků a obviňování. Právě díky ESRB se podařilo hernímu průmyslu a jeho lobbyistické organizaci ve Washingtonu IDSA (dnes ESA) ubránit případným zákonům, které by prodej her mohly různým způsobem omezovat.

Pro koho a proč

Hodnocení her od ratingových organizací je tedy v nejvlastnějším zájmu vydavatelů, vývojářů a distributorů, kteří se tak brání případným tvrdým státním zásahům do tohoto segmentu zábavního průmyslu. Rating je určen především pro rodiče, kteří díky jednoduchému označení poznají, co hra obsahuje a pro jakou věkovou skupinu je vhodná. Výrobci zábavního software a jeho vydavatelé upozorňují rodiče, že hra může nebo nemusí být ideální pro dítě určitého věku a tím předcházejí případným žalobám za poskytování „závadného obsahu“ mladistvým nebo dětem. Ačkoli vliv počítačových her a videoher na psychiku dětí a mladistvých je zatím předmětem zkoumání a velmi bouřlivých debat, je pro vydavatele lepší tato forma „pojištění“. Není se čemu divit. Podle údajů britské asociace ELSPA bylo za poslední roky provedeno 3 500 výzkumů na téma násilí v médiích (filmu, televizi i hrách), ze kterých si můžete vybrat studie, které jasně ukazují, že po hraní Quake máte mnohem větší šanci sebrat kvér, vyjít na ulici a začít maniakálně vraždit kolemjdoucí, až po ty, které zcela autoritativně tvrdí, že po hraní Quake máte díky blahodárné stimulaci mozku při střílení kamarádů cca 3,3x větší šanci dostat se na vysokou školu. Vítejte do světa společenských věd.

Věkové hranice používané při ratingu jsou dány výzkumy psychologie dítěte a jsou spíše orientační. Jak víte určitě ze svého vlastního života, někteří lidé jsou v jedenácti bez problémů schopní rozlišovat, co je správné, dobré, morální či naopak zlé – a někteří by neměli mít volební právo ani ve třiceti. Obecně vzato, k fixaci základních hodnot dochází u lidí přibližně ve dvanáctém roku věku, ale záleží na mnoha vnějších okolnostech, především pak na rodičích, výchově a okolí. Je jasné, že jiné hodnoty bude mít dítě, kterému rodiče od malička tvrdí že v supermarketu se neplatí a že střílet na policisty je vhodná zábava na nedělní odpoledne a jiné bude mít absolvent církevní školy. Samotná existence ratingu je tak dána spíše společenskou shodou spotřebitelských organizací, náboženských skupin či zástupců rodičů.

Dobrovolnost a „úplné odhalení“ v USA

Rating her – k čemu je a jak funguje

Oba dva dnes nejčastěji viděné systémy hodnocení, tedy ESRB a evropský PEGI (Pan-European Game Information) jsou založeny na dobrovolnosti. Vydavatelé si tedy sami nechávají své hry označit příslušnou nálepkou a obchody nejsou nijak zákonem zavázány tyto nálepky dodržovat a zabránit tak dětem v koupi GTA: San Andreas nebo dalších her označených jako „pouze pro dospělé“. Ve většině případů to ale funguje. „Podle posledního průzkumu, provedeného americkou Federální obchodní komisí (FTC) v celostátních řetězcích, prodavači neprodali mladistvým a dětem hru označenou ‚M‘ v šedesáti pěti procentech případů,“ uvedl pro hrej.cz Eliot Mizrachi, mluvčí ESRB.

ESRB používá dvojí rating. Pro vhodnost věku se používá kategorie „Everyone“ (všichni), případně „Teen“ (od 13), „Mature“ (od 17) a tak dále. ESRB podle obsahu vydává ještě další hodnocení, které se písemně uvádí na zadní straně obalu. V něm upozorňuje na to, že se ve hře může objevit násilí, sexuální scény, hrací automaty, nahota, alkohol a tak dále. Samotný průběh hodnocení je v případě ESRB docela propracovaný. „Hodnocení ESRB je založeno na posudku alespoň tří speciálně vyškolených nezávislých hodnotitelů. Ti shlédnou videozáznam zobrazující nejextrémnější obsah hry a na základě vlastního přesvědčení doporučí rating a popis obsahu, které považují za správné. Při školení hodnotitelům říkáme, na jaké prvky ve hře se mají soustředit a jaké další faktory mají posuzovat (systém odměn, ovládání hráče, frekvence a intenzita násilí nebo sexuálních scén atd.), ale konečné hodnocení je čistě na nich,“ řekl Eliot Mizrachi z ESRB. Důležité tedy je, že ESRB posuzuje kromě obsahu i kontext. Kromě zmíněné videonahrávky dostává ESRB na vyžádání ještě i scénář hry, případně další informace, které hodnotitelé potřebují k dokonalému posouzení hry.

Distributoři se poskytnutím hry ESRB k hodnocení zavazují, že „úplně odhalí“ (full disclosure) veškerý obsah hry, který by mohl mít na finální hodnocení vliv. Vydavatelé hry nesmějí žádný obsah zatajit, jako se to stalo v případě GTA: San Andreas a jeho slavné modifikace Hot Coffee, která byla důvodem k změně ratingu této hry z „Mature“ na „Adults Only“, podobně dopadl i The Elder Scrolls: Oblivion, kde došlo ke změně hodnocení z „Teen“ na „Mature“. V případě Oblivionu Bethesda neposkytla takový obsah, ze kterého by bylo jasné, že krve a násilí je ve hře více než by sneslo hodnocení „Teen“. Mimoto se na internetu objevil malý prográmek, pomocí nějž bylo možné odhalit jinak skrytý obsah (nahotu), což ESRB rovněž donutilo zvednout hodnocení. Kauza Oblivinou měla svou dohru, když ESRB oznámila, že příští hříšníci, kteří „úplně neodhalí“ obsah své hry, už neujdou slušné pokutě ve výši jednoho milionu amerických dolarů.

EU: Mladší, ale dobře fungující systém

Rating her – k čemu je a jak funguje

Evropský systém PEGI funguje podobně jako americký ESRB. Vývojáři musí vyplnit velmi podrobný dotazník, na jehož základě vydá agentura verdikt v podobě hodnocení hry podle věku i podle obsahu. Kritéria pro hodnocení stanovila pracovní skupina, která se jimi zabývala od května 2001 do května 2002 a prohlásila PEGI za hotový hodnotící systém právě v roce 2002. Tato skupina zahrnovala experty z mnoha zemí včetně těch mimo EU, a ze všech oblastí veřejného života – zástupce národních vlád, akademických institucí, spotřebitelských organizací i zástupce herního průmyslu. PEGI má pro kritéria ratingu komisi, která může původně navržené otázky v dotazníku změnit či doplnit, což se také ve dvanácti případech od dubna 2003 stalo.

PEGI není tak propracovaný systém; v jeho případě hodnotitelé důvěřují vývojářům a distributorům, kteří pravdivě vyplní dotazník – neposuzuje se ani hra ani video. Přesto se zdá, že systém funguje velmi dobře. I když PEGI za dobu své existence nasbíral podle slov svého šéfa Patrice Chazeranda slušné množství stížností, jen dvě z nich se nakonec dostaly před příslušnou radu, která o nich rozhoduje. Většinu z nich totiž vyřídí administrátor sám a obvykle se jedná o nedorozumění, či potřebu dodatečného vysvětlení, proč ta která hra dostala příslušné hodnocení. „Ve všech ostatních případech byl administrátor schopen stěžovatelům vysvětlit, že představa o míře násilí či sexuálního obsahu vhodného pro dvanáctiletého hráče se například ve Španělsku a ve Švédsku liší,“ uvedl pro hrej.cz Chazerand.

Mírný rozdíl oproti ESRB je v osobě hodnotitelů. „Hodnotitelé PEGI jsou dvojího typu: profesionální hodnotitelé, kteří mají zkušenosti např. s filmy se starají o hry s hodnocením 18+ a 16+, mladší experti mají za úkol hodnotit hry s předpokládaným ratingem 12+. Všichni však mají univerzitní vzdělání (obvykle mediální či kulturální studia) a všichni jsou také vášnivými hráči s dlouholetými zkušenostmi s hraním her,“ řekl Patrice Chazerand. Průměrně hodnotitelé stráví nad hrou cca 2 až 3 hodiny. Jsou však tituly, u kterých je hodnocení obtížně určitelné a s těmi pak hodnotitelé mohou strávit více času.

PEGI má i svou Poradní radu a Radu pro stížnosti. Ve obou jsou zastoupeni lidé z vládních či akademických institucí, zatím pouze z patnácti „starých“ zemí EU. PEGI by podle svých slov přivítala i experty z nových zemí – můžete nám napsat do diskuse pod článkem, koho byste rádi viděli jako zástupce české herní scény v této ratingové organizaci. Úkolem poradní rady je sledovat změny v legislativě v jednotlivých členských státech a navrhovat změny v systému hodnocení, úloha rady pro stížnosti je, řekli bychom, vcelku jasná. V mnoha státech EU existuje i vlastní ratigový systém, například ve Spojeném království, ve Finsku, v Německu atd., takže nějaký unifikovaný systém tu neexistuje. PEGI má ale dobře našlápnuto k tomu, aby se stal standardem v celé Unii.

Rating & právo

Rating her – k čemu je a jak funguje

Jak jsme si řekli, rating v USA není právně nijak ukotven a uvádění informací o obsahu hry na přední i zadní straně obalu, je zcela dobrovolné. ESRB sama je organizace, která funguje na základě dobrovolnosti a vydavatelé jsou s svázáni nikoli zákonem, ale smlouvami s ESRB, respektive s ESA. Z pochopitelných důvodů má vliv na vývoj her především americké právo, protože USA jsou největší trh a vývojáři i vydavatelé se samozřejmě musejí řídit tamějším turbulentním právním prostředím.

V USA chrání svobodu projevu (do které se vejde leccos) první dodatek ústavy. Z hlediska ratingu nás zajímají především expresivní výrazy, nahota, sex a násilí. Rozdíl se v USA dělá hlavně mezi nahotou, konkrétně „obscénními materiály“, které zobrazují sex a vyměšování a násilím. Obscénní materiály se za chráněné prvním dodatkem ústavy nepovažují. Precedentem je rozhodnutí v případu Miller vs. California, po kterém bylo jednotlivým státům přiznáno větší právo kontroly nad „obscénními materiály“. Jako v mnoha právních věcech, i v tomto případě je ale ještě možný další vývoj a samozřejmě bude záležet na amerických nejvyšších soudcích a na tom, jak se budou dívat na případné další případy, které se mohou před soud dostat.

V případě násilí je to jinak, násilné materiály chráněné prvním dodatkem ústavy jsou a Američané se nemusejí bát, že stát zakáže prodej her obsahujících násilné scény. Důvodů je hned několik. „Násilí nelze úplně snadno definovat, dále by podobné nařízení drasticky omezilo svobodu slova, protože by se musela zakázat Četa, Pulp Fiction a asi i Three Stooges. Navíc není úplně prokázana spojitost mezi násilím v médiích a reálně sociálně patologickým jednáním,“ říká Kryštof Kozák z Institutu mezinárodních studií FSV UK. Nařízení, která se snaží zavést nějakou zákonnou kontrolu násilného obsahu, také obvykle v USA končí u soudů nižší instance, kde jsou rušena jako protiústavní. Z poslední doby můžeme zmínit zákon státu Illinois zakazující pod pokutou 1000 dolarů prodej, či půjčování her s násilným, nebo sexuálně explicitním obsahem, který federální soudce označil za protiústavní a navíc přikázal státu Illinois zaplatit žalobcům (což byla ESA a asociace půjčoven) půl milionu dolarů z kapes daňových poplatníků. Před tím skončily stejně podobné zákony v Indianě, Minnesottě nebo Oklahomě, nepočítáme-li desítky či stovky podobných výmyslů, které se nedostaly dále než do výboru, nebo na jednání státního kongresu, kde je moudřejší zákonodárci poslali k ledu hned.

Nicméně američtí zákonodárci se nevzdávají a novinka, kterou chtějí zavést, se jmenuje „Truth in Video Games Rating Act“, tedy zákon o pravdivém ratingu videoher. Ten by podle navrhovatelů měl především zakázat hodnocení na základě posouzení pouze části hry (hodnotitelé by tak museli hru hrát kompletně celou) a pod hrozbou pokut zakázat vydavatelům zatajit nějaký obsah. ESRB by tím kongres způsobil šílené problémy a celý systém by se několikanásobně zdražil. ESRB hodnotí přes tisíc her ročně a rozhodně nemá dostatek kapacit na to, aby je všechny její hodnotitelé hráli až do konce; mimoto podle mluvčího ESRB Mizrachiho devadesát procent lidí v průzkumech považuje hodnocení her za spravedlivé či příliš přísné. Dále se na distributory připravuje ještě „Video Games Decency Act of 2006“, podle kterého by bylo trestným činem prodávat takovou hru, ve které vydavatel za účelem získání nižšího ratingu od ESRB, či jiné hodnotitelské organizace, úplně neodhalil její obsah.

Rating her – k čemu je a jak funguje

Je velmi pravděpodobné, že se ani jeden zákon nedostane na plénum a oba zemřou ve výborech, jako zatím všechny podobné návrhy. Některé státy či okresy se chystají zavést své vlastní vyhlášky týkající se videoher. Například nedávno zveřejnil server Gamepolitics článek o tom, že Nassauský okres ve státě New York se chystá nařídit všem prodejcům videoher, aby měli vystavené informace o ratingu ESRB. Různá legislativní kreativita převážně souvisí s volbami do kongresu a volbami guvernérů, které čekají některé státy Unie 7. listopadu.

Problémem, který souvisí s právními bitvami je i stále převažující názor, že „hry“ se rovnají „produkty pro děti“, s čímž souvisí (když už jsme u amerických voleb) i reklamní spoty jednotlivých kandidátů. Například Hillary Clintonová, kandidující do Senátu ve státě New York uvádí „Shielding kids from violent video games“ (Ochrana dětí před násilnými videohrami) za jeden ze svých hlavních úspěchů. Přitom z průzkumů vyplývá, že majoritou hráčů jsou dnes dospělí nad 18 let. Zcela neuvěřitelný je volební televizní spot senátora Ricka Santoruma, který se v něm chlubí bojem proti násilným videohrám a stojí ve wrestlingovém ringu.

Někteří politici bojují proti videohrám tak trapně, že to nemohlo ujít pozornosti prominentních amerických satiriků. Září mezi nimi jednoznačně The Daily Show z 23. června tohoto roku (sledujte na YouTube). Reportáž „playstationoložky“ Samanthy Bee přímo ze San Andreas, jehož obyvatelé jsou zneklidněni snahami politiků omezit videohry, patří mezi to nejlepší, co se kdy v Daily Show objevilo.

(V druhé části článku vám prozradíme, jak to je s ratingem v ČR a kromě jiného přineseme i odpovědi zástupců největších tuzemských distributorů na otázky týkající se ratingu.)

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz