Padne Bobbyho říše zla?

Mediálně připomenutý spor mezi Activisionem, Electronic Arts a bývalými šéfy Infinity Ward znovu ukázal prstem na entity, co dokonale převezly celý herní svět. Ačkoliv si nyní nemohou přijít na jméno, společně už celá léta pokřivují ždímanými značkami vkus desítkám milionů hráčů, na čemž si založily tak důležitý byznys, že spisy k soudnímu řízení se nyní musejí zvedat silou v pokrčených kolenech a souhrnné finanční kompenzace činí takřka půl miliardy dolarů. Pokud si někdy někdo opravdu udělal z hráčů své děvky, nebyl to vizionář, snílek a byznysem trestuhodně sešlehaný koleda John Romero, nýbrž právě ti, kteří se nyní hádají o nevyplacené bonusy a průmyslovou špionáž ke hře, která trží miliardy dolarů za to, že je sedm let pořád stejná. Herní svět je stižen absurditami. Šéfové se drží pod krkem za to, kdo dělá z lidí větší hlupáky a kdo by z toho měl mít více peněz.

Mošna plná zlaťáků

Je zbytečné komentovat samotné Call of Duty, kde inovace hrajípodobnou roli jako aktualizované tabulky v sérii NHL, a ještě zbytnější hodnotit kvalitu nového Medal of Honor, kde především singleplayer vznikl krádeží všech mechanismů, kterými za poslední léta kastrovala zábavu právě konkurence. Zajímavější je sledovat samotné chování obou soudících se společností. Všímáte si té propojenosti v předchozích řádcích? Ze zločinů proti byznysu se navzájem obviňují dvě firmy, které se v něm přitom chovají takřka identicky, protože ani jinak nemohou. EA a Activision jsou největšími herními vydavateli a tato pozice je automaticky zavazuje k maximální odpovědnosti ke svým akcionářům, což znamená provozování byznysu založeného na jistotě bez výstřelků a bez dobrodružství. Zvlášť EA si to potvrdilo jednou velkou zkušeností - kvůli některým originálním titulům jako Mirror´s Edge finančně tratilo a ukázalo smutný fakt, že snaha o změnu a nápad se dnes v potřebných milionech zkrátka neprodá. Tahle zkušenost je vlastně to jediné, v čem se obě firmy navenek liší.

Activision tuto zkušenost totiž nemá a přesto, že se na první pohled může jednat o banalitu, hraje to nyní obrovskou roli. I díky důstojnému odrezivění série Need for Speed a velmi dobrým značkám jako Dead Space či Mass Effect si totiž EA získalo mezi lidmi znovu pověst firmy, které přes veškeré své negativní ekonomické chování není úplně lhostejné, co se od ní v obchodech prodává.Activision nikoliv. A i když je to spíše přelud - právě EA může být hlavním viníkem celého varieté kolem Westa a Zampelly, nyní je v antikurzu Activision. A nutno říct, že právem. Po nuceném odejití tvůrců Call of Duty se stal definitivním domem hrůzy už z toho prostého důvodu, že ačkoliv své hry prodává lépe než konkurence, nemá paradoxně u veřejnosti příliš dobrou pověst už řadu let.

Aby také měl, když mu ve vedoucím křesle sedí člověk, kterého soupeři z branže neváhají nazývat idiotem a milionářem z povolání. Bobby „č.rák“ Kotick, jak jej nedávno tituloval například zakladatel Double Fine Productions Tim Schafer, svoje hry nemá rád a skoro je nehraje, a to nejen proto, že snad i tuší, co za recyklaci lidem každoročně prodává, ale také z toho prostého důvodu, že je typem top manažera, kterého zajímá maximální zisk do té míry, že mu je vlastně úplně jedno, co prodává. Hlavně když to sype. Koticka od ranných devadesátých let posedla myšlenka vybudovat firmu stejně velkou jako Electronic Arts, což negativně definovalo jeho osobnost. Na veřejnosti se profiluje jako muž posedlý miliony a pokud by Activisionu mohly více vydělávat osvěžovače vzduchu do slepičích kurníků, Kotick by u her zcela jistě nezůstal. A to je jeho největší minus. Je jednou z nejnenáviděnějších postav herního průmyslu nikoliv proto, že šéfuje největší společnosti v oboru, ale že do herní branže podle mnoha lidí vůbec nepatří. I přesto, že je s Activisionem spojen už skoro dvacet let, když ho investičním vstupem v roce 1991 zachránil před krachem, je Kotick považován za ještě většího oborového „mimoně“, než jím byl například v top pozici Applu bývalý prezident Pepsi John Sculley.

Kotick je muž, kterému jde v první, druhé i té poslední řadě o profit, což nedělá dobrý dojem, a svoji touhu po kupení kapitálu navíc dost neohrabaně ventiluje různými prohlášeními. Bobby je proslulý tím, že ohledně byznysu říká na rovinu, co si myslí, a to, co si myslí, není bohužel dost často v souladu s tím, co lidé chtějí, aby si myslel a říkal. Často si neuvědomuje význam svých vět a následných dopadů, pokud jsou vytrženy z kontextu. Už legendární je třeba jeho prohlášení o tom, že kdyby mohl, tak by své hry klidně ještě zdražil, což sice takto doslova nemyslel, jenže při dlouhodobé zkušenosti s tím, že Activision zejména u novinek kapsy hráčů rozhodně nešetří, působilo toto hlášení opravdu nevhodně. Stejně jako mnohá další.

První nezávislí

Jenže ani nešikovné slovní obraty nemohou zabránit, aby byl Kotick momentálně úspěšný. Sen si splnil - Activision je v současnosti prostřednictvím každoroční skriptované rubačky větší a nekompromisnější továrna na dolary než Electronic Arts a velký šéf se nyní stará pouze o to, aby tento stav nic nezměnilo. Tím vlastně potvrzuje i prvotní význam a filozofii firmy plynoucí z její historie. Dnešní chování Activisionu je totiž vzhledem k jeho kořenům velmi logické. Společnost vznikla opravdu hlavně kvůli penězům. V roce 1979 ji založili vývojáři z Atari nespokojení se svými výplatami a postavením bezejmenných dělníků. Ačkoliv totiž nejúspěšnější software už tou dobou tržil stovky tisíc dolarů, samotní programátoři z toho neměli nic, protože každá firma vyrábějící hry si stavěla i vlastní konzole a cpala do nich ohromné jmění. Nespokojenci se proto rozhodli vytvořit firmu úplně nového ražení a založili nezávislý third party developing, tedy byznys vycházející z neomezené produkce her k různým platformám, na kterých nejsou studia nijak investičně závislá. Díky Activisionu si mohli vývojáři poprvé namastit kapsy dle toho, jak dobrou práci odvedli a komu ji prodali. Avšak co z toho dnes zbylo, není nic povzbudivého.

Zbyl z toho Activsion o hodnotě devatenácti miliard dolarů, z nějž čpí maximální snaha o výrobní jistotu, která nepřekvapí ani neurazí, a těch pár procent lidí bažících po něčem svěžím ubije masa, co na jeho rozkaz požaduje jednoduchost a neustále stejné postupy směřující k vítězství. Tradice Activisionu trvá a prohlubuje se. Vždyť jeho originalita vznikla a padla už v roce 1982 se čtyřmi miliony kartridží Pitfallu. Na všem dalším vydělával skrz koupená studia a abnormálně dojené značky. Právě EA ale teď docela lstivě ale hlavně trefně podotklo, že kvůli sterilitě a minimu inovací sedí Kotick na třech docela vratkých židlích. Z malé firmy nad bankrotem sice vybudoval sebevědomého hltače autorských týmů, nyní ale těží zisky jen ze skvělého světa World of Warcraft, na kterém nemá vůbec žádnou zásluhu, a pak mu zbývá Guitar Hero s klesající popularitou i výdělky a Call of Duty, jehož pověst je po odchodu vedení W+Z i přes enormní úspěch Black Ops stále v sázce.

Ono totiž nejde o aktuální miliony prodaných kopií. Westovo Respawn, jakožto nová prodloužená ruka Electronic Arts, může se silným marketingem v budoucnu zařídit velký úspěch nové akční hře tolik podobné Call of Duty, a to je Kotickova prohra. EA totiž dobře ví, kdo ji ve Westovi a Zampellovi před lety po MOH: Allied Assault opustil. Oba muži tehdy pláchli ze studia 2015 vlastněného EA, aby založili vlastní značku, a jak to dopadlo, vědí všichni. Teď jsou zpátky a navíc rádi. A to slibuje velké věci. Nezáleží proto na tom, zda se kvůli tahanicím o bonusy skutečně provinili, že s EA spolupracovali tajně už v době vývoje Modern Warfare 2 a že eventuální soudní sankce mohou postihnout právě Electronic Arts. Pro ně to bude pakatel s vědomím, že získali dva geniální mozky trhu pro budoucnost. Manažer Kotick bez ohledu na výsledek soudu prohrává a prohraje. Chyboval.Neucítil včas hnilobný puch herního byznysu, který už tak dlouho spoluvytváří.