Killpšouk 3

Varování: podobnost se skutečnými osobami, místy a otisky na pažbě armádního kulometu je čistě náhodná. Článek může obsahovat stopy nadsázky, sarkasmu a bezohledného vysmívání. Smysl pro humor vyžadován!

Příběh o sérii Killzone se čte jako pohádka… jen v něm umírá míň dětí a na závěr nikdo nerozpárá babu Jagu mysliveckým žabikuchem. Na jejím začátku stojí relativně neznámé holandské studio Guerilla Games. Má za sebou pár štěků na Gameboy a čeká na svůj veliký zvrat. Tím zvratem má být roztomilá válečná hra jménem Shellshock: Nam '67, která pod plešatou hlavičkou Eidosu vychází v roce 2004 na všechny hlavní platformy, jen aby jako tupá arkádová střílečka skončila na smetišti dějin s průměrným hodnocením 5 bodů z 10. I když prodeje jsou vcelku slušné, velké entrée malé Guerilly se odkládá.

Už v té době ale studio pilně pracuje na jiném projektu. Důkladná mediální masáž Sony mu přiřkla pracovní název „Hallo killer“ a z neznámé Guerilly udělala nejnadanější skupinu jedinců od dob, kdy letadlo s dětským sborem Rarášek nešťastně havarovalo v chilských Andách. O hře a studiu, které ji vyvíjí, se neví zhola nic, ale mezi pesdvojkaři se brzy šíří nálada triumfálního očekávání. Nálada, která se majitelů konzole Sony drží ze záhadného důvodu do dnes. Výsledkem čekání je však podivně nažloutlá, extrémně lineární a žalostně krátká FPSka, která bez skrupulí vykrádá život a dílo Joe Devera a do análů herní historie se zapisuje ovládáním koncipovaným pro osmiramenné chobotnice. Killzone tehdy nastoupilo na cestu hry, která žije jen aby dokázala, že „my to umíme taky“ a pokaždé v tomto svém snažení hořce zklamala.

Boring boring boring

S třetím dílem se kruh uzavřel a Guerilla konečně dokázala, že slibný vesmír světa Killzone prostě smysluplně využít nedokáže. Třebaže první dva díly kvalitou za nejlepšími hrami v žánru zaostávaly o koňskou délku, snažily se být své – zavést svůj rytmus, své bizarní světy, své nápady. Třetí díl, snad s (opodstatněným) vědomím, že konkurenci co do nápadů nestačí, rozhodl se na originalitu zcela rezignovat a nasát z okolí to, co už dříve fungovalo pro jiné. Výsledkem je nevzhledná omeleta cizích nápadů a vypůjčených postupů, které nejenže se do světa Killzone nehodí, ale jen umocňují designérskou nemohoucnost holandských vývojářů. Příkladem, který ční nad ostatními, je herní tempo, jež Killzone 3 do puntíku převzalo ze série Call of Duty. Z dříve „taktické střílečky“ se stal bizarní sci-fi mlýnek na maso, který na vás každou vteřinu vrhá takovou masu nepřátel a čerstvé munice k jejich likvidaci, že si spíš než jako ve válce připadáte jako uprostřed migrační vlny norských lumíků. Je úplně jedno, že proti vám stojí dost možná nejcharismatičtější nepřátelé napříč herními platformami. Způsobem jakým Guerilla zachází s atmosférou by stejně dobře mohli z děr a oken vyskakovat bratři Pospíšilové. Po třiceti sekundách už stejně vidíte jen šedivé šmouhy a mozek z bezpečnostních důvodů přepíná na režim „v letadle“, aby náhodou nemusel přemýšlet, co tady ksakru ještě dělá.

Bloody screen! So REAL!!

Když se pak jednou za čas stane, že vám berserkem posedlí nepřítel utrhne granátem palici z krku, hlavní hrdina neochotně klesne k zemi a skrz krví zalitou obrazovku drsně poznamená „Shit this hurts. I could use some help.“ Načež se vlnou olova přižene zástupce hispánské menšiny s elektrickou pistolí a se slovy „You’ll be allright buddy,“ vás v mžiku sešije a pošle znovu do bitvy. To pak chvilku člověk neví, jestli ještě trpí u Killzone nebo sleduje gameplay ze hry Duty Calls. Guerilla tak otravnou akční jednotvárnost dnešních stříleček přivedla na zcela nový level a v podivně pokřivené parodii na Gears of War vám ve své hře neumožní ani v klidu chcípnout. Absolutním vrcholem marnosti jsou pak pasáže s jetpacky a “v mechu“, tedy nikoliv v klidu měkkého borového háje, nýbrž v útrobách chodícího robota. Tyhle akční vsuvky jsou tak důkladně vykastrovány od jakékoliv originality či nedej bože napětí, že se vyplatí zapřít gamepad o stěnu a dobu, za kterou se mech prostřílí fádními tunely rozbitých měst, věnovat něčemu důležitějšímu. Třeba depilaci stehen nebo zavádění glycerinového čípku.

Master sergant shooter person

Z velké trojice konzolových FPS je dnes Killzone jednoznačně nejslabší a nejnudnější hrou, a to i v tak bídné konkurenci jako je CoD: Black Ops a Halo: Reach. Zatímco oba druzí jmenování dělají už dlouhá léta to, co umí nejlíp (přičemž o významu slova „nejlíp“ lze dlouze polemizovat), Killzone jako by díl od dílu víc tápalo nad tím, co chce vlastně reprezentovat a sdělit. Neschopnost využít či vůbec definovat své přednosti vyvrcholila nejnověji v zoufalém vykrádání nápadů a tempa ostatních a výsledkem je vizuálně dokonalá skořápka bez obsahu, která nemůže rozumného hráče uspokojit ani za úplatu. Čtvrtý díl už bych, být na místě zodpovědné osoby, skutečně neriskoval.

Morálním ponaučením pohádky o Killzone je prosté. I studio bez talentu a bohatého portfolia úspěšných her, může s dobře organizovaným hypem a mořem peněz za zády vydat trilogii skvěle prodávaných a kritiky nadšeně přijímaných her. Říká to něco o dobře organizovaném hypu. Říká to něco o nadšených kriticích. A taky o nás. Teda o vás. Já todle nekupuju, páč jsem na to moc chytrej. Píše se rok 2011 a svět stále marně čeká, až neznámé holandské studio Guerilla Games vydá opravdu dobrou hru.

Varování: podobnost se skutečnými osobami, místy a otisky na pažbě armádního kulometu je čistě náhodná. Článek může obsahovat stopy nadsázky, sarkasmu a bezohledného vysmívání. Smysl pro humor vyžadován!