Kouzelná léta s malým nintendem

Během jednoho odpoledne se v Tokiu vyprodaly všechny startovní zásoby Nintenda 3DS. Hlad po novém handheldu, schopném zobrazovat třetí rozměr bez brýlí na hráčově nose, je obrovský, což mimo jiné potvrdily stovky metrů dlouhé fronty před všemi obchody s elektronikou, které měly zboží skladem. Po čtyřech stech tisících kusech 3DS se v Japonsku zaprášilo během jednoho jediného únorového víkendu a očekává se, že koncem března se prodeje vyšplhají až na čtyři miliony kusů. Tou dobou už se bude schylovat konečně i k evropskému launchi. Pětadvacátého března by se na starém kontinentě měla začít prodávat první várka nových déesek. Možná také vy už přepočítáváte tisícovky ve slamníku, je to tak?

Přitom je to „pouhá“ 3D technologie, která zatím u nového handheldu skutečně stojí za maximální pozornost. Po softwarové stránce se totiž u 3DS nesetkáváme s ničím originálním, Nintendo razí tezi o tom, že není tak bláhové, aby předstíralo snahu o výjimečnost, když je stádo zvyklé na starého salašníka. A tak mezi ohlášenými launchovými hrami nacházíme staronové tutovky jako Mortal Kombat 4, The Sims 3, Nintendogs, Ridge Racer 3D či Rayman 3D. Nutno podotknout, že nejsme překvapeni. Díky historické zkušenosti se opak čekat nedal.

Déja vu

Ani původní DS, jako zcela netypický nástupce Game Boy Advance, totiž nebylo v roce 2004 v launchové nabídce kdovíjak atraktivní. A během let, kdy na tento úspěšný handheld vyšlo několik stovek titulů, se situace příliš nezměnila. Přitom si ale druhou nejúspěšnější konzoli světa se sto padesátí miliony prodanými kusy připomínáme jako platformu chytrých portů a zajímavých spin-offů a je nanejvýš pravděpodobné, že za pár let totéž učiníme u 3DS. A to z toho prostého důvodu, že se herní miniatury od Nintenda vždy dokáží vybičovat k výjimečnosti za jakékoliv tržní konstelace i módy. Kupte si třeba aktuální Okamiden - hru pro klasickou DS, a přijdete na to také. Ačkoliv je Okamiden potomek velmi známé a velmi podobné hry Okami z PS2, svým novým pojetím na DS září. V prvních recenzích sbírá minimálně osmičky hlavně za výjimečnou práci se stylusem a naprosto symbolicky tak uzavírá jednu velkou sympatickou videoherní éru, kdy se kapesní platforma DS stala světem neuvěřitelné vyšperkovanosti starého artiklu.

Nový pohled na použité zboží

Handheldy byly po arkádách a konzolích vždy až tou „třetí“ štací, která sbírala drobky z toho, co už dřív frčelo jinde. A pravdou je, že ani Déesko tento zákon nijak nevetovalo a ani se o to nesnažilo. Nevytvářelo si (snad až na Nintendogs, či The World Ends with You) vlastní ucelené renomované značky, jenže právě svoji přirozenou nevýhodu dokázalo brilantně eliminovat. A to technologií, kterou už minimálně sedm let dává naprosté většině spin-offů a portů úplně nové pojetí a šmrnc. Díky dvojitému displeji a elektronickému peru jsou zážitky z her na DS docela jiné, než u konkurence. Byť se na DS vesměs hraje jen to, co hráči již dávno znají odjinud, několik skutečně kvalitních a technologicky exkluzivních titulů dokazuje i za kopec ostatních, že to vůbec nevadí. Kupříkladu Elite Beat Agents - pravděpodobně nejpodivnější hudebně rytmická klikačka z doby etablujícího se DS Lite by byla na kterémkoliv jiném hardwaru stupidní hudební hrou o tom, jak jacísi muži v černém cestují po světě a tancem zachraňují lidi v nesnázích. Jenže nebyla. Díky DS a jeho stylusua druhé obrazovky. Zatímco vespod dotykem trefujete do rytmu terčíky, na horním displeji se v komiksovém stylu odehrávají realtimové příběhy záchran a právě tato kombinace činí Elite Beat Agents jednou z nejzajímavější rytmiček svého druhu. Těžko hledat něco poutavějšího v žánru.

Další příklad? Typické dvouobrazovkové hraní využilo mnoho oblíbených her. Například i Mario Kart. Ale jeho verze DS je výjimečná v něčem jiném. Poprvé se totiž na nintendovském handheldu dalo hrát online. Za třináct set korun hráč koupil USB adaptér, který připojil na PC s internetem a jelo se. Pravda, nebylo to zrovna nejelegantnější řešení a PSP s přímým wi-fi spojením bylo o krok napřed, nicméně technologické manko Nintendo dohonilo a hlavně konečně zbouralo léta trvající skepsi k internetovému multiplayeru na handheldech – dnes naprosto normální součásti této platformy.

Nedůvěra k ne zcela prověřeným novinkám jakoby handheldy Nintenda léta charakterizovala a ačkoliv Déesko ve svých pozdějších úpravách svoji skepsi eliminovalo, trocha retrospektivity v něm přeci jen zůstala. Stalo se domovem mnoha remaků, což ale nebyla chyba ani ostuda, spíš dobrý marketingový tah. Jeden z těch nejtypičtějších, ale přitom méně známých zmrtvýchvstání je Contra 4.Před třemi lety si popřála hodně olova v zásobníku a vyrazila na trh s tradičními vlastnostmi: příjemně těžkou obtížností, rychlým spádem a výjimečnou znovuhratelností. K tomu pak přidala nový Challegne mód s bonusovým vzpomínkovým obsahem nejen včetně dvou původních dílů a artwoků, ale i rozhovorem s tvůrci a za šest stokorun nabídla docela solidní a hlavně vděčnou zábavu pro pamětníky. Pro lidi, kteří DS mají zcela objektivně rádi.

Z pozoru do lehu

Stále opakujeme nepůvodnost a jisté zpátečnictví, které Nintendo DS chtě nechtě reprezentovalo, ale zároveň mu dávalo úplně nový příjemný rozměr. Tím, čím ale při launchi opravdu příliš nepotěšilo, byl samotný vzhled. Nakonec sice i konkurence ukázala, že budoucnost handheldů bude zřejmě v návratu do minulosti, tedy v krabičce širší než delší, čímž se jak Nintendo, tak Sony dostaly před rok 1989, ovšem Déesko v této konfiguraci na rozdíl od PSP nevypadalo moderně ani stylově. To ostatně dokládá poměrně rychlý facelift u následných verzi DS Lite a Dsi. Nejpikantnější je však zjištění, že dva displeje byly v době uvedení původního DS na trh vlastně již dvacet let starým konceptem, na kterém kromě dotykovosti nebylo co vylepšovat. Dvě obrazovky totiž používaly už nintendovské handheldy Game and Watch v multiscreen verzi ze začátku osmdesátých let. Tehdy to byla skutečná technologická finesa, protože světe, div se, obě obrazovky spolupracovaly a dění nahoře bylo spojené s tím vespod. Když v Donkey Kongovi z roku 1983 otylá opička hodila seshora barel, překulil se na spodní obrazovku a když naopak Mário dokázal ve zdraví vyskákat až pod strop dolní obrazovky, vyhoupl se na tu vrchní. Jenže to byla minulost. Nintendo v roce 2004 vlastně nepřineslo vůbec nic nového, pouze prostřednictvím DS vylepšilo detaily a jen zkušený uživatel všech typů handheldů nakonec mohl posoudit, zda je placatý kvádřík s otevíratelným displejem ergonomičtější, než přístroj tetrisového vzhledu. K nim se dnes bohužel žádný významný výrobce nemá, což je alespoň z historického hlediska podivné. Počkáme si snad na gameboyovskou změnu tvaru dalších deset let?

Ať už je DS součástí historie, či nikoliv, ať už je hezké nebo ošklivé, stále jeho hry stojí za koupi i vzhledem ke konkurenci nastupujícího plně trojdimenzionálního rozměru. Co třeba Picross - nejnávykovější DS hra, logický rychlík, vzdáleně připomínající Hledání min? Anebo Trackmania – hra, jenž se jako málokterá jiná může pyšnit neobvyklým platformovým kombem PC/Wii/DS? Či snad Zelda: Spirit Tracks – hra pro svou epickou hratelnost vhodnější spíše za domácí pec než do vlaku?.. DS možná ztratilo komerční potenciál, ale sílu rozhodně ne. Není důvod jej házet do červeného kontejneru zvlášť, když Nintendo ještě potřebuje pro 3DS trochu času ke zvětšení herní sbírky. Až k tomu dojde, budeme moci král konečně pochovat.