Halo: Reach - první dojmy

Překvapení se nekoná, posměšné transparenty můžete schovat zase na příště. I Halo: Reach je, alespoň soudě podle právě běžící betaverze, ďábelsky zábavným multiplayerovým titulem, který už v takto rané fázi může směle konkurovat doposud nedostižnému Halo 3. Přitom se na první pohled může zdát, že se nic nezměnilo. Úvodní menu je spolu s použitým fontem prakticky totožné, v pozadí se nenápadně krčí chytlavý hudební podkres a tlačítko „matchmaking“ je také tam, kde má být. Nebyli by to ale lidé z Bungie, kdyby se nechtěli se svou milovanou sérií rozloučit ve velkém stylu. Od samotného začátku tak do vás pěkně postupně a po malých, ale vydatných doušcích dávkují ohromnou spoustu novinek, na které si ale podezřele rychle zvyknete a okamžitě v nich najdete zalíbení.

"Start the fight"

Hned tou první, se kterou budete mít tu čest, je volba vzhledu vašeho vojáka. Už není třeba se spokojit pouze s barevně odlišeným brněním. Nově si totiž můžete nakupovat za vydělané kredity (které zároveň plní funkci zkušeností) další části svého speciálního obleku. Ty mají zpočátku pouze efekt lepší dekorace. V zápalu boje si stejně nikdo vašich úžasných náramenních plátů nevšimne a kšiltu na helmě taky ne. S postupným otevíráním lepších a lepších kousků (které v betaverzi k vidění nebyly) by však měly na řadu přijít i výhody herní, kdy například s tímhle typem brnění budete moci rychleji běhat a tohle vás zase učiní o trochu déle neviditelnými. Bungie však musí notně zapracovat na samotných odměnách za odehrané zápasy. Průměrně totiž dostáváte něco kolem sta až dvou set kreditů/XP, ovšem není žádnou výjimkou, když jich i za výborné umístění a vysoký počet zabití dostanete pouze padesát. Přitom o další úroveň výš se posunete až po nasbírání několika tisíc a lepší brnění bez jakékoliv účinnosti (alespoň v betě) stojí klidně 4000 kreditů, tedy nějaký týden průběžného hraní. Samozřejmě nelze soudit, jak odstupňované budou odměny ve finální verzi, ale pokud zůstane jejich systém nezměněn, tak se pro běžného hráče, který není zvyklý u Xboxu sedět dlouhé hodiny, stane velmi rychle frustrujícím.

Dost už ale o radovánkách v hlavním menu, nejvyšší čas nasadit na hlavu slušivou helmu a vyrazit do boje. Všechny tři nové mapy, které byly v betě k dispozici, nijak nevybočují z vysokého standardu, na který jsou fanoušci série zvyklí. Mnohem více vás ale určitě budou zajímat nové módy. Dobrá zpráva na úvod – všechny jsou zábavné. Tím zdaleka nejpropagovanějším je jistě Headhunter, neboli lidově „lebky“. Princip je velmi jednoduchý. Z každého zabitého soupeře vypadne jedna lebka. Onu lebku musíte donést na předem určené místo, které v pravidelných intervalech rotuje po celé mapě. A pokud si věříte, tak můžete zlikvidovat více protivníků za sebou, nasbírat tím více lebek a užívat si rychlého vítězství. Základní „problém“ ovšem je, že pokud máte zrovna u sebe dvě a více lebek, tak nad vámi svítí obrovský červený ukazatel, který působí na ostatní jako magnet. Je tak třeba si pečlivě rozmyslet, zda jít na jistotu a sbírat lebky po jednom, dvou bodech, nebo zariskovat a pak ve většině případů splakat nad výdělkem. Tempo je obrovské, zábava královská a okamžitě po skončení kola chcete hrát znovu. Jednoznačně tedy trefa do černého.

"Keep fighting"

Stejně tak se povedla sázka na mód Invasion, který až nápadně moc připomíná Gold Rush z konkurenčního Battlefieldu. Bojují totiž proti sobě dvě strany, tým Spartanů a tým Elitních covenantských bojovníků (což byla mimochodem výjimka, neboť jinak proti sobě hráli výlučně Spartané). Jedni útočí na přesně dané body na mapě a snaží se je ovládnout, popřípadě popadnout z nich generátor a uhánět s ním k odletové zóně, druzí se jim v tom pochopitelně snaží zabránit všemi možnými prostředky. I dopravními. A jakkoliv má tento mód úžasně zábavné momenty, tak už nyní trpí dvěma základními nedostatky, které velmi kazí celkový dojem. První chybou je nevyrovnanost. Ačkoliv jsme měli k dispozici pouze jednu mapu, tak i na ní bylo vidět, že obránci jsou naprosto evidentně zvýhodňováni všemožnými způsoby. Ať už to bylo výběrem zbraní, kdy útočící tým neměl s plazmovými prskavkami naprosto žádnou šanci proti útočným puškám se zaměřovačem, nebo umístěním klíčových bodů, které byly vždy ve velmi dobře bránitelných místech. Druhý problém se týká prohazování stran. Jakmile totiž kolo skončí, ať už vyhraje kdokoliv, nenásleduje hned vzápětí odveta se stejně složenými týmy, ale nové hlasování o výběr módu, přičemž hráči se opět promíchají. Pokud máte smůlu, může se vám stát, že klidně pětkrát za sebou budete v kůži dobývajícího, což může být vzhledem k výše popsaným neduhům dost otravné. Celkově se ale dá říct, že Invasion je přesně to, co celému Halo chybělo, ačkoliv přišlo dost s křížkem po funuse.

Posledním módem, který si zběžně představíme, je variace na klasické CTF, jménem Stockpile. Bojují v ní proti sobě dva týmy, z nichž každý má své pokladiště. Do něj musí nastřádat co nejvíce vlajek, které se náhodně objevují po celé úrovni. Zároveň si ale musí dávat pozor na to, aby se zčistajasna nepřihnal odnikud nepřítel a s ukořistěnou vlajkou neutekl pryč. Fór je samozřejmě v tom, že s vlajkou v ruce můžete tak maximálně mlátit ostatní po hlavě, ale jinak jste zranitelní, děsně pomalí a nemůžete používat své speciální schopnosti (o těch později). Opět výborná zábava, ale ani tady se nelze ubránit dojmu, že něco takového tu mělo být mnohem, mnohem dřív, než zrovna v Halo: Reach. Nutno ovšem poznamenat, že Bungie si pravděpodobně hlavní trumfy nechává až na plnou verzi, neboť jsme ještě neměli tu čest s plnými čtyřmi módy, o nichž nikdo neví, co by mohly být zač.

Představení těch důležitých a nejvíce hraných nových módů máme za sebou, nejvyšší čas si něco povědět o hratelnosti. Ta se totiž v mnohém liší jak od Halo 3, tak od ODST. Na začátku každého kola máte totiž na výběr ze čtyř přednastavených speciálních schopností, které se v boji zatraceně hodí. Na výběr je částečná neviditelnost, jetpack, krátkodobý neprostupný štít nebo „obyčejný“ běh. Pro každou schopnost je třeba naučit se odlišné taktiky a ne každá se hodí na tu kterou mapu. Použít je totiž můžete jen jednou za několik sekund a pokaždé musíte počkat, až se vám dobije jejich ukazatel energie. Už teď je ale možné pozorovat, že většina hráčů se naprosto vykašlala na technické serepetičky a spokojila se s běháním, které je naprosto smrtící při neslyšných „bashovacích“ útocích zezadu. Oslím můstkem se můžeme přenést k vylepšenému grafickému enginu. Ten sice nedoznal od posledně tolika revolučních změn, jak slibovali autoři, nicméně je na první pohled poznat, že se pohybujeme o stupínek výš. Právě zmiňované útoky pažbou do zad jsou dobrým příkladem, kdy nejde o pouhé plácnutí, následované získaným fragem, ale často se spustí i doprovodná a zcela plynulá animace například s rychlým podříznutím krku nebo letmým, ale o to mrazivějším křupnutím. Potěší i notně vylepšený design zbraní, kdy i ta nejzákladnější plazmová pistolka nyní působí skutečně jako smrtící nástroj a ne jen jako barevná plastová hračka.

"Finish the fight"

Betaverze Halo: Reach ukázala ohromný potenciál, na kterém je možné stavět. Nejde o revoluci, ale o evoluci toho, na co byli až doposud (a ještě pěkných pár měsíců budou) zvyklí miliony hráčů po celém světě. A to je vlastně na celé hře doposud to nejsympatičtější. Pořád se totiž jedná o to samé, co bylo uvedeno v roce 2001 na trh v podobě Halo: Combat Evolved, ale pokaždé se přidá něco, kvůli čemu stojí za to se ponořit do Spartanského univerza znovu. Ať už to jsou nové módy, vylepšená grafika nebo třeba skvělá komunita, která umí hrát týmově a dovede se přizpůsobit jakékoliv situaci. Věděli jsme, že Halo: Reach bude pravděpodobně skvělá hra. Po týdenních zkušenostech s multiplayerovou betou můžeme říci, že teď už to máme prakticky potvrzené.