Nintendo Wii: jak to vidí redakce?

Reklama

Petr Poláček

Možná je to úchylka, ale s železnou pravidelností se těším na každou novou konzoli, či handheld. Těšil jsme se tedy i na Wii a jakmile se bílá krabička od Nintenda objevila v redakci, tak jsem využil první možnosti k tomu, abych vyzkoušel co umí a hlavně, jak se vlastně s těmi Wii ovladači hraje (na výstavách k tomu nebylo moc prostoru). První dojmy z hraní Wii Sports byly výrazně pozitivní. Tenis, golf, baseball, bowling - super, box – nic moc. Po pár desítkách minut hraní už jsem otevíral peněženku s tím, že si Wii koupím hned, jak to bude možné. Po víkendu stráveném ve společnosti nové Zeldy, Wii Play a Wii Sports jsem však názor změnil. Kompilace miniher jsou zábavné jen ve více lidech, Zelda je i přes své kvality spíše Gamecube titul a Call of Duty 3 spoléhá na precizní zacházení s wiimote ovladačem, který (možná jen v mém případě) myš ani analogové páčky u gamepadu nenahradí.

Peněženku jsem tedy dočasně zavřel s tím, že si počkám až se na Wii objeví hra, která mě bude skutečně bavit a nebude využívat „haló efektu“. Vlastně je mi úplně jedno, zda-li bude daný titul využívat možností Wii ovladačů hodně, nebo málo. Záleží jen na tom, jak se bude hrát. Určitě si vyzkouším i další tituly, které jsou součástí launch line-upu, ale tak nějak nečekám, že se na mém postoji něco změní. Co se týče Virtual Console her, kvůli nimž jsem chtěl Wii v prvé řadě (nostalgické vzpomínky na většinu ze starších her se nedají jen tak potlačit), tak můj zájem mírně opadl kvůli přemrštěným cenám a faktu, že Nintendo nehodlá své nové služby využít k tomu, aby nám zpřístupnila hry co v Evropě nikdy nevyšly – zatím. Můj zájem o Wii tedy v současné době opadl a tak to zůstane do chvíle, až na nové konzoli od Nintenda začnou vycházet skutečně zajímavé věci (WarioWare: Smooth Moves, Trauma Center: SE a další). Své herní potřeby zatím uspokojím na jiných platformách, kde není o hry dle mého gusta v současnosti nouze a s Wii se budu scházet čistě pracovně. Uvidíme co přinese jaro příštího roku.

Farid Starman

Konzolové launche se strašně přeceňují a to nejen ze strany diskutérů na fórech ale pohříchu i ze strany redaktorů a novinářů. Málokterá konzole v dějinách měla tak oslňující nástup jako Dreamcast a kde je mu dneska konec. Naopak, jak DS tak PS2 se v prvních měsících jevily jako tragický omyl, chytily však druhý dech a proměnily se ve fenomenální úspěch. Chci říci, že toto není v žádném případě prognóza budoucnosti Wii nýbrž výhradně první dojem, který na mě dělá právě teď po vyzkoušení několika mála her. Na nic víc si netroufám.

Nejvíc jsem byl, coby hráč klasického střihu (:-)), pochopitelně zvědav na Zeldu. Bohužel, naplnila moje mírné obavy. Ty se netýkaly herního designu, zajímavosti lokací, originálních nápadů ani atmosféry. V těchto věcech jsem vždycky Nintendu důvěřoval víc, než kterékoli jiné firmě. Moje obavy se týkaly „povinného“ ovládání této hry pohybovými senzory wiimotu a nunchacku. Já vím, že kdybych vydržel a tužil se, nakonec bych si zvykl. Ale řekl jsem si že ne. Protože nemusím. Počkám si na Gamecube verzi a budu štěstím bez sebe, že v rukou držím poctivý gamepad.

Trochu jiný případ je Call Of Duty 3. Tady se wiimote ovládání přímo nabízí, šance se přiblížit kombu myš & klávesnice. Na to, že jde o první a zřejmě ve chvatu provedený pokus, je dojem příznivý. Počáteční dezorientaci po čase překonáte a věřím, že nakonec oceníte příjemný pocit „simulace“, když wiimotem míříte jako se skutečnou zbraní. Vzniká tak ovšem jedno velké dilema – co je u hry typu Call Of Duty víc: zajímavě řešené, osvěžující ovládání, nebo výrazně lepší grafika u Xbox 360/PS3? Na Wii totiž hra nevypadá o nic lépe než na PS2. A marná sláva, když se díváte na velkou LCD obrazovku, tohle není tak docela zanedbatelné. Pořád si kladu otázku, jestli Nintendo nepodcenilo sílu skutečně atraktivní grafiky.

Nakonec Wii Sports a Wii Play. Obě šité na míru novým ovladačům a obě výborné pro odreagování více hráčů. Sotva si sebe dokážu představit, jak „pařím“ tenis nebo rybaření osaměle celou noc, tohle nemá být náhrada za Okami nebo Final Fantasy XII. Ve srovnání s EyeToyem to je ale pořádný skok dopředu a jsem si naprosto jist, že kdybych přitáhl Wii Sports k nám domů na Boží hod, chytí se i moje osmasedmdesátiletá babička.

Radek Friedrich

Co by za to jiní dali. Prakticky ihned po zjevení v České republice se nám do redakce dostalo Nintendo Wii. Vskutku elegantní mašinka, i když design je asi to poslední, o co při vlastním hraní jde. Tak ho tu máme, v útrobách skrývá Wii Sports. Jsou tu i jiné lahůdky, ale koho by zajímala Zelda, když si může před televizí zacvičit a kolegu z redakce před ostatními sportovně zesměšnit. Naštěstí v balení nechybí dva novotou vonící ovladače. Vytváříme si svoje avatárky (můj je skoro nejlepší, jediný lepší je ten Faridův) a bez okolků se pouštíme do hraní. Já, známý mistr nekolektivních her, mezi které rozhodně patří golf, tenis, box i bowling, sám sebe v duchu pasuji na favorita. Léta odříkání za pingpongovým stolem, na squashových a badmintonových kurtech, ale i desítky pěstních soubojů o velké přestávce se konečně musí zúročit. Ale zapomínám na svůj prokletý tenisový loket (způsobený ovšem kombinací levorukosti a myši s tlačítky nastavenými pro praváky). Míčky lítají z hřiště takovým způsobem, že už se to ani nedá nazvat autem, dát par na golfu je zázrak, bowlingová koule končí za zády namísto mezi devíti kuželkami, před boxem házím ručník do ringu raději předem. Co teď? Pro mě Wii znamená jediné, musím se teď všechno naučit pravačkou... Wiisrat se na to.

Pavel Dobrovský

Jak předposlední denní tramvaj nabírá rychlost směrem od redakce, rozhlížím se kolem a říkám si, že všechny ty unavené nebo zpité obličeje by mohly patřit novopečeným majitelům Wii. Únava? Jistě. Horečná „panika očekávání“ vyvolaná mezi elitáři, nespokojenci anebo prostě lidmi, co mají rádi nové nápady, se přelila do stádia zmatené únavy: je Wii to, co jsme čekali? Budeme se u něj skutečně bavit nebo je hraní vestoje a omezený manipulační prostor s Wiimotem prostě chybou, kterou jsme předem nedokázali pořádně zhodnotit. Wii jednoznačně není tím klíčem od zlaté brány virtuálních nápadů a nového života, je spíš pokusem, kudy by se dalo jít. Vydařeným pokusem, ale rozhodně ne zlatým grálem. Zpité obličeje v tramvaji, ty by nemusely být od alkoholu, ale od štěstí. Být zpitý štěstím je něco neuvěřitelného a ožralost takového druhu na vás místy mrkne, když na Wii hrajete, ať už Twilight Princess, Call of Duty 3 nebo Wii Sports. Pro tyhle lidi je Wii novým koníčkem a nadějí. A pak – jako vždy – jsou v tramvaji normální lidé. Nejsou unavení, ani zpití, jsou prostě normální. To je poslední část koláče majitelů Wii. Jde o takové, kteří se nechali zlákat reklamou, nemají zkušenosti s předchozími generacemi konzolí, a tak nemohou srovnávat nebo polemizovat – prostě to berou tak, jak to je. A baví se. To je zřejmě nejlepší lék, když dojde k přetřásání kladů a mínusů Wii – brát to tak, jak to je. Svět se točí, nápady se rodí a umírají a předposlední denní tramvaje dojedou po půlnoci tam, kam kdykoliv jindy. Ne vždy, ale většinou. Wii je něco podobného, z větší části funguje a potěší, někdy to holt nevyjde.

Tomáš Krajča

Vždycky jsem byl výhradně PC hráč. Nikterak zapřisáhlý, zkrátka mi žádná konzole nedala dost pádný důvod k tomu, abych si ji pořídil, a hraní na gamepadech všeho druhu jsem považoval za nešikovné. I když Katamari Damacy, Rez, Vivu Piňatu a pár dalších her, které mi kolegové v redakci tu a tam předvedli, mě samozřejmě zaujalo. Teprve Wii mě ale vyburcovalo k tomu, že jsem se sám chopil ovladače. Důvody jsou dva: nebývale aktivní styl hraní a jeho sociální aspekt. Wii sporty (u nichž jsme logicky strávili nejvíce času) vybízejí k vytvoření nadšeného kroužku pozorovatelů logicky mnohem víc, než třeba Mario Smash Football právě proto, že se u nich šťastná dvojice, jíž se podařilo ukořistit ovladače, rozmachuje, boxuje, hází a provádí různé další zábavné pohyby. Je už dost velká zábava pozorovat rozdílné styly: rozvážní Vašek s Martinem stojí na místě a wiimotem jen lehce otáčejí, bojovníci jako Farid nebo Radek široké rozmachy doplňují ještě i zarputilým výrazem ve tváři. A když se člověk sám chopí ovladače, s překvapením zjistí, jak přirozené tohle virtuální sportování je. Když jsem se svou badmintonovou technikou vzdoroval tvrdým Frixovým returnům, moje pracovní produktivita klesla prakticky na nulu. Samozřejmě, zatím nemám právo hodnotit konzoli jako takovou – osmitisícová investice do Wii jen pro trochu toho pinkání a házení by se sama o sobě nevyplatila a záležet bude i na dalších hrách. Ale potenciál Wii je obrovský a já jen doufám, že ho zejména autoři sportovních her využijí. Dalšími, třebas i náročnějšími a realističtějšími sporty bych byl nadšen. Co třeba takhle volejbal, stolní tenis, lední hokej… nebo můj milovaný badminton? ;-)

Václav Vlček

Letošek je rok nextgen konzolí, nějakou tu dobu už si můžeme užívat Xbox 360 a za pár měsíců tu je i PlayStation 3. Výrobci nás masírují reklamními kampaněmi, podle kterých se už bez HD grafiky dneska nejde obejít, kdo nemá prostorový zvuk alespoň 7.1 je jasný loser a pokud si nepořídíte měsíčně alespoň pět filmů na HD DVD nebo Blue-ray, můžete se odstěhovat zpátky do vidlákova. Ano, marketing je silná zbraň. Ovšem já asi nejsem ta ideální sílová skupina, nejspíš už jsem značně otrlý a nemám nutkání běžet do obchodu okamžitě po tom, co uvidím první obrázky z nových „nextgen“ super mega uber her. Xbox 360 jsem viděl v akci párkrát, grafika je fajnová, ale ani mě to nelákalo si k němu sednout a něco vyzkoušet. Totéž by zřejmě platilo o PlayStation 3, ta se od produktu Microsoftu liší v podstatě jenom krabičkou.

Potom se ale jednoho dne objevila v redakci malá, bílá a roztomilá krabička s označením Wii. Skeptický přístup k novým konzolím mi vydržel přesně do té doby, než jsem po pár minutách koukání zabavil někomu v redakci ovladač a už jsem máchal tenisovou raketou. Z omámení jsem se probral po třech hodinách s propoceným trikem a totálně namoženou pravačkou od všech těch forhendů a bekhendů. Druhý den se to všechno opakovalo, ruka dostala opět nakládačku a nehledě na bolest jsem hrál a hrál. To už jsme s Frixem sekali výměny pomalu na úrovni finále Wimbledonu a neuvěřitelně nás to bavilo. Teprve když už jsem rukou opravdu nemohl ani hnout, vrhnul jsem se k počítači a začal studovat co ta Wii vlastně umí a hlavně kde bych jí mohl TEĎ HNED koupit. To, že u nás jí ještě nějakou tu dobu nepořídím mě ani tak nepřekvapilo, zato parametry mě dostaly. Žádný HD obraz, výkon CPU i grafického procesoru ve srovnání s konkurenčními konzolemi zanedbatelný, neumí to přehrávat DVD natož třeba HD DVD nebo dokonce Blue-ray. Ale i přesto se Wii zatím prodává lépe než vyhypovaná PlayStation 3. Aby taky ne, Wii je totiž na rozdíl od ostatních nextgen konzolí určená všem. Intuitivní ovládání pochopí i vaši rodiče, hraní na Wii je (zatím) hlavně kolektivní zábava a na tu nepotřebujete dechberoucí grafiku a hlavně, je to po tolika letech KONEČNĚ NĚCO NOVÉHO!

Pavel Prouza

PS3 i X360 ve mně nijak zvlášť vřelé reakce nevzbuzují, považuji je za kvalitní PC, zabalené v lesklém obalu a s přibaleným gamepadem. Na Wii jsem se oproti tomu těšil opravdu hodně a první dojmy byly skutečně fantastické – designově dokonalá konzole s ovládacími prvky, které jsou vážně intuitivní, ačkoliv jejich síla (a nedostatky) se nejspíš ukáže až časem. Zážitek z hraní přibalených Wii Sports byl neméně dobrý, zvláště pak z tenisu, na kterém jsme s Vaškem Vlčkem tak trochu závislí doteď – aspoň jsem rozhýbal ztuhlé svaly a už si domů z práce nenosím tenisový loket, jako tomu bylo po prvním testovacím dnu. Díky intuitivnímu ovládání působí Wii jako konzole opravdu pro každého, jenže zdání může klamat a dokud se nabídka her nerozroste alespoň na pár desítek, nebude podle mě možné ambiciózní konzoli objektivně soudit. Ono i na první pohled smrtelně návykový tenis ztratí po pár dnech kouzlo originality a začnete narážet na chyby, které šly původně přejít. Kdybych po prvním seznamovacím dnu narazil na Wii v obchodě cestou domů, asi by mi utracených deseti tisíc nebylo ani moc líto. Teď si však raději počkám, jak se rozvine nabídka her a nakolik klesne podle mého trochu nadsazená cena, zvláště pak za přídavné ovladače. Koneckonců, Vaška i ostatní můžu do té doby vyklepnout na konzoli v redakci :-)

Lukáš Grygar

Wii, tehdy ještě Revolution, mě bavilo dlouho před launchem, bavilo mě ekonomickou filozofií i designem, co je od pohledu sympatičtější než stolní behemoti Microsoftu a Sony. Rýsovalo se jako věc, kterou bych si pořídil bez ohledu na hry dostupné v prvních měsících. A pak se stala zajímavá proměna: jak nedůvěra, kterou takhle odvážný produkt s bláznivým jménem vyvolával, postupně opadávala, já to měl obráceně a přestával nové hračce od Nintenda věřit. A přiznám se, že nedůvěra, nebo lépe řečeno „ne-nadšení“ přetrvává i teď, po možnosti opotit wiimote vlastní solí. Z části je to určitě podvědomý obranný systém vůči něčemu extrémně populárnímu (trochu nevěřícně jsem sledoval, jak se jinak profesně chladnokrevní kolegové na krabici s Wii vrhají jak supi), ale pár zábavných seancí u Wii Sports mě skutečně nepřimělo uvažovat o sedmi nebo kolikatisícové investici. Oceňuji, že wiimote funguje přesně a spolehlivě, ale teď chci vidět opravdové hry - Zeldu, například. Takhle jenom krčím rameny a třeba ohlasy na Red Steel mě vyloženě zklamaly. Míra technologické inovace je nezpochybnitelná a lhal bych tvrdit, že nejsem dál zvědavý na možnosti touhle krabičkou nabízené. Přesto mi ale nakonec přijde fér, že Nintendo od pracovního názvu Revolution upustilo: tohle nemá v mých očích zatím s revolucí moc společného, píšu s velkým důrazem na slovo „zatím“. Samotné hry jsou nakonec vždycky důležitější systému a jakkoliv mě chytnul box a baseball, rád bych je viděl v propracovanějších verzích. Pak bude definitivně jasné, co Wii opravdu dokáže. Jeden zásadní klad mu ale upřít nelze – donutí vás se při hraní hýbat, a to není nikdy na škodu :-)

Reklama