E3 dojmy: Mirror's Edge

Začít a skončit by se mělo tím nejzajímavějším, stejně si většina čtenářů čte jenom perexy a hodnocení. A když tentokrát čísílko na konci ze zjevných důvodů chybí, nezbývá než doufat, že to alespoň někteří z vás dotáhnou na první a poslední odstavec. Místa mám málo, tedy pojďme do boje a prozkoumejme Mirror’s Edge. Před E3 jsem měl pocit, že vím o hře všechno. Bude to parkurová běhačka a skákačka s občasným použitím ukradené zbraně a všechno se to bude odehrávat na střechách sterilního futuristického městostátu. A samozřejmě to je trošku jinak, herní novináři jsou stejně neinformovaní jako hráči. Ale nejsme v tom sami.

Na otázku, co v článcích o Mirror’s Edge nejčastěji chybí, odpověděl kreativní ředitel DICE Lars Gustavsson, že to jsou zmínky o úrovních odehrávajících se v interiérech a takřka sandboxových soubojích, které pomáhal navrhovat mistr bojových umění. A měl pravdu, hned po naprosto autentických pocitech závratě prezentace Mirror’s Edge překvapila interiérovým levelem, puzzloidním charakterem některých sekcí (cíl je jasný, cestu k němu musí každý zvolit a zvládnout sám) a pak také atraktivitou soubojů. Nepadl sice ani jeden výstřel, ale nadbíhaná s několika nepřáteli na staveništi, aby je mohl člověk překvapit, odzbrojit, zneškodnit a běžet dál byla opravdu zábavná a dramatická zároveň.

Rozhodně se tedy nedá říct, že by Mirror’s Edge byla jen o běhání, lezení a skákání, a to je zatraceně dobrá zpráva. Až do dnešního dne jsem Mirror’s Edge považoval za vizuálně výraznou a koncepčně zajímavou hru, které však brzy dojde kvůli stále stejné hratelnosti a linearitě úrovní šťáva. Teď už vím, že mají vývojáři v rukávu mnohem víc es než jen parkurové hopsání. Rozhodně tedy mají prostředky k tomu, aby napětí a těšení se z neznámého udrželi na celou několikahodinovou singleplayer kampaň.

Vlastně bych to ani neměl říkat, protože při rozhovoru to Lars Gustavsson odmítl komentovat, ale kromě story módu nabídne Mirror’s Edge minimálně ještě další herní mód Time Trial. Prezentován nebyl, všiml jsem si ho v herním menu náhodou při výměně úrovní, ale jeho podstatu si určitě domyslíte. Zřejmě půjde o to proběhnout co nejrychleji daným úsekem nebo celou úrovní, což nezní špatně. Ovládání Mirror’s Edge je totiž natolik jednoduché a přitom velmi flexibilní, že přímo vybízí k tomu, abyste s jeho pomocí neustále zrychlovali průběh danou úrovní nebo řešení jednotlivých situací.

Z čeho však mám trošku strach a těším se na to zároveň je sugestivita a bezprostřednost first-person perspektivy. Jakýkoli delší skok nad propastí, nebo lezení po tenké římse s výhledem do nedozírné hlubiny okamžitě aktivuje odpovídající mozkové centrum, které vyvolává závrať, úlek, snad dokonce i v menší míře strach a další podobné pocity. Celým tělem jsem na pohyby Faith ve hře reagoval už jen při prezentaci, co teprve až to budu hrát sám. Přesto se těším a vy byste mohli také, hra vyjde zřejmě letos před Vánoci.