Vystoupení z komfortní zóny aneb jak jsem se v No Man's Sky vydal ke hvězdám
Zkusit něco nového i přes počáteční obavy se mnohdy vyplatí.
Mezi mými přáteli, známými a spoluhráči snad není nikdo, kdo by se bavil u všech herních žánrů. Stejně jako u ostatního v životě si v případě videoher vybíráme tituly, které nás lákají hratelností, příběhem, zasazením či vizuální stránkou. Pokud se ale vyhýbáme určitým žánrům, neuniká nám něco? Přesně tuto otázku jsem si kladl během posledních pár velmi hektických měsíců, kdy jsem skákal od jednoho titulu ke druhému a u ničeho nevydržel příliš dlouho. Jednoho srpnového rána mi přišla zpráva od dlouholetého kamaráda: „Viděls novej trailer na No Man's Sky? Přidali tam stavbu vlastních lodí a vypadá to fakt hustě!" Po pár dnech přemýšlení jsem si nakonec řekl, že i když si od toho příliš neslibuji a No Man's Sky rozhodně nespadá do kategorie mých oblíbených herních žánrů, zkusím to. Netušil jsem, co mě v procedurálně generovaném vesmíru čeká. A že toho bylo.
Boření zažitých standardů
Pokud jste v minulosti četli některou z mých recenzí, víte, že se nejvíce zaměřuji na RPG, akční příběhové adventury, lootery, MMO a střílečky. To jsou ostatně žánry, jejichž zástupce byste aktuálně našli na ploše mého herního PC. Říkáte si, že sem v tomto ohledu No Man's Sky nezapadá? Máte pravdu. Nezajdu příliš daleko, když si dovolím tvrdit, že nemám rád sandboxy, ve kterých hraje prim průzkum a vaše představivost. A právě to mě inspirovalo k sepsání dnešního zamyšlení. Preferuji, když vím, co od hry čekat a daný titul má jasně stanovené cíle. Pokud do No Man's Sky naskočíte (stejně jako já) bez absorbování rozsáhlých návodů na YouTube a pročítání fanouškovských stránek, dostanete naprostý opak.
Nalijme si čistého vína. Když v srpnu roku 2016 No Man's Sky vyšlo, jednalo se o kolosální průšvih, a to navzdory gigantickým slibům tvůrců ze společnosti Hello Games. Natěšení hráči byli extrémně zklamáni a zdálo se, že titul skončí na propadlišti herních dějin. Dál od pravdy být nemůžeme. Autorům se postupem času podařilo situaci zvrátit a původní očekávání dokonce předčit. Do No Man's Sky neustále vycházejí obsahové aktualizace (poslední nese název Voyagers a dorazila na konci letošního srpna), které jsou navíc pro všechny majitele hry zcela zdarma. Rozhodně se nejedná o žádné drobky, nýbrž o updaty, které často přinášejí zcela nové herní systémy. V době, kdy se herní společnosti uchylují ke zpoplatnění všeho možného, se jedná o velkou výjimku. V komunitě fanoušků No Man's Sky v souvislosti s tímto tématem hráči často vtipkují, že už se za původní stav hry na vývojáře nezlobí a mají peníze, které jsou ochotni za zmíněné aktualizace zaplatit. No, vlastně se o vtip nejspíš nejedná. V tomto ohledu si Hello Games jednoznačně zaslouží velký respekt.
Prvotní zahlcení
Přiznám se, že když jsem No Man's Sky poprvé zapnul, byl jsem z nepřeberného množství herních systémů a možností velmi překvapen, možná až zahlcen. A to ne úplně v dobrém smyslu. Jakmile jsem se ale rozhodl nadechnout a konzumovat jednotlivé části tutoriálu (ten je mimochodem velmi dobře zpracován) v klidu a pohodě, situace se rázem změnila. Jistě, i po desítkách hodin se nemohu považovat za ostříleného vesmírného objevitele, ale základní ponětí o náplni hry už rozhodně nějakou dobu mám.
Z nepřeberného množství herních systémů a možností jsem byl nejdříve zahlcen.
Osobně No Man's Sky nyní vnímám jako plátno, kdy malířem je hráč a štětcem vaše klávesnice s myší či ovladač. To, jaké barvy si zvolíte a jak je namícháte, záleží jen a pouze na vás, stejně jako výsledný obraz. Jednoho večera jsem například objevil tzv. „Paradise Planet" - vzácný typ planety, na které vám v mnoha případech hrozí mnohem menší nebezpečí než jinde. A to jak ze strany prostředí (bouře, toxicita, radioaktivita), tak i ze strany flóry, fauny či zástupců tajemných robotických Sentinelů. Ona planeta působila na první pohled velmi lákavě. Byla pokryta nedozírnými poli jakési mimozemské žluté plodiny (taková vesmírná řepka), která v noci začala světélkovat, což se mi náramně zamlouvalo. Rozhodl jsem se tedy v této lokalitě začít s výstavbou báze, ze které bych vyrážel do neznáma.
Kdybych řekl, že zajímavých planet je v No Man's Sky opravdu hodně, hře bych křivdil. Bylo by to totiž slabé slovo. Velmi slabé. Množství prozkoumatelných systémů a planet je natolik velké (odhady hovoří o 18 trilionech), že se v praxi jedná o nekonečno. Achievement/trofej za návštěvu všech planet byste tak ve hře hledali marně. Procedurální generování herního prostředí zajišťuje, že žádná z nich není stejná. Výsledkem je plejáda roztodivných světů s všemožnými biomy, riziky, rostlinami či zvířectvem. Když mě ne chvíli omrzelo putování po povrchu, vydal jsem se do hlubin mimozemských oceánů nebo začal kopat tunely, abych odkryl ruiny dávno ztracené civilizace. Prostě a jednoduše, můžete si dělat co chcete. Samozřejmě v mezích, které sice vývojáři nastavili velmi benevolentně, ale i tak existují.
Zvídavost malého dítěte
S každou další hodinou, kterou jsem v No Man's Sky strávil, jsem si připadal, jako bych stál na čím dál pevnějších základech. Velmi často se stávalo, že jsem se rozhodl ignorovat budík nastavený na brzké ranní hodiny následujícího dne, jelikož mi v hlavě znělo: „Zaletím si ještě sem, udělám ještě to a tamto". Asi nemusím zdůrazňovat, že mi těch pár hodin spánku poté chybělo celý den. Ale znáte to, když vás hra chytne, tak vás nepustí.
Když vás hra chytne, tak vás nepustí.
Ačkoliv No Man's Sky obsahuje hlavní příběhovou linii, která rozhodně není nikterak špatná, důležitější je z mého pohledu příběh, který píše a prožívá hráč tím, čím se zde rozhodne trávit čas. Já se tak mohl s radostí vrátit do dětských let, kdy bylo vše nové a videohry nabízely zážitky, které jste jinde nenašli. Je to samozřejmě dáno tím, co jsem zmiňoval v úvodu - nemám rád sandboxy a průzkum, tento žánr vůbec nevyhledávám, tudíž s ním nemám téměř žádné zkušenosti. A právě v tom vidím velký paradox. Něco, co mne v běžné situaci naprosto míjí, mě dokázalo vtáhnou a pohltit. Prvotní zmatení vystřídala touha učit se novým věcem a pocit, že hraji hru pro čistou radost a zábavu. Pro změnu se tak nehoním za lepším vybavením (což samozřejmě můžete i zde), vyšším poměrem K/D ve střílečkách (počet zabitých nepřátel k počtu vašich úmrtí) či se nesnažím na 250. pokus zdolat mýtického bosse ve WoWku.
Vidím jistou korelaci se stárnutím. Čím více se blížím ke zpropadené čtyřicítce, tím více preferuji klidnější herní zážitky. Svědčí o tom například poměr odehraných titulů pro jednoho hráče oproti multiplayerovkám v rámci posledních dvou let. Nenechte se mýlit, stále si rád s kamarády zahraju Battlefield či Call of Duty, ale No Man's Sky mi ukázalo, že lze námi tolik milovanou zábavu vstřebávat i zcela jinak. Možná jste se v této fázi ocitli už dávno, teprve vás čeká, případně se vám vyhne. Každý hráč je jiný. A to je dobře. Kdyby všechny bavilo to stejné, nedočkali bychom se žádných neotřelých titulů a slovo inovace by bylo na černé listině. Tak proč nezkusit něco mimo zajeté koleje, mimo komfortní zónu? Možná to pro vás bude 4X strategie jako Civilization 6, cRPG v podání Baldur's Gate 3 (budu se opakovat, ale to si prostě musíte zahrát), závodní simulace à la Assetto Corsa či některá z náročných soulsovek. Pro mě to bylo dnes probírané No Man's Sky. Rád jsem se vydal proti vlastním zvykům, preferencím a pohodlnosti. Stálo to jednoznačně za to.
