Holotrik nevyšel. Hry zůstaly placaté

„Po Donkey Kongovi a Pac-Manovi se mohou vaše děti konečně doslova ponořit do světa virtuální reality. A to díky hře Time Traveler od firmy Sega,“ uvedla v roce 1991 televizní hlasatelka zcela novou arkádovou videohru, která po technologické stránce frnkla soudobé i budoucí konkurenci o parník velikosti Primátora Dittrich.

Vlastně dodnes nemá Time Traveler žádného regulérního pokračovatele. Ačkoliv perodicky se vracející móda stereoskopického 3D zobrazení zasáhla letošní ročník veletrhu E3 skutečně nepřehlédnutelně, ani tentokrát jsme se nedočkali technologie, která by snadno a levně vyhnala hru mezi lidi bez nutného nasazení helem či brýlí. A přitom už před devatenácti lety Sega ukázala, že to jde. Právě s Time Travelerem, videoherním holografickým zázrakem. Hráči se na začátku poslední dekády minulého tisíciletí setkali s premiérovým, ale společně s pozdější bojovkou Holosseum, také posledním mainstreamovým titulem, který se takříkajíc postavil do pozoru. Dál už překvapivě nepřišlo nic. „Holorevoluce“ se nekonala. Byla to jen epizoda…

Jako doopravdy

V roce 1991 zemřel Freddie Mercury, Microsoft vydal MS-DOS 5.0, inženýr Tim Lee představil první verzi webového prohlížeče a po Praze jezdily zánovní Škody Favorit. A právě v této době se do videoher dostala natolik revoluční technika, že o ní referovali zpravodajci v hlavních vysílacích časech. „Holografická hra, fantastická realita!“ hlásaly titulky. Arkády díky Time Traveleru měly poprvé přestat rozlišovat mezi umělým světem a tím skutečným. Pod krycím sklem vypadal hlavní hrdina hry šerif Marshall a jeho přátelé i protivníci, jako by arkádový kabinet nejdřív slupnul živé lidi, zmenšil je, a pak vám je nechal za pětasedmdesát centů na hraní. Zní to strašlivě, ale vzhled hlavních charakterů Time Traveleru s jistou dávkou nadsázky trumfuje dokonce i dnešní herní grafiku založenou na milionech polygonů. A trumfuje i moderní motion-capture. Vždyt pohyb postaviček byl v Cestovateli naprosto plynulý, jemný a detailní. Vlastně stejný jako ve skutečnosti.

O to víc byla holografická videohra šokujícím kusem softwaru v éře Commander Keenů, Turricanů, dobíhající Galagy 88 či přestárlého Pac-Mana. Mládež a dokonce i dospělí nazdařbůh vhazovali drobné mince do zázračného automatu se zjevem futuristické myčky nádobí, protože zkrátka chtěli vidět něco velmi neobvyklého. Bodejť by ne, skutečné předloze se tehdy graficky přibližovaly snad jen hry typu The Simpsons či Teenage Mutant Ninja Turtles. Napodobit vzhled kresleného seriálu totiž nebyl v době šestnáctibitů takový problém. Narozdíl od snahy graficky simulovat něco z reálného prostředí.

Podvůdek

Málokdo věděl, co je skutečný hologram, čím je vytvářen, a za jakých podmínek může být sledován. Málokoho tedy napadlo, že Time Traveler holografickým systémem ve skutečnosti nebyl. Ano, dokázal v 2D prostředí zobrazit vystouplé grafické objekty, ale docílil toho trochu jinak. Nevyužíval holografii jako vyspělou formu záznamu obrazu, jenž umožňuje zachycovat trojrozměrnou strukturu předmětu. Ve skutečnosti bylo 3D efektu dosaženo silně zakřiveným zrcadlem umístěným těsně pod krycím sklem kabinetu. Na zrcadlo byl vysílán obraz z klasické dvacetipalcové televize a díky správným úhlům a zakřivení se dvanácticentimetrové postavičky na černém pozadí opravdu jakoby vznášely v prostoru. Ačkoliv dění pod sklem arkády připomínalo realitu, ve skutečnosti šlo pouze o optický klam. Stačilo se podívat na herní jeviště z nestandardní pozice a obrázek se okamžitě zdeformoval. Rick Dyer, autor známé dobrodružné akce Dragon´s Lair, ale při realizaci projektu věděl, co dělá. Vytvořil iluzi, kterou laik považoval za zázrak. A na tom nebylo nic závadného.

Už proto, že něco takového před ním nikdo pořádně nezkusil a po něm nezopakoval. Proč vlastně tak novátorská hra neměla spoustu následovníků a nezaložila novou technologickou větev? Proč se o trikové inovaci na bázi hologramu dodnes nemluví? Ještě pár měsíců po vydání hry a velké reklamní kampani to vypadalo, že Time Traveler opravdu způsobil revoluci. V době svého debutu utržil asi osmnáct milionů dolarů a autoři rozdali desítky propagačních interview. Jenže rozmachu nové technologie stály v Cestovatelově případě dvě nepřekonatelné překážky. Arkádová platforma už stála jednou nohou v hrobě a Time Traveler samotný byla především tragicky nezábavná videohra. Pět minut slávy pominulo, bublina splaskla. V Cestovatelově podání forma těžce zvítězila nad obsahem.

Přátelé, na scénu! Bude nuda

Ačkoliv móda virtuálního filmu měla teprve přijít, Traveler ukázal, jak slepá cesta vývoje to zřejmě bude. Hra využívala LaserDisc, což bylo první komerčně úspěšné velkoobjemové médium. Stříbrnou barvou dnes připomíná klasická cédéčka, ale průměrem třicet centimetrů se blíží spíše gramodesce. LaserDisc měl kromě vysoké kapacity (120 minut záznamu) tu skvělou výhodu, že umožňoval rychlý přístup k uloženým datům kdekoliv na jedné straně placky. To se hodilo pro spouštění videosekvencí na základě nepředvídatelných hráčových povelů. Ano, Time Traveler zkrátka nebyl ničím jiným než interaktivním filmem. Jakousi hrou-nehrou, která předcházela Rebel Assaultu či Phantasmagorii. Byl herním full-motion videem se všemi neduhy, co tento formát přináší.

Hra se především špatně ovládala. Obsahovala sice přibližně tisíc pohybových sekvencí pro šestatřicet rolí, které herci předváděli na kameru před zeleným plátnem, ale to nezabránilo tomu, aby digitální postavičky reagovaly na hráčovy povely se zpožděním a zoufale necitlivě. Největším problémem TT nebyla tuhost protivníků, ale zkrátka to, že šerif nestačil včas vystřelit, povyskočit, nebo si čupnout, ačkoliv jste do akčních buttonů plácali jako zběsilí. Sega si „náročností“ teoreticky chtěla zajistit přísun dalších a dalších čtvrťáků z kapes nadržených hráčů, ale stával se spíše opak. Děti po pár pokusech kabinet opouštěly a šly si zchladit žáhu k sice obyčejným, ale mnohem hratelnějším arkádám. Ideální mistrovská hra s úspěšnou koncovkou trvala přeborníkovi nějakých deset minut, zatímco běžný člověk odcházel po deseti vteřinách.

Interaktivní film v roce 1991 ještě nebyl tak in, aby mu lidi nekriticky sedli na lep. K závěrečné sekvenci tancujících postaviček Time Traveleru se tedy dostal málokdo i kvůli příšerné designové nudě. Šerif se v podstatě nikam nepodíval, ačkoliv v příběhu procestoval svět v čase od pravěku po šestadvacáté století. Progres hrou totiž nespočíval v putování různorodým prostředím s pravidelnou teleportací do dalších levelů, jak tomu u her obvykle bývá. Ne. Šerif se pokaždé objevil uprostřed obrazovky a střílel buď napravo, nebo nalevo podle toho, z jaké strany zrovna vystrčil hlavu jeho nepřítel. To na začátku devadesátých let nebyl zrovna vrchol invence.

Konec špatný, všechno dobré?

Time Traveler si zakládal na problematickém formátu digitalizovaného videa a navíc přišel v době, kdy se arkádové herny začaly pomalu vyprazdňovat. Už jen Street Fighter II naposledypřinutil mládež nadšeně vysypat kapsy a pak arkádám zazvonil zvonec. Hry přestaly být společenskou událostí a Time Traveler se stáhl do ústraní. O rok později dostal jen jediného nástupce. Sega sice plánovala celou sérii her, které by ctily značku předponou „Holo“, jenže bojovka Holosseum, chytající vlnu Street Fightera byla ještě hůře hratelná, než její předchůdce. Sešla z očí stejně rychle, jako se objevila. Dnes je to relativně levná rarita.

Holoseum podobně jako Time Traveler stavělo na wow efektu a představách laiků, jak úžasně asi budou vypadat hry za pár dalších let. Ze dvou potenciálně revolučních her však zbyly jen dva odlišné dojmy. Znechucení z gameplaye a respekt k technologii. A to bylo málo.

Bez fanfár a bez odkazu

Spousta výrobců se již skoro třicet let pokouší o simulaci plně trojrozměrného grafického prostoru, ale vždy jde spíše o módní vlnu způsobenou nějakým dobře inzerovaným produktem: Virtual Boy, stereoskopické brýle ke grafickým kartám, 3D televizory.. příkladů byste jistě sami našli spoustu. Odkaz Time Traveleru však na tvrdě komerční bázi nikdo nesledoval. Samotná Sega rozmělnila jeho přínos pouze ve virtuálních filmech pro konzoli Sega CD a téma holografického triku nechala být.

A žádná jiná velká firma se k experimentům s hologramem neodhodlala. Nastupující domácí konzole totiž používaly mnohem méně komplikovanou stereoskopii (brýle) a v upadajícím arkádovém sektoru nebylo kromě Time Traveleru na co navázat. Takové Asteroids Deluxe z roku 1987 v „surround 3D“ úpravě s UV světlem byly spíše technologickým dinosaurem, než skutečným inovátorem. A experiment se zhmotněnou grafikou v podání handheldu Atari Cosmos? Tahle krabička měla k velkým arkádovým mašinám opravdu daleko a navíc se ani nedostalo na trh. A dnešní stahovatelné HoloToy do iPhonu na tom není o tolik lépe. Jde sice o velmi zajímavou, ale pořád jenom drobnou hříčku. O starých i moderních „holopokusech“ ve hrách ale snad až někdy jindy...