Neslyším, nevidím, ale bavím se!

Zdravý člověk si to mnohdy ani neuvědomí, ale videohry jako médium útočící na lidské smysly, nemusí být pro postižené lidi nutně uzamčené teritorium. V posledních letech se nad tím zamysleli vědci, studenti i nadšení amatéři a výsledkem je působení řady mezinárodních organizací a specializovaných firem, které si kladou za cíl zlepšit dostupnost videoher pro hráče s určitým tělesným či duševním handicapem.

Na produkci mainstreamových her se to zatím příliš neprojevuje, většina komerčních studií na postižené lidi nepamatuje, stále větší výběr však zaznamenáváme mezi úzce specializovaným tituly vyvíjenými pod vědeckoamatérskou taktovkou. Zábavní software, který slouží lidem s různým postižením od špatného zraku až po mentální disfunkce, má jedno společné heslo: Accessibility. Tedy dostupnost, dosažitelnost. Jak se vznešený cíl projevuje v praxi?<

Nevidím, ale slyším

Přibližně tři sta milionů lidí trpí nějakou formou postižení zraku. I zcela nevidomí se dnes přitom díky pokroku mohou u počítače docela dobře bavit. Existuje pro ně hned několik druhů her, které společně kladou důraz na detailní zvukovou stopu nahrazující obraz. Prostorový zvuk ve speciálním softwaru dokáže zastoupit lidský zrak mnohdy takovým způsobem, že většina takzvaných audioher ani nepotřebuje grafiku. Hry pro zrakově postižené jsou tak trochu samy sobě vlastním žánrem. Jmenujme si kupříkladu Drive, jeden z přibližné stovky zvukových titulů. Jako obvykle (v tomto oboru) za ním stojí malé studio, vlastně jen tři lidé. Driveje určeno především pro děti do čtrnácti let a je tak zvukově soběstačné, že při hraní ani nepotřebujete monitor. O co jde? „Sedíte“ v závodním autě a snažíte se z něj vymáčknout maximální rychlost. Toho docílíte jen v případě, že se vám podaří sesbírat power-upy rozeseté po trati. Směr jízdy určujete pochopitelně podle zvuků, které vám do uší proudí ze sluchátek. Dílko si můžete stáhnout třeba ze serveru audiogames.net.

Zvukové hry jsou obyčejně jednoduché a jejich znovuhratelnost torchu kolísá, proto je dobře, že lze vybírat z velké nabídky. K mání jsou kupříkladu tituly jako GMA Tank Commander, TopSpeed, KM2000, Alien Outback, Troopanum a desítky dalších. Jakýmsi nepsaným propagátorem zvukových her je titul s názvem Shades of Doom z roku 2001. Jde o chodičku v tajné laboratoři, kde máte za úkol překazit jistý nežádoucí projekt. Nemyslete si že jde o prosté courání v koridoru – sbíráte různé typy zbraní a samozřejmě čelíte agresivním protivníkům. Jen místo špičkové podívané čekejte „pouze“ směs zvuků nesoucích různé informace do správné hlavy. Vedení hlavní postavy prostřednictvím prostorového zvuku je zde zkrátka samozřejmostí -posloucháte své kroky, zvuk větru a mnoho objektů se kterými se setkáte má rovněž svůj vlastní sound.

Ten správný ovladač

Máme-li nějakou oblast tvorby her pro postižené označit za velice progresivní co do návrhu náhradního hardwaru, jistě se nespleteme s vývojem pro pohybově handicapované. Právě v tomto oboru vznikají důmyslné náhražky klasických ovladačů, právě zde je nejlépe vidět, jak technika dokáže nahradit selhání těla. Head Tracker se jmenuje typ zařízení nahrazující myš hráčovou hlavou. A to doslova. S modelem of firmy SmartNav může například kvadruplegik (člověk s ochrnutými všemi končetinami) hrát i Counter-Strike. Zařízení se skládá z vysílače paprsku z hráčova čela a příjímače připevněného na monitoru, který na základě pokynů infračerveného světla zpracovává pohyb hlavy a přenáší jej do obrazu ve videohře. Zbytek povelů (dle stupně postižení) už hráč provádí například ústním ovladačem. Celé zařízení je v podstatě pokročilá verze mouselooku, kdy práci ruky alternuje pouze hlava a je neuvěřitelné, že si zkušený hráč s těmito pomůckami poradí nejen v akční hře, ale i třeba v realtimové strategii. Existují i další typy ovladačů, které nahrazují práci ruky na myši. Třeba KYE joystick za 225 dolarů lze připojit k Playstation 2 a přes adaptér i k jiným konzolím. Jeho hlavní tělo na stojánku, které si vložíte do úst, nahradí až dvanáct tlačítek z klasického gamepadu. Nepřekvapí, že na tomto zařízení pracují hlavně zuby a rty…

Technologicky méně náročný, ale stejně potřebný, je vývoj ovladačů, které se přizpůsobí potřebám hráče z hlediska počtu a velikosti funkčních tlačítek. Řada postižených lidí potřebuje k ovládání hry co nejmenší počet knoflíků a k tomu je tedy nutné navrhnout vhodný interface. Pro tuto vývojářskou oblast se vžilo označení One Switch Gaming - klient do běžného zařízení jako je PC nebo Playstation zapojí přes adaptér ovladač s několika málo velkými tlačítky a s těmi pak dokáže pohodlně ovládat hru k tomu uzpůsobenou. Rukama a třeba i nohama ťuká do náhrady za klasický gamepad, která může vypadat třeba jako krabice od bot se třemi velkými barevnými kloboučky a vespod ji ještě doplní nožní pedály, podobající se těm od vašeho herního volantu. S filozofií „méně tlačítek, více zábavy“ se handicapovaní vlastně vracejí ke kořenům videoherní zábavy. Vždyť na buttony u klasického coin-opu vám stačily prsty jedné ruky a ovladač pro NES z roku 1985 „zaplnily“ kromě směrového kříže už jen dvě akční tlačítka…

Jiné potřeby má hráč, který nevidí problém ve velkém množství titěrných tlačítek, ale není například schopen držet gamepad oběma rukama. V jeho případě stojí za zvážení koupě ovladače pro jednoruké. Třeba zařízení s názvem ASCII Grip V2 vypadá jako trochu futuristický ovladač k vaší hifi-věži či televizi, důležitější je však kompatibilita s většinou maintreamových her pro PSOne a PS2 a skutečně uživatelsky příjemné rozhraní. Ještě důmyslnější řešenípřináší výrobek Hori Separate Controller. Ten můžete užívat třemi způsoby: klasicky oběma rukama u sebe, po „rozlomení“ oddělně, a pak i jednoruč na multifunkční pravé půlce. Chytrá pomůcka je k mání za cirka třicet dolarů.

Existuje skutečně obrovské množství typů ovladačů pro pohybově handicapované lidi (několik desítek druhů, mnohdy i unikátních originálů), že bychom s tímto tématem vystačili na další článek (snad někdy příště). Občas zdánlivě připomínají klasické ovladače, ale nabízejí bezbariérové funkce, o jakých se zdravému člověku ani nesnilo. Výjimkou nejsou například xboxové gamepady s roztodivnými přídavnými tlačítky, variace na Nintendo wii připásané k předloktí, „obojživelné“ multifunkční stanice pro leváky i praváky, nášlapné klobouky a podobně. Existují dokonce i adaptéry, které v zájmu dobré věci takřka popírají smysl některých běžných výrobků, například handheldů. Skutečně lze totiž sehnat pomůcky, které eliminují původně kladnou vlastnost všech kapesních videoher, totiž miniaturnost. Zatímco nástavec pro Game Boy Advance disponuje čtyřmi obrovskými tlačítky (velikosti domácích vypínačů světel), modul pro SEGácký handheld přidávaný do Happy-mealu si zas vystačí sice s menším, ale pouze jedním buttonem.

Kompatibilita speciálních zařízení s herním softwarem je otázkou pro vyzkoušení na vlastní kůži, nicméně veškerý speciální hardware je nabízen jako komerční zboží, čili funkčnost by měla být zajištěna. U většiny výrobků bývá automaticky uvedeno, jakou softwarovou podoru u něj můžete očekávat a hlášky typu "Works with 90% of games for..." jsou spíše potěšujícím pravidlem, než výjimkou.

Hříčka pro každého

Ještě se vraťme k One Switch Gaming. Bylo by chybou považovat hraní se zjednodušeným interfacem za doménu pouze pohybově handicapovaných. Jednoduché uživatelské rozhraní založené na jednom nebo několika málu tlačítek se hodí také pro mentálně znevýhodněné lidi. Jaké hry si mohou zkusit?Většina z více než stovky „one switch“ titulů byla vyvinuta amatérskými vývojáři nebo malými specializovanými studii. Často jsou zdarma a neohromí ani grafikou, ani rozsáhlostí, možná byste je šoupli někam do kategorie her pro staré šestnáctibity. Avšak vynikají jednoduchostí a to je zásadní. Mezi velmi přístupné střílečky patří třeba Aurikon z roku 2005. Jedná se o simulátor vesmírné lodi, který vyžaduje jediné - přesné načasování střelby. Některé hry zase spíše klamou tělem. Takové Whacka Monty Mole může zdravému člověku zprvu připadat jako příjemná oddechovka, ale s přibývající obtížností s ní má co dělat. V jádru jde o primitivní bouchání palicí do náhodně vyskakujících hlaviček v děrovaném boxu (možná znáte z pouti). Hra se ovládá pouze mezerníkem a kvůli jednoduchosti je zde zakomponován dokonce i autoaim Jenže vtip je v tom, že ne do každé hlavy, která na vás vykoukne, smíte udeřit, což s přibývající rychlostí a množstvím naráz se vyskutujících kebulí, začne býti docela obtížné i pro zcela zdravého hráče.

Základní účel hra každopádně splnila beze zbytku stejně jako všechny jí podobné a navíc přidala bonus solidní hratelnosti pro každého. Co víc od ní chtít… Až opět zasednete k multitplayeru Modern Warfare, zamyslete nad tím, jak byste se u počítače bavili nemít zrak, sluch či ruku. Teď už asi tušíte, že v loji byste tak úplně nebyli. Přitom k ideálu má tato specifická herní sekce pořád velmi velmi daleko…