Když se automat vejde do batohu

Divný kus hardwaru. Vypadá jako arkádový automat, ale není to on. Vejde se totiž pod postel. Je to snad handheld? Konzole? Písíčko? Fantazii se podlamují kolena. Ta šprýmovně blikající věc na retro stole Hrej.cz je „miniarkádový tabletop“ z počátku osmdesátých let. Svého času velmi oblíbená elektronická hračka dětí západního světa. Dnes po ní zbyly jen matné vzpomínky. A také pachuť z toho, jak sexy uměla být jedna stará videoherní epocha.

Pojďte hrát ke mně

Osmdesátá léta byla plná elektronického překvapení a střet stále oblíbenější domácí televizní zábavy (Atari 2600) a etablovaného hraní v arkádových klubech toho byl součástí. Dal mimo jiné vzniknout jedné velmi speciální edici malých domácích počítačů. Takzvaných miniarkádových tabletopů, které se snažily skloubit módu coin-opů s pohodou obývákového hraní. Proč? V roce 1981 vhodili Američané do herních automatů dvacet miliard čtvrťáků. Dvacet miliard! Země prožívala arkádovou mánii. V každém městě se otvíraly nové a nové herny a videohry poprvé výrazně pronikly do povědomí celé společnosti. Skoro každý mladý člověk chtěl strávit chvilku s Pac-Manem, Galagou, Galaxianem, Asteroids či Space Invaders. A to byl zároveň problém. Však si to není těžké představit - fronty, nervozita, krátký gameplay a neustálé utrácení peněz. Nebylo lepší mít ty samé hry doma a zadarmo? Tisíce lidí se takhle zeptaly a firmy odpověděly. Začaly vyrábět malé plastové napodobeniny „dospělých“ automatů. Měly styl, měly šmrnc. A daly lidem pocit uspokojení, kdykoliv se vrátili z klubu. Mohli si pustit svoji oblíbenou hru třeba na břiše.

Během osmdesátých let vznikly obecně asi tři stovky tabletopů od různých firem a přibližně čtvrtina z nich věrně napodobovala právě design arkád. Šlo tedy o drobný herní systém s pevně spojenou obrazovkou a ovládacím panelem. Kompaktní přenosný přístroj tím splňoval požadavky na handheld, ale zároveň k němu měl dost daleko. Kvůli větším rozměrům jej totiž při hraní nešlo držet v rukou a šasi muselo samostatně sedět na nějaké podložce (tabletop). Tomu se přizpůsobovala nejen vhodně nákloněná obrazovka, ale také ovládání. Bývalo podobně rozvržené, jako u herních kabinetů. Stalo se pravidlem, že se na panelu střídala akční tlačítka s miniaturním joystickem, což byl ovšem spíše marketingový tah, než snaha o praktičnost. Miniatura prostě musela do putníku kopírovat svoji slavnou předlohu. Jen tak se dokázala úspěšně prodat. Co na tom, že místo titěrné směrové tyčinky by lépe posloužil směrový kříž.

Čekání na tmu

Design tabletopů byl poplatný velkým coin-opům, nicméně po hardwarové stránce šlo o skutečně svébytné kusy eletroniky, které mnohdy přinesly i zajímavá technická řešení. Především jejich způsob zobrazovování her často posunul kupředu význam všech tehdy dostupných technologií. Výrobci tabletopů totiž museli řešit základní problém - pro zmenšené kopie arkád si nemohli dovolit velké CRT obrazovky a museli se spokojit s technologiemi VFD, LED a LCD, které se běžně používaly u malých handheldů. Jenže teď měly sloužit v nepoměrně větších displejích: a to byla výzva. Vakuově fluorescenční displeje VFD (dnes hlavně u autrorádií či mikrovlnek), a soustavy elektroluminiscenčních diod LED se v té době používaly výrazně méně. Na rozdíl od tehdejšího LCD sice nabízely atraktivní zážitek z barev, ovšem velká spotřeba energie a vysoké náklady na výrobu je časem diskvalifikovaly.

Ironií osudu je, že neznámější tabletop historie s názvem Adventure Vision od firmy Entex z roku 1982 proslul tím, jak dokázal využít právě LEDky. Obrazovka Visionu pracovala s vertikální čarou čtyřiceti oranžových diod, jež rozpohybovalo rotujícího zrcadlo uvnitř boxu. Obraz o rozlišení 150 krát 40 pixelů se obnovoval zprava doleva rychlostí patnáct snímků za vteřinu a výsledkem byla tečkovaná grafika s iluzí parádních šesti tisíc LED pozic. "Hra využívá nejmodernější technologie Entexu. Pokud se vám zdá, že grafika trochu bliká, pak je to v pořádku," pravilo se v uživatelské příručce ke hře Defender. Podobný prinicp s diodami využilo v polovině devadesátých letech Nintendo pro neúspěšný Virtual Boy. A bohužel, už starý Vision dopadl podobně neslavně. Především se u něj projevila typická vlastnost tehdejších LED displejů – špatná čitelnost. V noci to sice byla podívaná,ale za denního světla se Vision nedal téměř ovládat. Bylo to, jako když o mnoho let později čekali hráči na stín kvůli Quakovi či AvP.

A přestože pětadvacet centimetrů vysoká krabička nebyla díky systému kartridží dedikována pouze jedné jediné hře, vznikly pro ni nakonec pouhé čtyři.. Byly pro ně na vrchní straně monitoru vydlabány čtyři praktické sloty a Entex tím jako by naznačoval, že s větším rozšířením softwaru pro svůj zázrak ani nepočítá. Vysoká cena osmdesát dolarů a také lepší svítivost grafiky u konkurenčního Vectrexu zapříčinilo, že se Visionu prodalo jen šedesát tisíc kusů. Brzy se na tento nedívatelný, ale přece jen unikátní stroj, zapomnělo.

Michael Knight kupuje Pac-Mana

Zapomnělo se i proto, že rok před Adventure přišla na trh ještě daleko stylovější řada tabletopů od firmy Coleco. Dnes již bývalý hračkářský gigant nejlépe věděl, jak arkádové mánie začátku osmdesátých let využít. Věděl, že koupě miniatury coin-opu s nějakou slavnou hrou je pro lidi neuvěřitelně lákavá a po exkluzivní dohodě se softwarovými firmami využil licence na výrobu VFD tabletopů s Froggerem, Donkey Kongem, Galaxianem, Pac Manem a Ms. Pac Man. Boxíky stály v sezoně 1981-82 každý šedesát dolarů, což byl sice za jednu hru opravdu ranec peněz, ale lidé měli pocit, že investovali dobře. Už proto, že tyto arkádky měly obrovskou reklamu, díky které se dostaly i do filmu. To, co obdivuje Devon Miles na konci epizody „Nobody Does it Better“ ze seriálu Knight Rider, byl právě mini Pac-Man…

Coleco vydělávalo miliony, protože společně s Atari razilo správnou filozofii, že je nanejvýš vhodné zajistit si včas práva na domácí kopii známé arkádovky, dokud ta na velkém trhu vydělává. Například Donkey Konga mělo Coleco jak na tabletopu, tak i na konzoli Colecovision, a byly to svého času jediné dvě oficiální domácí verze opičího hitu. Logicky utržily miliony dolarů. Ještě v roce 1984 se děti na zadním obalu krabiček s cereáliemi Post mohly zúčastnit soutěže o pět tisíc miniarkád s veselou zákeřnou opičkou. Byl to hit k pohledání.

Tak trochu jiný zážitek

Miniarkády byly zmenšenimami svých slavných předloh co do designu, výtvarného pojetí a v zásadě i interfacu. To nejdůležitější, tedy hratelnost, se však poměrně značně lišila. Někdy se musela kopie upravit či ořezat z technických důvodů, jindy z marketingových. Třeba „mobilní“ Pac-Man měl v bludišti jen 64 puntíků. Byl sice soudobým nejlepším klonem (nic horšího, než port pro Atari 2600 stejně nešlo vyrobit), ale kvůli malému displeji se nutně muselo zmenšit i bludiště, což samozřejmě ovlivnilo hratelnost. Donkey Kong zas z taktických důvodů obsahoval pouze polovinu levelů z původní hry a kompenzoval to velmi vysokou obtížností kombinovanou s ne zrovna citlivým ovládáním. A v Galaxianu nešli rozpoznat bossové od standradních alienů... Chyb bylo zkrátka mnoho. I hardwarových. Animace byly trhané, barvy oproti originálům neseděly a otravné zvuky nešlo vypínat… Přesto u lidí zvítězila touha mít svoji malou arkádu doma jen pro sebe a Coleco slavilo.

Všichni na vlně

Sílu odkazu arkádových coin-opů již dnes sotva chápeme. Veřejná zábava se čtvrťáky v kapse je dávno out. Kluby se zavřely, lidé hrají nejraději doma. Jak velký vliv ale měly arkády na soudobou společnost, se naštěstí pořád změřit dá. Například tím, kolik firem zkusilo byznys právě s miniaturami. Vždyť třeba i Casio mělo svůj tabletop. A Tandy, stejně jako Bandai, inzerovaly celou řadu tak roztodivných počítačů, že by dnes s takovým sortimetnem přišla jakákoliv renomovaná společnost na buben. Ve stylové miniaturizaci her konečně nechtěly zůstat pozadu ani hegemoni doby, samotní autoři velkých arkád. Například Nintendo si udělalo radost zmenšeninou Cement Factory s luxusním barevným LCDčkem…

Vzpomínka od pracovního ponku

Přes svůj nesporný dobový úspěch byly miniarkády pouhou epizodou. Vznikly jako derivát coin-op horečky a slehla se po nich zem ještě dříve, než velké kabinety definitivně skončily ve sbírkách či na smetišti. Nešlo o to, že by snad miniatury rychle vypadly z módy. Jejich hraní ale především postrádalo praktičnost a pohodlí  bez ohledu na to, že právě tyto vlastnosti byly inzerovány coby jejich přednosti. Kvedlat joystickem velikosti sirky opravdu nebylo dvakrát příjemné, byť se tvrdil opak. Skutečnou domácí pohodu odstartovaly až osmibitové televizní konzole od Nintedna a Segy. A právě v tu chvíli se miniarkády staly přebytečným hybridem.

I tak ale dodnes vznikají. Na kutilských stolech. Láska ke starému eletronickému verglu totiž překonává generace. Jedním z velmi oblíbených způsobů, jak si dnes amatérsky postavit „kapesní“ kabinet, spočívá v jednoduchém triku. Vyrobte si box třeba z překližky dle libosti a do něj pak vložte klasickou konzoli, kterou propojíte s malým LCD panelem. Například s tím od PSOne. Kutil Lucho takto před pěti lety postavil a zveřejnil Neo Geo Arcade Machine. Byla to miniaturka jako živá. Živá mrtvá.