Recenze Park Beyond. Strategie, u které přemýšleli autoři jenom napůl, ale to základní jim uniklo | Kapitola 2

Znovu zopakuji tvrzení z úvodu recenze. Park Beyond vyloženě špatnou hrou není. Loni na Gamescomu jsem si stačil střihnout úvod hry, který vám ukáže onu „funky“ část hry, kdy stavíte konvenční horskou dráhu, abyste najednou do jejího tělesa postavili kanón, který vláček vystřelí přes padesátimetrovou prázdnou díru na centimetry přesně na navazující kolej. Příběh, který hru uvozuje, je poměrně zábavný, s dialogovými volbami, které poměrně hezky zvyšují imerzi z toho, že skutečně ovlivňujete chod nějaké větší společnosti provozující síť parků, a které se navíc přirozeně promítají do úkolů několika málo příběhových misí. 

Hratelnostní cyklus je nepřekvapivě stejný jako vždycky. A protože si myslím, že nepřekvapivě nejde moc posunout, nevadí mi a počítal jsem s tím.

Motivaci k tomu hráč má. Po relativně barvitém úvodu zjistíte, že gró hry skutečně není komplikované, a že spíše než revoluční pojetí představuje běžnou hru s několika málo dobrými nápady, které využijete nebo zaregistrujete tu více, tu méně. 

Takže vážně dostanete zelenou louku, kam umístíte jednu, dvě, tři atrakce, nastavíte jim ceny, spustíte je, přilákáte tím zákazníky, kteří vyžadují další infrastrukturu jakožto stánky nebo toalety, z nichž se jim do rukou dostane hromada bordelu, jenž odhodí samozřejmě na zem, a tak budete muset najmout zaměstnance různého zaměření, kteří vyžadují plat, a tak umístíte čtvrtou, pátou atrakci, abyste přilákali další platící zákazníky…

Tenhle hratelnostní cyklus je nepřekvapivě stejný jako vždycky. A protože si myslím, že nepřekvapivě nejde moc posunout, nevadí mi a počítal jsem s tím. Považuji jej za základ, a tak mi ani tak nejde o to, jak funguje, jako spíš o to, co hra nabízí dál.

O bizarních horských dráhách jsem mluvil. Jejich stavění je často zlatým hřebem podobných her, i na ovladači jde o poměrně snadnou záležitost, a fakt, že je k nim zakomponován onen střelený aspekt nerealismu, dodává každé dráze určitý šmrnc. Přestože jde rozhodně o něco, co je potřeba pochválit, druhým dechem jde dodat, že si po prvním kanonu zvyknete a přítomnost dalšího výmyslu vás vlastně ani už nepřekvapí a slepě jej přijmete jako něco, s čím je potřeba počítat. Co už výrazněji promluví do toho, jak na váš park budete nahlížet, je nejlepší inovace z celé hry, systém znemožnifikace. Anglické, těžko přeložitelné impossification, vyjadřuje schopnost atrakcí přetransformovat se do vlastních šílenějších verzí které odporují fyzikálním zákonům snad ještě víc než výstřelky horských drah. Z kolotoče se stane… bizarnější kolotoč. Z věže, která vás má vyvézt nahoru a obyčejně spustit volným pádem, se najednou stane něco, co vás sice vyveze, ale už obyčejně nespustí, nýbrž si s vámi bude házet jako s hopíkem. Anebo rameno otáčející se kolem své osy vás najednou z jeho konce vyhodí volně do vzduchu a po otočce si vás zase chytí zpátky. Asi vás nepřekvapí, že onen pocit jejich objevování a odemykání je z celé hry nejlepší, což ale bohužel nemůže přebít fakt, že jde jen o třešničku na bortícím se dortu s roztékající se polevou. Kolikrát už jsme v herním průmyslu něco takového viděli…

Pro celkové strategické myšlení hráče jsou ve hře důležitější jiné věci, například potřeba zaměřit se na nějakou dílčí skupinu návštěvníků. Jsou tři - děti, náctiletí a dospělí - a jde rozhodně o prvek, který výraznou měrou přispívá k tomu, co do svého parku umístíte. Nebo evidentně komplexnější ekonomický systém, který počítá s trendy, kterým se můžete podřídit a nabídnout tak zákazníkům to, co chtějí. Bohužel, až na výjimky třeba v podobě  heat mapy znázorňující dílčí nedostatky, je naopak většina věcí možná až moc zjednodušená, anebo chybí detailnější přehled, který by vám usnadnil správu parku a „vyhrání“ si s ekonomickou stránkou hry. Takže do jisté míry hrajete vabank a střílíte různé ukazatele poslepu a jen doufáte, že se s optimálním nastavením trefíte.

I kdyby byl základ veskrze tradiční a průměrný, i kdyby vám nevadilo, že nic nikde nelícuje a postavit pravý úhel je nadlidský úkol, budete neustále remcat, co se zase na ploše parku nepovedlo.

Jádro hry tak není nejsilnější… a ještě ke všemu jej sráží bugy a designové nedostatky. Jsem zvědavý, kolik z nich se vývojářům podaří opravit, často nejsem schopný rozlišit, co je takříkajíc bug, nebo featura. Postavíte cestu, napojíte jí na již existující spojení… a uprostřed je sloup. Postavíte atrakci, postavíte její východ směrem k existujícímu chodníku… a on zasahuje skoro do poloviny a lidé chodí skrz. Postavíte horskou dráhu, nakrásně se line nad povrchem parku… a najednou, po jejím dokončení a spuštění, se prolíná zemí. Nejde o velké chyby, hráči často reportují pýdy hry a já třeba nezaznamenal ani jeden. Ale bezezbytku tady platí, že tisíc komárů umořilo vola. 

Výsledný dojem je extrémně ovlivněný všemi nedodělky do té míry, že nad hrou nakonec zlomíte hůl i vy. I kdyby byl základ veskrze tradiční a průměrný, i kdyby vám nevadilo, že nic nikde nelícuje a postavit pravý úhel je nadlidský úkol, budete neustále remcat, co se zase na ploše parku nepovedlo. Neustále. Budete hrát jen pro těch několik dobrých nápadů, které to ale samy neutáhnou. Jenže otázka je, vážně je v ten moment lepší investovat čas i nemalé peníze do nové hry, když je na trhu už pětadvaceti lety prověřená strategie, která dělá prakticky všechno ostatní lépe?