Neopouštěj staré věci pro nové – díl 4.

Firma Sega patřila už od dob svého vzniku mezi přední hráče na poli videoher. Vždyť kdo nezná jejího maskota Sonica, který sváděl na začátku devadesátých let úporné bitvy o fanoušky s konkurentem Mariem? Je to už takřka sedm let, co se tato společnost vytratila z byznysu, který pro ni byl vždy (tedy do doby před sedmi lety) klíčovým – produkce herních konzolí. Nebylo to s žádnými velkými fanfárami, skalní fanoušci se už nezmohli ani na slzy, zkušenosti z předchozím systémem Saturn byly možná až příliš čerstvé. Poslední konzole firmy Sega s názvem Dreamcast zkrátka byla nešťastným projektem už od samotného začátku a ukončení podpory bylo vysvobozením z dlouho trvající mizérie.

Slibné začátky

Dreamcast se objevil na trhu na konci roku 1998, tedy v době, kdy první PlayStation (tedy konzole o generaci zpět) zažívala své dost možná nejlepší období. Hardwarovou vybaveností naprosto jasně převyšoval oba dva konkurenční systémy v té době, tedy Nintendo 64 a PS One. Jednalo se vůbec o první konzoli nové (šesté) generace a Sega na ni mohla být náležitě pyšná. Hry vypadaly fantasticky, spousta týmů dokonce byla možnostmi Dreamcastu natolik ohromena (lze jen spekulovat nakolik v jejich rozhodování hrály roli cinkavé pytle od Segy), že zrušila své projekty pro ostatní konzole a začala vyvíjet exkluzivně pro něj. Namátkou můžeme jmenovat třeba Capcom s Resident Evilem Code: Veronica, což bylo mimochodem poprvé, co hra ze série Resident Evil vyšla mimo Playstation, nebo Soul Calibur od Namca, pokračování úspěšného Soul Blade opět původně z PS One. Technické parametry budily v té době respekt. Jádrem Dreamcastu byl procesor SH-4 RISC, taktovaný na frekvenci 200MHz, zvládající 360 milionů operací za vteřinu a hlavní paměť, čítající 16 MB RAM. Grafiku poháněl čipset PowerVR2 (8 MB RAM), zvládající vykreslit sedm milionů polygonů za vteřinu (při běžném hraní bylo využíváno zhruba pět milionů) a podporující trillinear filtraci, bump-mapping, Goraurdovo stínování a vůbec spoustu dalších serepetiček, o kterých se ostatním herním systémům z té doby ani nesnilo. Jako média byla používaná GD-ROM na které se vešlo až 1,2 GB dat. Vypadaly úplně stejně jako obyčejná CD, ale díky technologii pevnějšího sevření jednotlivých datových vrstev se na ně vešlo mnohem víc informací. Sega doufala, že atypičností formátu zabrání pirátům v kopírování her, ale jak už to bývá, byla to překážka pouze dočasná.

Začátek pádu

Jedním z trumfů (propagovaných bohužel hlavně mimo Evropu) měla být plně funkční online síť, do které jste se mohli připojit prostřednictvím serverů SegaNet, Dreamarena a GameSpy. A světe div se, ono to vážně fungovalo! K dispozici byl dokonce i plnohodnotný webový prohlížeč a v Japonsku bylo svého času v provozu několik internetových kaváren, kde se místo prostřednictvím PC surfovalo na internetu přes Dreamcast. K pohodlnému prohlížení samozřejmě nebyl standardní ovladač (ten byl mimochodem atypicky velký a mnozí hráči si stěžovali na to, že se jim dost špatně drží – mělo to své opodstatnění, zasouvala se do něj velmi sofistikovaná paměťová karta s vlastním displejem a dvěma čudlíky) dostačující. Ani to však nebyl problém, protože Sega ke svému stroji vyráběla periferie doslova jako na běžícím pásu. Klávesnice, myš, světelná pistole, Dreameye (kamera), mikrofon, ovladač ve tvaru páky z automatů, nebo třeba rybářský prut, se kterým se dala pohodlně hrát hra Tennis 2k2 dlouho před příchodem Nintendo Wii. To je jen zběžný výčet toho, co jste si mohli ke svému stroji dokoupit. Bohužel se zánikem Dreamcastu v březnu roku 2001 byly ustřiženy šňůry od všech serverů a hráčům, kteří si zvykli soupeřit s ostatními online zbyly jen oči pro pláč.

Exitus

Co sužovalo Dreamcast od samotného začátku, byla nulová propagace. Proti Sony s PS One a její masivní reklamní kampaní, nebo později Microsoftu a jeho Xboxu byla reklamní strategie Segy přinejmenším amatérská. Místo toho, aby se sama starala o to, aby se s její značkou nakládalo tím nejlepším způsobem, zadala propagaci Dreamcastu externím firmám. Ty sice občas odvedly skvělou práci, ale daleko častěji se na to prostě vykašlaly. To, co Dreamcastu definitivně zlomilo vaz, bylo uvedení PlayStationu 2 na trh. Ačkoliv se Sega snažila ze všech sil udržet svého koně v pelotonu (snížení ceny na polovinu toho, kolik stála PS2), po skvělém začátku začala na konci roku 2000 ztrácet dech. Byla sice v té době druhou nejprodávanější konzolí na trhu (za PS One a před Nintendem 64), ale to jednoduše nestačilo. Navíc „díky“ tomu, že PS2 byla schopna přehrávat i DVD filmy (byť pro Dreamcast byla DVD mechanika ve vývoji také, nikdy však nebyla dokončena) se poměrně brzy ukázalo, že na trhu pro Dreamcast zkrátka není místo. Navíc s nástupem dvou dalších konzolí, Xboxu a Gamecube, které byly obě o několik světelných let co do výkonnosti vepředu Sega uznala, že zkrátka nemá šanci a potichu vyklidila pozice. Za tři roky existence se celkem prodalo 10,6 milionů kusů, a ačkoliv se stále vyrábí nové hry (v průměru tak tři ročně, na svědomí je mají japonští nadšenci), jedná se o dávno mrtvou konzoli. Stejně tak se odebrala do věčných konzolových lovišť i firma Sega, zdá se, že nadobro.

Na závěr si pojďme, jako už tradičně, připomenout pětici nejvýznamnějších her pro Segu Dreamcast.

5. Resident Evil Code: Veronica

První hra ze série Resident Evil, která se objevila mimo platformu Playstation a hned se stala tou absolutně nejlepší. Nejde jen o grafiku (stokrát lepší a sugestivnější, než kdy předtím), o příběh (točící se kolem Claire Redfield), nebo o naprosto dokonalou atmosféru. Vlastně ne… jde.

4. Phantasy Star Online

Ačkoliv byste podle názvu patrně hádali žánr vesmírných simulátorů, jedná se o prachsprosté RPG, svým založením nejvíce podobné Diablu. Hlavní rozdíl oproti ostatním (a občas i lepším) RPGčkám je samozřejmě v možnosti online zápolení s ostatními hráči. Před dvěma lety byly dokonce servery pro tuto hru znovu spuštěny. Z oficiálního prohlášení citujeme: „…chceme, aby lidé mohli PSO hrát donekonečna. Tyto servery poběží neustále…“ Byly vypnuty loni v dubnu…

3. Shenmue

Obrovsky hutná RPG adventura, která musela být díky své velikosti rozdělena na dva díly. Virtuální svět reagoval na vaše akce a stárnul spolu s vámi. Když jste na ulici položili chléb, po několika hodinách okoral, pokud už ho předtím nesebral nějaký zlý výrostek Hugo. Jedná se o jeden z nejhodnotnějších herních kousků vůbec a dlouho se spekulovalo o jeho předělání do lepšího grafického kabátku (který byl už tehdy krapet omšelý) pro nějakou z novějších konzolí. Bohužel se tak nikdy nestalo.

2. Sonic Adventure

Co by to bylo za výčet nejdůležitějších her pro Segu Dreamcast bez Sonica, letitého maskota této japonské značky? Náplní hry bylo samozřejmě sbírání zlatých kroužků, modrý ježek se ale poprvé spolu se svými kamarády přesunul do plně 3D prostoru. Návyková hratelnost z předchozích dílů však zůstala zachována. Dá se říct, že kdyby Sonic Adventures vyšly na jiné (čti úspěšnější) konzoli, mohli bychom dnes mluvit o redefinování žánru. Takhle je to ale „jen“ po čertech dobrá hra.

1. Soul Calibur

První místo nemůže obsadit nic jiného, než bojovka Soul Calibur, o které spousta lidí hovoří jako o jedné z nejlepších her v rámci žánru vůbec. Protivníci se tu nesnaží navzájem skolit pouze bojovým uměním, ale také používají nejrůznější zbraně, povětšinou sečné, výjimečně bodné. Myslíte si, že Tekken je tou nejlepší bojovkou na světě? Vyzkoušejte Soul Calibur - nebudete chtít přestat…