Deset let s Drakan: Order of the Flame

Reklama

V minulém desetiletí rostla herní studia jako houby po dešti. A spousta z nich se kupodivu se svými prvotinami zapsala zlatým písmem do učebnice herní historie. Výjimkou nebyla ani malá seattleská firmička Surreal Software, která v současné době pracuje na akci This is Vegas. Jejich první projekt ale neměl s nablýskanou Mekkou hazardu nic společného. Drakan: Order of the Flame totiž byla klasická akční adventura, kterých se tehdy, na základě úspěchu prvního dílu hry Tomb Raider, urodilo opravdu hodně. Stejně jako v Tomb Raiderovi byla do role hlavního hrdiny obsazena žena – princezna Rynn.

Dračí historie

Motivem její cesty přes hory, doly a dračí sluje byl únos jejího bratra Delona, s nímž měl nepěkné plány temný pán Navaros. Než bychom se ale pouštěli do vysvětlování zápletky, dáme slovo tehdejšímu recenzentovi Radku Friedrichovi, který úplný začátek hry popsal svým nezaměnitelným stylem. „Řeknu vám upřímně, mít takovou starší sestru, jako je Rynn, nechal bych se unášet zvlčilými hordami vražedných monster klidně každý den. Vždyť kdo by se netěšil na to, až ho ve chvíli záchrany k sobě přivine taková dlouhovlasá, zelenooká, nádherně tvarovaná…sestra. A takhle přesně Drakan začíná. Tedy ne tím přivinutím, ale přepadením a únosem mladšího sourozence.“ Určitě by ale své putování měla mnohem těžší, pokud by se neskamarádila s drakem Arokhem, posledním věrným stoupencem řádu Ohně. Z dračího hřbetu se na svět Drakanu přeci jen dívá o mnoho lépe než ze země, kde na vás navíc neustále útočí nějací podivní rohatí skřeti. Z pohledu kritiků se navíc jednalo o velmi příjemné oživení, neboť do té doby se hrdinové proháněli většinou v superrychlých autech a paprskyvrhajících vznášedlech.

Ačkoliv si to málokdo uvědomoval, právě spojení klasické akce s „leteckým simulátorem“ kladlo mnohem větší důraz na promyšlenou stavbu levelů. Ty se dělily do dvou kategorií – ty, které bylo možné projít výhradně po svých, a ty, v nichž jste mohli využívat Arokhovy pomoci a útočící nepřátele sfouknout z povrchu zemského ohnivým dechem. Většinou však bylo možné z draka jednoduše seskočit a celý „létající“ level si hezky pomalu projít, byť málokdo této možnosti skutečně využil. Hodně pozitivním faktem, zmiňovaným snad ve všech světových recenzích, bylo to, že ačkoliv byl Drakan takto komplexní hra a po grafické stránce rozhodně patřil v tehdejší době do úzké špičky, tak nevyžadoval nijak silný počítač a zahrát si ho mohl téměř každý, kdo měl doma alespoň podprůměrné PC. I dnes vypadá Drakan velice k světu, což si koneckonců můžete vyzkoušet prostřednictvím demoverze, která bez jakýchkoliv problémů funguje i na dnešních dělech.

Pozitivně kvitována byla i široká paleta zbraní, které jste mohli využívat. Prakticky cokoliv jste vyrazili nepřátelům z pracek, se dalo zvednout a máchat tím po hlavách. Když ještě dodáme, že se dala za pomoci zvláštních krystalů sesílat roztodivná kouzla, tak si patrně pomyslíte cosi o RPG prvcích. Radek Friedrich ale odpůrce tohoto žánru okamžitě uklidňuje. „Nečekejte žádné RPG, jedinými vylepšeními, která vás na cestě potkají, jsou stále silnější zbraně a odolnější brnění. Hlavní důraz je kladen na boj tváří v tvář.“ Tupá rubačka to ale také nebude. „Občas narazíte i na nějakou tu hádanku (jak získat amulet pod nastraženou klecí), ale většinu času vám vyplní boj. Inteligence nepřátel je různorodá, někteří jdou tupě za pachem krve, jiní mění taktiku podle vaší vzdálenosti. Když už si myslíte, že v klidu uhnete házeným kopím a přiblížíte se na dosah k ohnivému rytíři, vytasí plynule dva plamenné meče a rozseká vás na hadry.“ Strastiplné situace se však daly často vyřešit pouhým důvtipným používáním dostupných zbraní. Nebylo třeba totiž všechno naporcovat mečem či sekerou, ale v nouzi nejvyšší se dostal ke slovu třeba i luk a pár přesně mířených šípů.

Na podzim se pouští draci!

Jediné dvě chyby, které Radek Friedrich Drakanovi napsal do kolonky „Proti“, bylo občasné zasekávání nepřátel za překážky a až moc snadný finální souboj, kde jste měli zúročit všechny nabyté zkušenosti, ale ve výsledku bylo po všem až příliš brzy. Na obě dvě chybičky si však programátoři ze Surrealu posvítili až nečekaně rychle a hned v prvním patchi přidali potvorákům několik desítek bodů inteligenčního kvocientu, stejně jako něco nadlidské moci čtyřhlavému drakovi, s nímž jste změřili síly na úplném konci. Friedrich naopak vyzdvihoval sílu grafického enginu, hodně detailně promyšlený příběh a celkové zpracování světa Drakanu a hlavně to, že všechny součásti sedí velmi dobře dohromady a vytváří perfektní celek. Drakan si po právu zasloužil hodnocení 8,9 z deseti a ve srovnání s hrami Tomb Raider 3, Magic Carpet 2 a Die by the Sword (které byly u recenze uvedeny jako možné alternativy) vyšel jako nezpochybnitelný vítěz. O jeho kvalitách se můžete přesvědčit v již zmíněné demoverzi.

Spousta lidí nadávala, že závěrečná animace ponechává až příliš otevřený konec. Ti méně hrami protřelí dokonce posílali do Surrealu div ne výhružné dopisy, aby byla celá zápletka nějakým způsobem rozřešena. Určitě ale nevěděli, že vyšel i druhý díl, jenž byl ovšem určen výhradně pro PlayStation 2. Autoři totiž podepsali lukrativní smlouvu s firmou Sony, jejímž obsahem bylo, mimo jiné, udělat právě druhý díl exkluzivně na tehdy se teprve rozjíždějící motoráček jménem PS2. Prodeje však nebyly oslnivé, byť se vývoj zaplatil, a třetí díl zatím světlo světa nespatřil. A minimálně pro nejbližší tři roky máme jistotu, že ani nespatří, neboť i kdyby se nyní v Seattlu na nějakém Drakanu 3 skutečně pracovalo, tak nejdříve je třeba dokončit This is Vegas. Těžko ale někdo bude oživovat sice skvělou, ale z komerčního hlediska pramálo zajímavou sérii jenom proto, že má zrovna chuť udělat něco se sexy válečnicí a velikým drakem. Rozhodně bychom se však za trojku na nikoho nezlobili…

Reklama