Dojmy z hraní: Jak se nám zatím líbí Roller Champions | Kapitola 2

Roller Champions jsme s kolegy v redakci zkoušeli těsně po skončení konference na E3 v roce 2019 a příliš nadšení jsme rozhodně nebyli. Nejspíš za to mohli tehdejší alfaverze hry, ale vlastně jsem ve zběsilém kroužení po jednoduchých mapách s míčem prohazovaným obručí neviděl žádný zajímavější potenciál. I proto jsem na další pokus Ubisoftu jak vstoupit do kompetitivního sportování rychle zapomněl a i vlivem nulové marketingové kampaně existenci Roller Champions na další léta úplně vytěsnil.

K tak trochu nečekaně oznámené plné verzi jsem tedy přicházel s nulovými očekáváními, což je většinou pro konkrétní titul požehnáním. Logicky v takový moment může jen příjemně překvapit.

O příjemných překvapeních letos mluvíme až nepřirozeně často. Ze všech zhruba osmi her, které zatím vyšly, bylo šest adeptem na překvapení roku. I v případě Roller Champions se nakonec můj pesimismus tak úplně nevyplnil, rovnou ale předesílám, že ani nejde o žádné bezmezné nadšení.

O KOLEČKO VÍC

Princip hry je velmi jednoduchý. Dva týmy po třech hráčích se vrhají do oválné arény, ve které se musí zmocnit míče, odkroužit s ním alespoň jedno kolo a vstřelit gól do otevřené obruče na cílové rovince. V případě, že odjedou více kol, získají za prohození víc bodů. Sedmiminutové zápasy ovládne mužstvo, které jako první dosáhne alespoň pěti bodů, případně to, které po uplynutí času má bodů víc, a v nejvyrovnanějších kláních rozhoduje prodloužení se zlatým gólem.

V ten moment totiž můžete loktem vypínat soupeře

Naše dynamické trio Radek - Míra - Tadeáš bylo sice poznamenáno mojí obří latencí a Radkovým sklonem k sólování, během zhruba tří hodin hraní jsme ale stihli docela poctivě ochutnat, oč v Roller Champions běží. První zápasy se tradičně nesou v duchu absolutního chaosu a uchopení základních herních mechanismů. To je také zlomový moment, kdy si možná chvílemi říkate, že jde vlastně o naprostou ptákovinu, obzvláště když vás soupeř doslova drtí. Podobně jako ve většině ostatních případů ale platí, že je třeba zabrat trpělivostí, zapřemýšlet nad pár základními taktikami, a zábavnost začne zase prudce narůstat.

Pokud hrajte proti jen trochu zručným soupeřům, je týmová hra naprosto klíčová. Spoluhráči je třeba nadjíždět, nabízet se mu, nebo ho naopak pronásledovat ve směru jízdy. V ten moment totiž můžete loktem vypínat soupeře, kteří se pokouší o obranné zákroky. Důležité je magické tlačítko pro obranný zákrok. Asi není třeba popisovat, že když si pěkně z protisměru sjedete na nositele míče a brutální trefou v plné rychlosti ho složíte na zem, pohladí vás to po sportovně-násilnické duši. Na druhou stranu ale samozřejmě platí, že když minete, okamžitě tím soupeře posíláte do trháku a přiděláte práci parťákům. 

V momentě, kdy se vám pod kůži dostane trochu svérázný, ale velmi primitivní pohyb postavy, naučíte se odrážet od spoluhráčů k vyšším rychlostem a projedete si i seznam úskoků a speciálních obranných pohybů, stane se z Roller Champions dost zběsilá show, ve které může být každá zpackaná nahrávka nebo naopak geniální riskantní hod zlomovým momentem. V kombinaci s kalkulováním, zda ještě odjet jedno kolo v zájmu vyššího bodového údělu se z vypjatých momentů stává skutečně napínavá zábava, a v tomhle ohledu hra doslova střílí do černého. Stejně tak jsou zábavné i divoké výměny flákanců ve skrumáži nebo partie při chytání uvolněného míče.

NAHRAJ! NEMŮŽU!

I plná verze hry ale zatím trpí pár technickými nedostatky. Především mi vadí, že u hry tak závislé na jisté přesnosti a předvídatelnosti trochu haprují systémy nahrávek a zrychlení. Pokud máte v míč a před vámi krouží spoluhráč, můžete mu stisknutím tlačítka přesně nahrát. Pokyn pro nahrávku ale přichází dost nepředvídatelně a nepřišel jsem na to, zda je jeho přítomnost nějak výrazněji ovlivněna vzdáleností. Také odrážení od ostatních je zatím dost nepřesné a v některých hektických momentech vás umí dost vypéct. Na druhou stranu samotný pohyb jako takový je až překvapivě funkční a i díky velmi výraznému efektu draftování mají obránci vždy navrch. V tomto ohledu mi tedy přijde hra už nyní dobře vybalancovaná.

 Všechny tři dostupné arény jsou si podobné jako vejce vejci

Nejzásadnější problém mám tedy obecně s obsahovou bohatostí. Po odehrání 15 zápasů jsem totiž cítil značné vyčerpání. Jednoduchá, zběsilá hratelnost je i přes celou řadu možností, jak útočit nebo bránit, dost mělká. U free-to-play hry to samozřejmě tolik nevadí, když vás přestane bavit, prostě poputuje z disku. Také je tu příslib dalších herních režimů a samozřejmě velké spousty kosmetického obsahu. Zatím ale Roller Champions není úplně třeskutě atraktivní nabídkou. Všechny tři dostupné arény jsou si podobné jako vejce vejci, zatím tedy není příliš variabilní ani tvar arén, který by mohl hodně zamíchat kartami.

Pro zevrubnější hodnocení bude samozřejmě zapotřebí ve hře strávit mnohem více času. Zatím ale můžu říct, že se mi hratelnostní základ pozdává, dynamická a férová stadionová řež vyzývá ke spolupráci a výrazně limituje sólování, primitivní systém pohybu napomáhá uchopitelnosti, jen bude třeba hru napumpovat dalším obsahem, arénami, variabilnější nabídkou herních režimů. Třešničkou navrch je docela energický soundtrack. Je jen třeba se přenést přes to, že stejně jako ostatní podobné hry Ubisoftu (a nejen jeho) se snaží titul být extrémně mladistvý a cool, což ne vždycky funguje jak má. V tomhle případě mě ale jakási nonově-streetovo-hoodová stylizace nijak výrazně neuráží.