Uwe Boll

Špatná reklama je taky reklama. Právě o tom nás bez ustání přesvědčuje věhlasný německý režisér Uwe Boll. Vždyť kdo by neznal jeho nepřehlédnutelné předělávky her, s nimiž vždy neomylně míří za titulem jednoho z nejhorších filmových tvůrců všech dob? A podobně jako třeba Edu Woodovi, ani jemu to, zdá se, vůbec nevadí. Rozhodně však nejde říct pouze „Bollovy filmy jsou k uzoufání špatné.“ Bollovy filmy jsou totiž Bollovy filmy a jako takové tvoří zcela nezařaditelnou žánrovou skupinu. A jelikož se nás, hráčů, Uweho katastrofální aktivity úzce dotýkají, nebude od věci posvítit si jak na ně, tak na fenomén tohoto zneuznaného génia.

Nejdříve ovšem krátká biografie. Uwe se narodil 22. června 1965 ve Wermelskirchenu v Německu. Filmy se mu staly koníčkem už v útlém věku, již od desíti let podnikal experimenty se svou první 16mm kamerou. Mnohé možná překvapí, že jde o velice vzdělaného člověka – kromě studií režie ve Vídni a Mnichově se může rovněž pyšnit doktoráty z literatury a ekonomie, které v roce 1995 složil na školách v Siegenu a Kolíně nad Rýnem. Odtud pravděpodobně plynou jeho literární sklony a zázračné producentské schopnosti, o nichž si ovšem povíme později. A abychom nezapomněli – ve volném čase rád boxuje.

Nenápadné začátky

Jeho prvním celovečerním filmem se v roce 1991 stala komedie German Fried Movie (variace na ujeté Kentucky Fried Movie z roku 1977), u níž lze pozorovat zajímavý paradox. Zatímco hodnocení na IMDb se vyšplhalo na „závratných“ 1,3/10, podle všeho se tento počin měl stát jedním z nejúspěšnějších německých filmů onoho roku. Průměrné hodnocení diváků na Internet Movie Database bylo neúprosné i v případě dalších Bollových počinů. Thriller Amoklauf (1992), drama rekonstruující smrt skutečného německého politika Barschel – Mord in Genf? (1993) a komediální studentský Das Erste Semester (1997) nedokázaly ani jeden pokořit magickou hranici dvou bodů.

To se Bollovi povedlo až v roce 2000 s filmem Sanctimony (u nás Tvář smrti), nestydatým plagiátem Amerického psycha, kde se v hlavní roli schizofrenického obchodníka-vraha představil Casper Van Dien. Tentokrát to byly celé 3 body z 10. O něco hůře dopadl o dva roky později snímek Blackwoods, variace na Mechanika od Brada Andersona – tentokrát za 2,6. Paradoxně nejlépe hodnoceným snímkem (4,5 !) se tak stalo až drama Heart of America, které v roce 2003 zareagovalo na masakr na střední škole v Columbine. Do očí bijící fakt, že Boll prostředí amerických středních škol vůbec nerozumí, mu očividně vůbec nevadil. Právě tímto relativně „úspěšným“ opusem pak skončila éra jeho vlastní filmové tvorby a najel na zcela novou kolej. Nadchly ho remaky slavných her.

My si ovšem nyní uveďme několik rysů Bollových filmů, které byly jasně patrné již v těchto prvních několika snímcích. Nechme stranou nedostatky na poli práce s herci (děsivé výkony), scénáristiky (rozhovory postrádající hlavu a patu), kamery (např. poflakující se kompars v záběru) a střihu (neustálý problém příliš krátkých a pak zase neúnosně dlouhých záběrů) – to je záležitost břídilů. Mnohem typičtějším Bollovým rukopisem je totiž kupříkladu naprosto nestydaté vykrádání cizích děl, repliky hlášek z jiných filmů, nesnesitelná koncentrace všech myslitelných klišé (až se vše časem zdá jako jakási záměrná forma zvráceného humoru), hromadné cpaní rádoby „cool“ prvků kamkoliv je to jen možné (rozmlžený a zpomalený obraz je dávkován bez jakéhokoliv smyslu pro střídmost) a zázračná schopnost působit zoufale směšně i tam, kde je záměrem šokovat.

Vzít legendu, stvořit propadák

Boll, který si v roce 2000 založil vlastní firmu Boll KG, si pod její produkční hlavičkou jako první oběť svých snah vybral slavnou PS akci House of the Dead. Na jejích základech pak v roce 2003 dokázal stvořit první ukázku toho, jak si představuje správný remake. To v překladu znamená: vzít akční styl Matrixu, okořenit to desítkami a stovkami neuvěřitelně stupidních hlášek (viz profláklé „Tys ty mrtvé přivedl k životu, abys získal nesmrtelnost. Proč?“ -„Abych mohl žít navěky.“) a kamkoliv se jen vejde, narvat nepovedený bullet time, prostřihy na samotnou hru a „efektní“ rudý fade-out při smrti některého z hrdinů. Ostatně, jen samotný trailer je zážitkem, který doporučuji pouze silným náturám.

Pro 99% režisérů, kteří stvoří propadák podobného formátu, to zároveň znamená konec kariéry. Pro Uwe Bolla to však byl teprve začátek. Nejenže se totiž zdál nezlomen, jako by pro něj naopak první krok vedle znamenal impuls pro ještě horečnější aktivitu. Pro Alone in the Dark tak získal nejen 20 milionů dolarů, ale zároveň i poměrně známého herce Christiana Slatera (za všechny třeba Jméno růže). Film, jenž měl premiéru v roce 2005, však dal hořké sbohem všem nadějím fanoušků na důstojné filmové zpracování. V zásadě o něm platí to samé, co jsme jmenovali u House of the Dead – jen s výjimkou, že tentokrát to bylo pomalejší, nudnější a dějově zmatenější. Chudák Edward Carnby se musí dodnes s odporem obracet v harddiscích.

A právě tou dobou začal být Uwe slavný. Velkou měrou za to samozřejmě mohou jeho soukromé aféry s novináři (o nich dále), vlna odporu proti jeho osobě, která se zdvihla po ohlášení dalších několika adaptací (Dungeon Siege, Postal a Bloodrayne) však sama o sobě stačila, aby vstoupil do povědomí širokých mas. A to ještě intenzivněji poté, co si i přes veškeré protesty všechny tyto filmy odbyly svou premiéru a beznadějně propadly jak v kinech, tak u kritiků. Těžko zde popisovat, jaké to je jít do kina na Bollův film. Můžete to snad jen zkusit, nevíme však jistě, zda-li vám to opravdu chceme doporučit - i kdyby jen ze studijních důvodů. Jisté však je, že Bollovy filmové opusy nejsou to jediné, co ho dělá nepřehlédnutelnou osobou.

Otázky a odpovědi

Po pročtení posledních odstavců vás zákonitě musí napadnout dvě otázky – zaprvé, kde dokáže Boll neustále shánět finance pro své snímky, zadruhé, jak dokáže přesvědčovat slavné herce, aby v nich hráli. A možná i zatřetí: existuje trest za legální prznění slavných značek? Zabývejme se však nyní první otázkou.

House of the Dead: budget 12 milionů, výdělek 6 milionů dolarů za první týden promítání. Alone in the Dark: budget 20 milionů, výdělek 5 milionů. Bloodrayne: budget 25 milionů, výdělek 2,5 milionu. Hrozivá čísla, která by každého producenta odrovnala jen při letmém pohledu. Odpověď na to, jak tento očividný fatální neúspěch dokáže Boll překonávat, je však kupodivu celkem snadná. Až do ledna 2006 bylo totiž v Německu možné odečíst si neúspěch svého filmu z daní, s tím, že se tak tvůrcům mnohdy vrátilo víc než 50% vloženého kapitálu. Tento zákon měl sloužit jako podpora pro německé filmové společnosti (ačkoliv byl často zneužíván těmi americkými, které z něj čerpaly prostřednictvím německých producentů), Uwe Boll byl tedy jeden z mála, kdo ho využívali správným způsobem.

Po lednu minulého roku je již sice situace o něco složitější, politici například utržili přítrž všem producentským filmovým příživníkům ze zahraničí. Rodilý Němec Boll, který má navíc svou vlastní německou firmu, je však očividně z obliga, a tak může dál vesele čerpat ze spolkových fondů. I tak se zkrátka dají využít studia ekonomiky. Své poznatky a zkušenosti shrnul ve dvou knižních dílech: Wie man in Deutschland einen Film drehen muss (Jak dělat filmy v Německu) a Die Gattung Serie und ihre Genres (Seriály a jejich žánry).

Odpověď na druhou záhadu se pak pravděpodobně skrývá ve faktu, který zde již padl – Uwe Boll je velice inteligentní člověk, který má široký rozhled v kulturní, politické a ekonomické oblasti. Jeden z pracovníků pro plátek Toronto Star, na jehož kritiky reagoval Uwe tím, že ho pozval na přátelský rozhovor do své vily, o něm později napsal: „Boll sice je potřeštěný a nevybíravý ničema, je však také jedním z nejupřímnějších lidí v branži, člověk, který absolutně miluje filmy, zná jejich historii a žije svou prací.“ Je tedy možné, že právě tyto charakterové vlastnosti zapůsobily i na Christiana Slatera, Kristannu Loken, Bena Kingsleyho, Michelle Rodriguez, Jasona Stathama a mnohé další oslovené herce, kteří později přijali nabízené role ve jmenovaných propadácích. Na tomto místě bude i vhodné podotknout, že Boll je velice vstřícný ke svým fanouškům, a tak máte-li zájem, můžete ho sami kontaktovat na jeho stránkách http://www.boll-kg.de/.

Sám Boll na otázku webu Creature Corner „Jak se vám podařilo pro Bloodrayne získat tak slavné herce?“ stručně odpovídá: „Hrozně se jim líbil scénář.“ Černý humor?

Proti všem

Na Bollovu hlavu se sneslo již mnoho rozhořčených nadávek a výtek. Už v našem filmovém tématu jsme si uvedli výrok Roba Vauxe z Rotten Tomatoes o tom, že každý špatný režisér světa si vždy může alespoň říct: „Je to dobrý, nenatočil jsem Alone in the Dark.“ Zmíněný Alexandr z Toronto Star v jednom ze svých článků formuloval svou kritiku takto: „Bollovy snímky jsou nabubřelé, předražené a technicky odstrašující pokusy o opičení se po amerických filmech, honosící se nejtupějším hereckým obsazením všech dob.“ Mnozí se pak shodují, že nejenže by Boll neměl své hrůzy tahat do kin, nýbrž že by je neměl prezentovat ani na DVD.

Bollův nedostatek cílevědomosti ve vedení herců a profesionality v zacházení s technikou způsobuje, že lidé, kteří s ním dělali jednou, to už většinou nikdy nechtějí opakovat. Blair Erickson, scénárista pro Alone in the Dark, si například rozhořčeně stěžoval tisku, že Boll zcela předělal a následně přijal za svou jeho verzi scénáře, s odůvodněním, že „tam bylo málo automobilových honiček.“

Boll naopak viní stupiditu herců, stupiditu producentů, stupiditu reklamní kampaně své vlastní firmy, stupiditu filmových kritiků a v nespolední řadě i stupiditu diváků. A abychom nezapomněli, také stupiditu herních firem, pro něž spolupráce končí ve chvíli, kdy od nich odkoupí licenci – což je další činnost, ve které je Boll záhadně úspěšný. V současnosti vlastní práva na značky jako Far Cry (které má mít premiéru v roce 2008, v hlavní roli se představí Til Schweiger), Fear Effect, Hunter: The Reckonning a pár dalších. Je navíc pověstný tím, že v každém novém rozhovoru odhalí hru, na níž si nově brousí zuby. A že nejde o žádné neznámé tituly - v poslední době to byl třeba Metal Gear Solid (zděšenou reakci Hidea Kojimy jsme si uváděli již v článku Hry na stříbrném plátně), Fallout či Half-Life.

Vzteklý Boll

Kontroverzní jsou Bollovy filmy, Bollovy praktiky i Bollovo shánění financí (proti němuž se bouří jak ostatní producenti, tak filmové publikum). Proslul však také na jiném poli – v ringu, v boxových zápasech na 10 kol se svými nejnesmiřitelnějšími kritiky. Vše začalo v červnu 2006, kdy uveřejnil informaci, že vyzve na souboj 5 novinářů, kteří v roce 2005 vydali extrémně negativní recenze na jeho filmy. Jeho prohlášení „Put up or shut up“ se dá volně přeložit „Postavte se mi nebo zmlkněte.“ Mezi pozvanými diváky byl i Quentin Tarantino, pěti šťastlivci se stali Richard "Lowtax" Kyanka, Jeff Sneider, Chris Alexander, Nelson Chanceo a Carlos Palencial. O financování zápasu před osmi tisíci diváky v areálu Plaza of Nations ve Vancouveru se postaral server GoldenPalace.com a nazval ho „Raging Boll“ (Vzteklý Boll). V září 2006 Boll všechny své protivníky porazil. Záznam zápasu s prvními čtyřmi kritiky můžete sledovat zde.

Zápasy měly svoji dohru, když Richard Kyanka nařknul Bolla z toho, že se dohodli pouze na přátelském zápase, před nímž měl každý dostat pořádnou tréninkovou průpravu. V jednom z rozhovorů to Boll vehementně popřel, s tím, že dal všem tři měsíce na to, aby se připravili na skutečný zápas. To jiní novináři odnesli za své negativní recenze o poznání lehčí tresty. Harry Knowles a Eric Vespe z webu Ain’t It Cool News se například dočkali jen vzkazu: „Jste retardi!“

A stejně jako většina tvrdohlavých umělců, i Boll si za svými díly skálopevně stojí. Kupříkladu na Alone in the Dark DVD byl k nalezení rozhovor, v němž prohlašuje: „Fandové jsou vždycky hrozně zaujatí a já rozumím, že mají v hlavě přesný obraz toho, co podle nich je a není dobré zpracování jejich oblíbené hry. Já osobně si myslím, že jsem s House of the Dead udělal perfektní práci, protože to skutečně ukazuje, o čem hra je. Je tam spousta zábavy a rychlé akce.“ Stačí už jen dodat, že Boll sám sebe rád veřejně přirovnává k slavným filmovým osobnostem jakými jsou třeba Quentin Tarantino nebo David Lynch...

A bude hůř

Existuje několik možných vysvětlení Bollova chování: 1. Sleduje skrytý cíl vymykající se našemu chápání. 2. Dělá to naschvál a baví ho to. 3. Je skutečně skálopevně přesvědčen, že má pravdu a všichni ostatní že jsou pitomci. Ať už pravda leží kdekoliv, jisté je jedno – v nejbližší době rozhodně neplánuje pověsit svoji filmařskou kariéru na hřebík. Financování svých dalších děl má již prý zajištěno (vlastní dílo Seed, Bloodrayne 3, dokonce i Alone in the Dark 2!), v současnosti jedná s mnoha známými americkými herci o kontraktech a možných herních kandidátů na zpracování je vždy habaděj. Smutným faktem je, že Uwe Boll je ve svých 42 letech podle všeho jedním z nejúspěšnějších nezávislých filmařů na světě (ať už to dělá jakkoliv).