Já na bráchu... aneb zábavná herní dua
NVIDIA DLSS 4.5 - AI snímek k nerozeznání renderu
NVIDIA na letošním CES 2026 v Las Vegas zase jednou ukázala, že hardware je sice fajn, ale software je to, co dneska prodává grafiky.
Jsou dua, bez kterých by pravděpodobně některé videoherní značky ani nevznikly. Takových dvojiček opravdu není mnoho. Jsou to hvězdy a celebrity, které mají vždy jedno společné – nejenže vás společně provázejí hrou, ale rádi vám, třeba na střídačku, propůjčují své virtuální tělo, abyste s nimi aktivně propluli celým příběhem.
Ve dvou na cestu... hrou
Geneze hratelných dvojic sahá až ke starým 2D scrollovačkám Jednalo se většinou o tituly, kde vás obě virtuální postavičky bavily pouze v případě, že jste k sobě na gauč pozvali kamaráda a vrazili mu do ruky druhý gamepad. Pravda, většina ze starých plošinovek dnes dlí zcela nepovšimnuta v krabicích po nánosem prachua na staré pěšáky herní branže se zapomnělo. Bill Rizer and Lance Bean. Říkají vám ta jména něco? Sotva. A Contra? To už se někteří chytají. Možná i proto, že Konami potichu udržuje tuhle značku od roku 1987 díky různým pokračováním a remakům dodnes. Vyrvěte zase po letech souostroví Galuga v originální verzi z lůna teroristické organizace Red Falcon, která připravuje místo pro invazi mimozemšťanů a skvěle se bavte. Nejlepší audiovizuální podívanou slibuje NES verze. Máte-li PC emulátor této konzole, svým tempem a obtížností vás stará Contra jistě překvapí.
Co se slávy týče, italoameričané Mario a jeho mladší bratr Lugi hrají ve srovnání se svalovci z Contry daleko vyšší ligu. Na šikovné instalatéry, kteří nevydrželi u svého řemesla, zkrátka zapomenout nelze. Mistrně se prohnali obrazovkami v Mario Bros. již v roce 1983 a zatímco tato klasická automatovka sleduje „příběh“ ve stokách pod New Yorkem, verze pro domácí konzole o dva roky později už hráče nasměřovala do známého Houbičkového království. Proč uvádíme Mária jako staršího brášku? Tenhle břichatý chlapík se objevil již jako majitel opičky Donkey Kong ve stejnojmenné hře v roce 1981, ovšem tehdy se jmenoval Jumpman a tvůrci z něj původně udělali tesaře. Ale to spíš jen tak pro zajímavost. Ohledně věku dvou bratrů totiž panují neustálé dohady. V některých hrách totiž vystupují jako dvojčata a zřídka je Luigi dokonce brán jako starší sourozenec!.. Lépe toto vůbec neřešit.
Želvy Ninja v původní trilogii vzhledem k poměrně vysoko nastavené laťce obtížnosti jinak než ve dvou ani hrát nešly. Tedy, možné to samozřejmě bylo, ale průměrnému hráči zbyly virtuální životy sotva do poloviny a tam skončil. Ve dvou se na Trhače táhlo opravdu lépe. „Vem s Raphaelem vývrtkou ty kanálníky, já jdu na modrozelený vojáky, co házejí sudy!,“ mohlo také znít z českých obýváků při hře posledního klasického dílu želv s podtitulem The Manhattan Project z roku 1991. Je fakt, že z určitého pohledu stojí želváci v tématu trochu šejdrem, protože byli vždycky čtyři, ale jedním dechem je nutné připomenout, že hrát se dalo vždy maximálně právě jen se dvěma charaktery.
Padlo již vysvětlení, že Mario a Luigi, podobně jako ostatní staré hry tohoto typu (namátkou ještě třeba ledoví kamarádi Popo a Nana z Ice Climber), jsou postavičky hratelné společně, nebo na střídačku, pouze v módu pro dva hráče. Částečnou novodobou inkarnací tohoto starého a velmi zábavného režimu může být například hra za kriminální duo Kane and Lynch. Jestliže jste si pořídili aktuální Level, už víte, že v normálním módu budete funět za krk pouze Kaneovi, zvolte však kooperativní režim, pozvěte kamaráda a na rozdělené obrazovce můžete spolupracovat.
Kolegové a parťáci
Ale již opravdu nastal čas tuto kategorii her opustit a vrhnout se na kusy, které nabízejí dvojitý zážitek v jednom balení, jinak řečeno dvě hratelné postavy pro jednoho plejera. Sam a Max přišli na scénu v roce 1993 a bylo to něco extra. Stylová grafika, originalita, humor... Max, fištrónem a mazaností obdařený králík s manýry desetiletého dítěte, je škodolibý, sarkastický a rád ve volných chvílích prdí podpažím. Srovnat do latě jej umí snad jen hloubavý a suchým humorem sršící hafan Sam. A to jak v původní hře, tak i v novodobých pokračováních. Sam a Max přináší vhodně zvolenou dynamickou změnu hratelnosti – kde si pes neví rady, dostává se ke slovu králík a opačně. Lepší příklad kombinace činností dvou „herců“ těžko v oboru nalézt.
O vtip a osvěžující systém dvojrole se ve videohrách za asistence Telltale Games podobně snaží také Wallace s Gromitem, plastelínové postavičky z britského krátkého filmu. Aktuální Velká dobrodružství baví především dnešní hráče, ovšem s vynálezcem a jeho chytrým psíkem jste se mohli setkat již v roce 1996 ve Wallace & Gromit Fun Pack. Balení obsahovalo grafické prvky do windows, screensaver, zvuky, vědomostní kvíz a v neposlední řadě i dvě singleplayerové hry… prostě vše, po čem fanoušek kresleného seriálu tehdy toužil.
Existují hry, určující, který charakter budete v daném úseku hry zastupovat (třeba Ratchet and Clank), ale jsou tu také konkurenti z druhé strany barikády, jimž na vaší aktuální volbě nezáleží. Značka Call of Juarez nabídla obojí. Pokud jste hráli oba díly, můžete srovnávat. Jednička striktně odděluje technicky a plíživě pojaté mise s Billym, aby následně strhla pozornost na fanatického reverenda Raye. Billy možná maličko nudil, ale na druhou stranu aspoň garantoval dva odlišné zážitky z jedné hry. To už dvojka nedokázala, byť vám volnomyšlenkářsky často nabízela volbu mezi oběma bratry, později jste zjistili, že tyto charaktery, co se týče akční hratelnosti, takřka splývají.
Mohli bychom na vás vychrlit také zástupce z velké fronty her, lákajících slepencem dvou příběhů v těle odlišných postav, které se ale z nejrůznějších důvodů celebritami nestaly. Většinou byly zkrátka příliš ploché a nevýrazné na to, aby ze hry vyčnívaly jako osobnosti. Dva neohrožené vojáky v případě COD: World at War odsunula do anonymity především vysoká prestiž samotné značky. Vzpomente si, že jste zde oběhli rozběsněný svět s Millerem a Petrenkem? Asi těžko, ale že se páté Call of Duty vrátilo ke druhé světové válce, víte bezpečně.
Propadák Dusk-12 naopak reprezentuje hry, kde mohou být postavy jakkoli skvěle propracované (i když zde stejně nebyly), ale ani to jim není co platné. Mutant Gorin a voják Yegorov zůstanou kvůli příšerné hratelnosti titulu navždy zapomenuti... Kéž by takových příkladů bylo co nejméně.
