Hračkářské firmy videohry neuměly - díl 2.

V první polovině osmdesátých let už herní konzole nemohla chybět téměř v žádné rodině. Pokud jste žili na správné polokouli, hltali jste reklamy od Atari a když se šlo do kina na velký trhák, bylo skoro jisté, že si ho do pár týdnů taky zahrajete. Herní trh se stal velmi atraktivní i pro firmy, které do té doby podnikaly v úplně jiných oborech. Své herní konzole najednou chtěly stavět elektrotechnické kolosy, výrobci autorádií, praček, televizorů a také hračkáři.

Výrobci hraček měli k videohrám přirozeně nejblíž. Nakonec se jim ale v herní oboru vedlo stejně špatně jako všem ostatním. O tom, jak cizinci pronikali do her a zase od nich rychle prchali, jsme si pověděli minule. Dnes si připomene některé zvlášť křiklavé případy hračkářů, kteří si před třiceti lety mysleli, že vyrábět hry je stejné snadné jako blbnout děckám hlavy bárbínami.

Parker Brothers

Někdy bylo probuzení z investičního snu obzvlášť kruté. Například americkému Parker Brothers, tvůrcům známých Monopolů a Risku, zajistily nejprve hry rychlé a vysoké zisky. Parkers se totiž vrhli na nejlogičtější byznys. Začali produkovat elektronické verze svých deskových her a později se snažili i o herní porty zaručených arkádových hitů typu Frogger. Jenže záhy došlo k jevu v herním byznyse naprosto typickému – firma nedokázala udržet atraktivní portfolio, ztratila přehled o novinkách a zisky se rázem proměnily v tak obrovské ztráty, že to firemního vlastníka společnost General Mills donutilo Parker Brothers v roce 1987 prodat. Dnes už si tuto firmu s videohrami nikdo nespojuje. Vyrábí zase hračky. A může být ráda, že vůbec vyrábí.

Producenti deskových her měli vůbec o herní byznys  velký zájem (a de facto jim vděčíme za žánr RPG). Jenže ekonomicky se jim takřka hromadně nedařilo. Jejich působení začínalo a končilo podle stejného scénáře jako v Parker Brothers.

Například deskový gigant se 120ti letou tradicí Milton Bradley vyrobil v roce 1979 první handheld s vyměnitelnými hrami na kártridžích, ale protože firma neměla dostatečné zkušenosti s řízením výroby mikročipů ani s designem herních zařízení, její kapesní Microvision byl poruchový a nespolehlivý zmetek. Revolučnost tentokrát nic neznamenala. Od úplného krachu zachránilo Milton Bradley až odkoupení konglomerátem Hasbro v roce 1984.

Hasbro

Ostatně Hasbro s devadesátiletou tradicí výroby školních potřeb a hraček funguje dodnes snad jen právě díky tomu, že se do výroby herního hardwaru nikdy příliš nehrnulo a trh ovlivnilo jen občasným nákupem padlých. Nakonec se stalo jen softwarovým distributorem a to až v roce 1995. Nová pobočka Hasbro Interactive pak vydržela pouhých šest let. Její největší tragičnost spočívá v tom, že s sebou stáhla i několik zásadních herních studií včetně kultovního Microprose. Bylo to poprvé, co neherní firma zlikvidovala i herní specialisty.

Mattel

Nešťastnému experimentu s videohrami se nevyhnul ani současný největší hračkářský gigant Mattel, založený v roce 1945. Ten přežil opět jenom díky tomu, že u her nezůstal tak dlouho, aby mu toto dobrodružství odsálo kritické množství peněz vydělaných jinde.

Přitom když Mattelova konzole Intellivision vtrhla v roce 1979 na trh, stala se senzací. Jako první šestnáctibitový stroj výkonově zesměšnila veškerou konkurenci a po třech letech se prodala ve dvou milionech kusů. Veškerému dalšímu snažení ale vystavil stopku videoherní krach. Mattel musel ze své herní divize v roce 1983 propustit tisíce lidí a vykázal třistamilionovou ztrátu. Začátkem roku 1984 herní trh opustil. Od základu se musel restrukturalizovat.

Bally

Bally je velmi speciální typ hračkáře-kramáře. Tahle firma z Chicaga měla od roku 1932 k elektronické zábavě velmi blízko, ačkoliv v jejích počátcích samozřejmě nic elektronického neprodukovala. Důležitý byl ale směr, kterým se vydala. Zajímala se o herní automaty všeho druhu. Bally se postupně vypracovalo na předního amerického producenta pinballů a výherních mincometů (nejspíš budoucí teritorium Zyngy..).

Jak ale firma rostla, nabalovala na sebe také podružné podnikatelské záměry. Například si založila vlastní hudební label, ale vedle něj ještě dokázala provozovat síť automatů na kávu.

Bylo jen otázkou času, kdy si Bally všimne videoher. Stalo se tak v roce 1977, kdy vydalo videoherní konzoli Astrocade. To je památná konzole především pro svůj silný grafický čip, který dokázal udržet pohromadě až 256 barev, což byl na začátku života druhé konzolové generace rozhodně nadstandard.

Standardním vybavením konzole už byla i poměrně nová zásuvka na kártridže, která ale oproti konkurenci nabízela i něco navíc. Zákazník si mohl objednat disk s předinstalovaným Basicem, v němž mohl programovat a svou práci si pak ukládat na páskovou kazetu (na kártridž se zapisovat nedá). V určitém úhlu pohledu bylo Astrocade křížencem mezi čistou herní konzolí a malým domácím počítačem s velkým potenciálem ovládnout trh.

Nicméně Bally si za výkon a zajímavou výbavu nechalo řádně zaplatit, což byl jeho základní problém. Astrocade bylo o sto dolarů dražší než hlavní konkurent Atari 2600 a to rozhodlo. Co nakonec konzoli úplně diskvalifikovalo, byla absence her. Vzniklo jich pouhých padesát, což oproti čtyřem stovkám z Atari nemohlo obstát.

Jen díky tomu, že Bally spolupracovalo s progresivním Midway přežilo Astrocade aspoň přelome sedmdesátých a osmdesátých let. Midway si dokázalo na domácí konzole licencovat ty největší hity doby jako Space Invaders či Pac-Man, a tak si konzole kolem sebe přeci jen vytvořila okruh nadšenců. Tou dobou už ale Bally z herního byznysu couvalo. Astrocade byla jeho první a také poslední konzole. Závěrečné roky na trhu se už o ni staraly cizí firmy, například Montgomery Ward.

Nakonec až Montgomery vymyslelo právě jméno Astrocade po původně jalovém označení „Bally Home Library Computer“. A nejenže Bally svoji konzoli blbě pojmenovalo, ono ji téměř ani neinzerovalo a skoro se zdálo, že ji a ni lidem nechce prodávat. Původně se konzole lidem odesílala pouze na písemné poštovní objednávky. Nezkušenost Bally v novém oboru byla extrémní, přitom šlo o firmu s tehdy již padesátiletou tradicí.

Astrocade zmizelo z herního trhu v roce 1985. Tou dobou už byla herní divize Bally dávno zrušená.

Coleco

Ještě mnohem hůře dopadl tradiční producent kožených cetek a jiných drobnůstek pro děti Coleco. Ten do herního byznysu vstoupil s nadějnou konzolovou sérií Telstar (1976-78), ale nevydržel na scéně ani osm let.

Telstar byla řada domácí arkádovek první generace, vlastně typických klonů Pongu, ve kterých Coleco stejně jako tucty dalších neherních výrobců vidělo snadnou možnost výdělku.

Jenže už druhogenerační konzole ColecoVision, což byl asi nejlepší projekt neherního výrobce v dějinách, byla taktéž zničena videoherní krizí. Pověstným hřebíkem do rakve se pak pro firmu stal malý domácí počítač Adam za 700 dolarů. U něj Coleco prokázalo již známou nectnost neherních výrobců – neumělo zajistit kvalitu výroby. Adam byl levný, ale také krajně nespolehlivý a dokonce nebezpečný stroj. Při startu vyzařoval takové množství elektromagnetického záření, že jakákoliv disketa, kazeta či jiné záznamové médium přišlo v blízkosti stroje o data. Lidé Adama nechtěli, což v době velké nedůvěry v herní průmysl vlastně ani nepřekvapovalo.

Coleco tak ve čtvrtém kvartále roku 1984 ztratilo 35 milionů dolarů a v létě následujícího roku s rychlostí blesku zmizelo z herního trhu. Z finančních ztrát se už nevzpamatovalo. V roce 1988 vyhlásilo bankrot, protože mu na kýžený restart nestačily ani peníze za prodej superúspěšné řady panenek Cabbage Patch Kids.

Je pikantní, že na Gabbage Kids se nakonec finančně zahojily konkurenční Hasbro a Mattel. Začaly je totiž licenčně vyrábět právě po Colecu. Dětské panenky vlastně zachránily krk firmám, které dostatečně brzy zjistily, že hry a hračky k sobě nepatří.