Trh v křeči: kupte si hru podruhé

Třeba právě vy se zajímáte, kdy bude Beyond Good & Evil na Playstationu. A možná se zajímáte, nebo dokonce kupujete něco ze stovek dalších podobných her. Tedy ne akčních adventur s hezkým příběhem a parádní atmosférou, ale HD remaků. Herních druháků. Ačkoliv zatím nejde o zcela ultimátní byznys jako v případě DLC, nelze vydavatelům upřít snahu vtipně využít náladu hráčstva, která údajně směřuje ke hraní starých fláků, drobně upravených pro dnešní monitory. Pokud má být marketing skutečně založen na zdravém předvídání trhu, retro má dnes nejlepší podmínky v historii. Otázkou však zůstává, kdo ve skutečnosti tyhle hry hraje.

Upřímně řečeno, nevím přesně, pro koho dnešní HD remaky jsou. Pro lidi, které nízká cena přesvědčí k nákupu čehokoliv? Řeknu to po svém: nejlepší je retro, které zůstává bezpečně pod zámkem. Je to hra, na kterou má člověk hezké vzpomínky právě proto, že už ji nehraje a nemůže si o ní zkazit mínění. Sami si to vyzkoušejte. Já si vůbec nejsem jistý, zda je uměle vyvolaná retrománie dobrá věc. V podobě nepovedených rebootů vede k prznění kultovních jmen viz. Golden Axe: Beast River a v podobě dosovek prsknutých do digitální distribuce nás probouzí z milého snu, že starší hry bývaly lepší, než ty dnešní.

Doom II, kupujte panstvo

Stojím si za názorem, že neupravená nebo lehce faceliftovaná retra (HD remaky) by měli vydavatelé pouštět na trh zcela zdarma. Třeba je reklamně přikládat k novým hrám, jak to ostatně před rozšířením digitálních obchodů bylo dobrým zvykem. Tak by dozajista splnily svoji zřejmě jedinou logickou funkci: historickou herní osvětu. Teď už se ale retro zcela běžně prodává a hlavním obchodním argumentem pro ně je upravená kompatibilita pro současný hardware, což mi připadá málo. Že se ještě přidá upscalované rozlišení a online achievementy? Za nějaké přepočtové dvě stovky… no nevím. Rád bych třeba poznal typického zájemce o Doom II za deset euro na Steamu. Existuje-li vůbec. Co je to za člověka? Je to dnešní třicátník, který zjistil, že data z disket sfouknul čas a kvůli chvilce nostalgie nechce loudit na abandonware? Nebo je to dobrodinec, který iD Softu prostě rád přispěje na dokončení Rage? Seriozní sběratelé kupují staré hry, protože jsou sběratelé a ti by si Doom na Steamu nikdy nepořídili, protože na pěti megabytech dat nevidí vůbec nic hodnotného. Je to pro ně jen malá stará kupka digitálních dat za novou cenu. Je to jen dodatečně zlegalizovaný digitální balíček a ten prostě nenahradí originální verzi z doby, kdy byla nová. Vždyť jen díky původnosti má dnes Doom nějakou cenu, protože z čistě herního hlediska byl už tisíckrát překonán. Je to kruté, ale je to tak. Co zbylo z Doomu a jiných? Zbyly především krásné vzpomínky na dobu, ve které se hrály. Mohly to být třeba Vánoce 1995, kdy jste dostali nové kolo, mohlo to být třeba jaro o rok později, kdy jste si před odpoledním fotbalem poprvé zkusili zahrát na školní síti. A tehdy jste na ní hráli Doom. A psali do Excalibru, že taky chcete být „pářákem“.To je kouzlo retra.

Čas ale nemilosrdně odkrývá starou nedokonalost. Nechápu, co kdo dnes například čeká od Medal of Honor: Frontline HD. V ideálním případě by neměl čekat vůbec nic. Jen osm let starou hratelnost a částečné zklamání. Hrát MOH: Frontline dnes totiž může znamenat pouze dvě věci: buď jde o povinné kompletování sbírky herních zkušeností, nebo o vyložené ztrácení času a vyhozené peníze. Znám tenhle stav z mnohačetných vlastních zkušeností. Pro mě osobně třeba nikdy nebyl ztělesněním herního poloboha A. Anastazov, ale Quake. Byla to (ne)hmatatelná entita, byl to herní císařpán. Quake není jméno herní postavy, není to jméno herní mapy, není to jméno ani plotu s napíchnutými zadnicemi, bylo to kódové označení hlavního nepřítele, což jsem ale tehdy netušil, a přesto jsem si to jméno zbozštěl. U bratrance, který si před patnácti lety pořídil Pentium 120 ve vysokém toweru se zelenými proužky po bocích, to byla hra her. Alespoň pro mě. Po mnoha letech jsem se k ní tedy vrátil a teď, asi tři roky po dohrání, si z Quaka pamatuji pouze první obrazovku v hradě s volbou obtížnosti, kdy se proskočilo portálem. Na Q dnes nic legendárního není. A přestože vím, že je to tak správné, je mi to líto. Zůstalo mu jen odzbrojující jméno a stylový znak. Neměl jsem ho hrát. Určitě ne, když jsem si s ním díky dřívější zkušenosti nijak nerozšiřoval obzory. Bylo to setkání se starým nemocným pánem.

Možná jsem ale zvolil špatný příklad, 3D akce jsou co do retra opravdu nejrizikovějším žánrem a každý může namítnout, že hry, u kterých tolik nezáleží na technologii, jsou dnes znovuhratelné mnohem víc. Ano, ale pád nostalgických akcií u mě zaznamenal i první System Shock, který mi dnes připadá zoufale nepřehledný a rozvláčný, stejně tak absolutně nerozumím moderním předělávkám Ufa, nebo, fanoušci zbičujte mne, jsem si nerozuměl s prvním Falloutem, ani s Baldurs Gate. Vím, že každý má svůj osobní žebříček herních hitů. Podle mě ale skutečně existuje jen velmi malé procento her, které skutečně dodnes nebyly zkopírovány tak, aby nějaká moderní verze na dané téma nebyla lepší. Jednou z nich je PlaneScape: Torment. V žánru RPG jsem byl za poslední léta podobně pohlcen jen Zaklínačem, ale to je diametrálně odlišná hra. Planescape je staroškolní izometrické RPG. A stále geniální. Jak v herním příběhu, tak ve scénáři. V dialozích i v adekvátní délce. A také v interfacu, v ovládání, ba dokonce i v technických aspektech – hudba stále patří ke špičce a kdyby lidé z bývalého Black Isle dneska nahráli originál do lepší bitrate, byl by to hezký koncert pro věž a dvě uši. Příběh Planescapu se dodnes nikdo neopovážil zkopírovat, protože je příliš jiný. Muž hledá svoji smrt a při svém putování potkává osoby, které ho znají z dřívějších inkarnací, ale on sám si je nepamatuje a hra je tak protkána zvláštní životní morálkou i filozofií.

Podobně jako Planescapu si dodnes cením třeba druhého dílu Railroad Tycoonu. Ovšem z jiného důvodu. Nic novějšího, než je druhý railroad, dobrovolně ani nechci hrát, neboť je pro mě překážkou nesmyslný 3D engine moderních strategií. RTII je vrcholem přehlednosti a rychlosti v úměrně složité strategii právě proto, že nemusíte rotovat a zoomovat kamerou a nemusíte pozorovat přehnané efekty, které nejenže z vláčkoviště dělají omalovánky, ale především ponižují sebesilnější hardware na kupku dýchavičného sentinelu. Dodnes mi zní v uších kasovní „cink cink cink“, když vlak dorazí do stanice a nemám problém s tím, aby se to stalo zase. Kdyby RTII nyní vyšel jako remake s deseti novými mapami, koupil bych si ho.

Bejvávalo, Fanouši, bejvávalo

Kdykoliv dnes nadáváme na nové tituly, vykrádajíc vše z minulosti, stáváme se malými pokrytci. Dnešním hrám totiž nelze upřít jednu důležitou vlastnost. Že kradou dobře. Většina z nich je objektivně vycizelovanějších a obsahově bohatší, než jejich staří předchůdci, protože základy dobré hry jsou dávno známy a vývojáři se mohou soustředit na detaily. Herní byznys opravdu neroste jenom v objemu peněz, ale i kvalitou. Přitom nemluvím jen o technickém zpracování. I v podání příběhu, ve scénáři, v dialozích, ve srozumitelnějším ovládání, ve schopnosti dodat i složitým místům logiku, v tom všem jsou dnešní hry nesrovnatelně lepší. A nakonec ani délkově na tom nejsou tak katastrofálně, jak se čas od času píše a říká. Hraje se Homefront pět hodin? Želvy Ninja z Nintendo Entertainment System mohly být hotové také za jedno odpoledne a pokud ne, byla to pouze šílená obtížnost, s jakou autoři téhle a spoustě podobných her dodávali trvanlivost. Ne, hrám dneška chybí k dokonalosti překvapivě mnohem méně, než před dvaceti lety. Ale chybí jim samozřejmě to nejdůležitější – přímočarost a originalita. A možná právě proto se v posledních třech letech vyvalila z vydavatelských domů vlna remaků. Jako by trh přiznával, že už není co vymýšlet. Jenže nesmíme být naivní. Jde opět především o byznys. O ten nejsnadnější. Kdysi skvělou hru prostě prodáte podruhé...