Pac-mana kradli všichni

K.C. Munchkin… Ne, raději nehádejte. To není jméno nového amerického kotle na propanbutan. Přečetli jste si název hry od Magnavoxu z roku 1981. Hry, která byla soudem prohlášena za první klon slavného Pac-Mana na domácích konzolích. Že jste ji nikdy neviděli? Nevadí. Je fakt, že vešla do dějin stejně rychle, jako z nich vycouvala. Dopadla neslavně, ba tragicky.

Kdyby měla krabička s Munchkinem ruce, dostala by začátkem osmdesátých let pouta. Právě ona se totiž stala symbolem pro jeden z prvních autorskoprávních sporů mezi velkými firmami a nechtěně ukázala, jak může být právo uplatněno při posuzování vzhledu a dojmů z nějakého herního díla. Munchkin byl v roce 1982 odsouzen s verdiktem: „hra přidává do kopírováného obsahu jen takové změny, aby ještě více zdůraznila, že čerpá z úspěšného originálu.“ Že čerpá z Pac-Mana… Ano, byl to pacmanovský klon, byla to imitace velkého herního hitu. A cílená. Magnavox musel tehdy software stáhnout z prodeje a uvolnit místo pro oficiální port z dílny Atari. Právě tato společnost si totiž od Namca zajistila práva na první převod superúspěšné arkády na domácí stroje a nelíbilo se jí, že konkurence v předstihu naplnila regály čímsi, co nemělo licenci a přitom se na mánii kolem žluté hladové kuličky evidentně přiživovalo.

Velká softwarová loupež

Ironie osudu tomu chtěla, aby byl historicky první oficiální port bludišťáka prohlášen za nejhorší coin-op předělávku historie a aby si s ním Atari utrhlo další z mnoha videoherních ostud.  Není však důležité, že port Pac-Mana na konzolku Atari 2600 trpěl v hratelnosti i audiovizální kvalitě a stal se jednou z mnoha příčin slavného videoherního krachu z roku 1983. Pointa je jinde. Zatímco si Atari myslelo, že vítězstvím před soudní porotou zamezilo neautorizovanému šíření žluté legendy, stal se pravý opak. Pac-Man se stovkami nelegálních klonů dnes patří za nejvíce vykrádané hry vůbec.

Pac-Man a jeho klony patří k sobě stejně, jako Pac-Man a celosvětový věhlas. Snaha o laciné napodobení jeho prodejních úspěchů lákal firmy i jednotlivce minimálně patnáct let. Evidentní kopie s hacknutými ROM pamětmi vznikaly na domovské arkádové platformě už v roce 1981. Výrobci polo/ilegálních verzí automatového Pac-Mana přistupovali k byznusu dvojím způsobem. Jedni se snažili, aby alespoň nebylo možné postihnout vzhled kopírováné postavičky, jiní na to zhola kašlali a vytvářely téměř nerozpoznatelné klony. O hře Hangly-Man jsme psali již v článku k pacmanově výročí, ta byla téměř identická s předlohou. Naopak stejně starý titul pojmenovaný Piranha se odlišoval až extrémně:  kuličku zde nahradila zubatá rybka prohánějící se pod vodou, kde takřka chyběly jakékoliv mantinely. Plavala v pravděpodobně nejotevřenějším bludišti, jaké kdy na motivy originálu vzniklo. Hráči to milovali i zatracovali. V Lock and Chase z roku 1981 je Pac-Man zase nahrazen zlodějíčkem sbírajícím mince a ve výčtu příkladů bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Maskování byla opravdu účinná taktika, jak alespoň ve většině případů odvrátit nežádoucí pohled právníků. A jak popularita originálu od roku 1981 zejména v USA rostla, graficky modifikované arkády přibývaly nebývalým tempem. Hry jako Make Trax, Lady Bug, Amidar, Mouse Trap či Thief patří mezi ty nejznámější. Na desítky dalších už spadl videoherní prach.

Kopie u vás doma

Zrovna Lady Bug nebylo na automatech dobře přijato. Získalo si ovšem mnoho příznivců mezi majiteli konzole ColecoVision.  Je v tom kus symboliky. Zatímco na dobových arkádách měly klony stále výrazného protivníka v podobě oblíbeného originálu, na domácích konzolích a osobních počítačích tomu po fiasku s Atari 2600 alespoň zpočátku tak nebylo. U konzolí se nakonec díky následné záplavě oficiálních portů situace přeci jen stabilizovala, nicméně na počítačích se rozmohl přímo klonařský mor.

Většina autorů těchto kopií se samozřejmě také chtěla vyhnout očividným krádežím, a tak vyráběla hry, které legendu ždímaly jinak stavěným bludištěm a pozměněnými pravidly. První kritérium se na domácích systémech plnilo lehce: vzhled pacmanovského bludiště se totiž na arkádách a počítačích lišil z technologického hlediska –  obrazovky arkád byly užší než delší (stavěné na výšku), čemuž u počítačových monitorů a televizorů bylo přesně naopak. A než by vývojáři nechávali po stranách prázdné fleky, rozměr bludišť si upravovali. Věřili, že se tím mimo jiné uchrání před soudními tahanicemi.

Atari už v té době tápalo. Mělo na krku finanční propadák s vlastním portem a během let 1982 a 1983 se vyrojilo několik desítek klonů od malých firem, jež byly v globálním měřítku takřka nepostižitelné. Za prvé jich bylo mnoho a za druhé si vytvářely zmíněné alibi. Dobře to demonstrovala hra Scarfman pro počítač TRS-80 od autora Philipa Olivera. Měla pět duchů místo čtyř a "širokoúhlé" hřiště. Navíc samotný Scarfman nepohyboval pusou, ale vypadal jen jako jezdící písmeno "C". A stačilo to…Podobnou taktiku zvolil třeba i tvůrce hry Snack Attack. Místo Pac-Mana ovládáte ve Snacku bílou velrybu a tečky nejsou žluté, nýbrž zelené a fialové.

S postupným úpadkem arkád a nástupem osmibitových domácích systémů čelilo Atari stále většímu tlaku klonů, které už si vůbec nebraly servítky. Co čekat od hříček s názvy Crap-Man, Wack-Man, Chomper, Chomper-Man, Mouth-Man, Munch Man, Gobble-Man, Pac-Bar, Pac-Em, PacBoy, Chomp, Packman, PacMac, Pac-Guy, Pac-Maniac, Pac-Mon, Pac-PC, PacWar, Pac-Classic, Pac-Men, Pucman, Pakacuda, PC-Man... Možná jsme se trefili, možná ne, ale některé z nich (a mnohé další) mohly být dětmi jednoho převratného programu na poli pacmanovského klonování. Jmenoval se Data Trek Maze Craze Construction Set a na Apllu II umožnil navrhovat nejen vlastní bludiště ale i atributy jednotlivých charakterů v něm pobíhajících. Byla to klonovací bomba, která nicméně nestojí za jednou z nejvýraznějších kopií své doby: hry 3-Demon z roku 1983. Co je na ní tak zvláštního? Je to 3D first person Pac-Man! V roce 1983 ani potom jste v žádné jiné hře nemohli zírat na hladové duchy přímo z pacmanových očí. Byl to skoro zázrak.

Šup s tím na síť

S rozvojem silnějších systémů, zejména osobních počítačů, dostávaly pacmanovské klony od přelomu devadesátých let více barev a více možností. To, jak lze dobře zkopírovat předlohu, ukázal například u nás dobře známý CD-Man, kterého jsme si již připomněli v článku k výročí. S vývojem silnějšího hardwaru ovšem éra dosovských kopií pozvolna utichala. Výroba klonů se přesunula na internet do podoby stovek flashových hříček, které už nemají za cíl ani tak vydělat, jako spíš pobavit a na dálku vzdát originálu hold. Dnes si takový software můžete stáhnout třeba do svého iPhonu.

Možná se ptáte, co se v záplavě kopií, které mnohdy svoji předlohu už ani nepřipomínají, stalo s orgininálním Pac-Manem. Byl jeho první díl v pozdější době vůbec patrný? I když nebudeme počítat různě upravené spin-offy či výroční pokračování, tak samozřejmě byl. Žije v nezměněné podobě v podstatě dodnes. Zatímco osmibitovou éru oficiálních portů si pokrylo Atari se svým vydavatelským portfoliem „Pac-Man pro všechny od VIC-20 až po ZX Spectrum“, tak později si originál už začalo převádět samo Namco a s ním třeba i Blue Byte, Nintendo či SNK of America a další. To už se bavíme o systémech jako jsou Game Boy, NES, MSX, Game Gear a dokonce také GBAdvance, iPhone či Xbox.  Na každém hardwaru sice hra vypadala drobounce jinak (nejvíc se odlišovaly černobílý Gameboy a úplně první port pro A2600), ale stále šlo o klasiku přísně věrnou tradici. Koneckonců, dnes vlastně ani žádnou konzoli, natož automat vlastnit nemusíte, abyste si zahráli tu nejpůvodnější verzi z původních. Stačí vám počítač s internetem a voila – jako mávnutím kouzelného proutku se přesuňte v čase třeba s tímto odkazem. Příjemnou hru!