Hry zamčené v televizích a gamepadech

Zabudovat hry přímo do paměti čipu herní konzole byla kdysi naprosto běžná věc. Vlastně nutnost. Zisky plynuly především z hardwaru a nikoliv z her, takže když Atari koncem sedmdesátých let svoji politiku "Pong v každé bedně a každý rok znova" přehodnocovalo, dělalo to spíše z donucení. V roce 1976 totiž firma Fairchild Semiconductor přišla s něčím, co úplně změnilo trh. V Americe vydala konzoli s ROM kártridžemi, tedy s naprosto novým způsobem čtení herních dat. Brzy se ukázalo, že právě tohle je budoucnost herního byznysu.

Fairchild a po něm i Atari přišly na to, že dedikované konzole jsou pro obchod s hrami krajně nevýhodné. Výrobce totiž okrádá sám sebe, když prodává veškerý software jednorázově přímo s konzolí a vezme-li se v úvahu, že každý hardwarový producent v sedmdesátých letech na vlastní náklady vyráběl právě i hry, byl built-in systém dlouhodobě neudržitelný.

V osmdesátých letech proto "vestavěné hraní" ustoupilo zcela do pozadí a po Nintendu Entertainment System z roku 1983 se kártridže staly pro herní mainstream naprosto nepostradatelnými. Ostatně, přes vyměnitelné nosiče dat komunikují hry a hardware i v současnosti.  Avšak dodnes také paradoxně existují herní systémy, jenž něco jako disky nebo paměťové karty stále nepotřebují a postaru si nosí hry na svých čipech. Říká se jim dedikované konzole a byť se jejich význam s tokem času velmi proměnil, jsou dnes opět svébytnou součástí herního trhu.

Dedikované hraní se pomalu začalo vracet již koncem osmdesátých let, čili ona pomlka po starých Ponzích nebyla zase tak dlouhá. Avšak onen návrat nebyl zrovna přímočarý. Zapomene-li se totiž na malé (ne)licencované pong-hry, které se nerušeně prodávaly i spoustu let po Fairchildu, tak se nové hry na jednom čipu objevovaly zpočátku jen jako polovičatá až raritní řešení.

Japonská herní televzie

Jako třeba televizory kombinované se zabudovanými herními konzolemi uvnitř šasi.  Takovým duem bylo například C1 NES TV - konzole Nintendo Entertainment System „dedikovaně zašitá“ do televizoru Sharp. Nebyla to herně zcela uzavřená platforma, do NES Sharpu se hry strkaly opět na kártridžích, ovšem vtip spočívat v tom, že samotnou konzoli nikdo nikdy neviděl, neměnil ani neupgradoval, neboť doslova srostla s televizním přijímačem.

C1 NES se v Japonsku prodávalo od roku 1983 jako raritní kus elektroniky. Móda domácích kombo televizorů s videopřehrávači totiž přišla až mnohem později a kombinace čehokoliv s televizní obrazovkou proto bylo velmi neobvyklé. A vysoká cena způsobila, že C1 NES TV raritou zůstalo po celou dobu svého prodeje. Nakonec se uplatnilo vlastně jen v herní novinařině. Screenshoty z nintendovských her pro časopisy típali recenzenti nejraději právě z cé-jednotky, protože nabízela mnohem vyšší kvalitu obrazu. Spojený systém zkrátka dával ostřejší obraz, než všechna jiná klasická NES připojená k televizoru běžným AV kabelem.

Dnes je C1 NES TV sběratelským artiklem. Mimo Japonsko se tenhle systém totiž prodával už jen v USA, kde sloužil spíš jako atrakce do výloh. Pro Ameriku údajně neexistuje více než dvě stě vyrobených kusů a jde o vcelku žádané zboží. Na jeden kus s devatenáctipalcovou obrazovkou se můžete podívat v amatérské retro recenzi:

C1 NES TV se ve Spojených Státech pod názvem Sharp Nintendo TV prodávalo v řetězcích Sears a Kmart jenom chvíli. Po roce 1989 jej nahradila novější verze zvaná SF-1 SNES TV. Ta již v sobě schovávala novou konzoli Super Nintendo Entertainment System. Avšak krom toho, že se kártridže nyní zasunovaly nikoliv pod obrazovku ale nad ni a že úhlopříčka televize  dosahovala až jednadvaceti palců, byl osud k modernějšímu SF-1 stejně krutý jako k jeho předchůdci. Ani tahle kombo televize veřejnost nezaujala.

Room service

Televizní videoherní dua si v žádném případě nevybudovala tak významnou pozici, jakou v devadesátých letech získaly televizory spojené s videopřehrávači. Po vestavěných hrách překvapivě nebyla poptávka, což způsobilo, že ani jiné firmy neměly zájem Nintendo v tomto oboru následovat. Však Nintendo samotné také  ve vývoji dalších kombo modelů nepokračovalo. V roce 1997 pouze dovolilo firmě LodgeNet, že bude moci po deset let v hotelových pokojích po celé Americe i jinde ve světě provozovat speciálně upravené televizory s konzolemi SNES a N64.

Což ale byl a stále je unikát. LodgeNet podle dobového článku z června 1998 z newyorské agentury PR Newswire instalovalo nintendovské konzole v půl milionu hotelových pokojů a stvořilo neprávem přehlížený fenomén. V tomto rok starém článku se host jednoho hotelu na Floridě dělí o své překvapení, když na pokoji našel televizi s gamepadem k N64.

Za sedm dolarů na hodinu si onen blogger mohl ve floridském hotelu zahrát dekádu staré gamesy a jak v textu podotýká, gamepad od LodgeNetu byl speciálně upraven tak, aby po případné krádeži nefungoval na jakémkoliv jiném N64. Prý to mnohé sběratele stejně neodradí. Nepřímo to dokazuje varování od LodgeNetu na spodní straně samotných ovladačů. Firma tam píše, že za "přivlastnění" gamepadu bude dotyčný solit třicetidolarovou sumu za servisní poplatek. V podstatě je to takový obchod s retrem. Zbývá dodat, že hry v hotelové televizi od LodgeNetu jsou již napevno nainstalované, žádné kártridže se tu nepoužívají.

V tomto videu je zase vidět, že gamepadem lze nejen na hotelové televizi hrát ale i ovládat televizní programy.

Velká sbírka v malé krabičce

O televizní kombo se po Nintendu a LodgeNetu v moderní době pokusilo už jenom Sony, když loni nabídlo PS2 v televizi Bravia KDL-22PX300. Jinak tento druh byznysu prakticky spí. Jedním z důvodů je i fakt, že built-in hraní se v mainstreamu po konci sedmdesátých let vlastně již nikdy plně neprosadilo, neboť ho veřejnost začala vnímat jako budget s nízkou cenou i kvalitou. A to oprávněně.  Typickým příkladem built-in systému je totiž gamepad nebo retrokonzole, které si nesou několik (desítek) her na jednom čipu, připojují se AV kabelem ke starému CRT televizoru a nestojí víc než pár stovek.

Tradice napodobenin herních konzolí a ovladačů začala také velmi nesměle a zhruba ve stejné éře jako C1 NES TV. Tedy od poloviny osmdesátých let, kdy ještě na herním trhu působilo mnoho elektrotechnických a hračkářských firem, které měly chuť a hlavně odvahu produkovat cokoliv, co s videohrami souvisí. Dnes už buď neexistují, anebo se vrátily ke svému kopytu.

Jednou z prvních vestavěných gamepadových her na jednom čipu bylo Captain Power XT-7 Powerjet  od Mattelu. Jednalo se o licencovaný produkt k televiznímu seriálu „Captain Power and the Soldiers of the Future“ z roku 1987. Jak vypadal? Hráč z krabice prostě vybalil plastovou světelnou pistoli v podobě futuristické stíhačky a k ní si pustil "interaktivní" videokazetu. Princip herního Captaina spočíval ve spolupráci světelné pistole s filmem. Snad to lépe vysvětlí tahle dobová reklama.

Captain Power byl stejný typ VHS hry jako třeba Action Max. A podobně jako on se na trhu vůbec neprosadil právě kvůli předfilmovanému obsahu. Hráč v Captainovi ani v Action Maxovi ve skutečnosti netvořil žádný děj, nemohl vyhrát ani prohrát, páska se ve videu odvíjela vždycky stejně a jediným interaktivní prvkem bylo sbírání bodů podle přesnosti střelby do terčů.  Logicky nemohl takový koncept přežít.

VHS hry pro gamepady a pistole brzy zmizely z trhu, aby je nahradily skutečné Plug & Play ovladače s opravdovými zabudovanými hrami. Mezi nejpilnější legální producenty herního budgetu zamčeného v gamepadech patří dodnes firma Jakks Pacific, která na trh od roku 1995 uvedla již asi padesátku Plug & Play zařízení. Mezi nejznámější patří Namco Series a také "Atari Classic 10-in-1 TV game" s deseti největšími osmibitovými peckami z Atari 2600 jako Centipede, Asteroids či Missile Command. Celé zařízení je v podstatě replika klasického ataráckého joysticku s vnitřkem emulujícím A2600 na jednom čipu. Vypadá takto

Gamepady s hrami na jednom čipu jsou na trhu od devadesátých let jako doma a vedle stánkařských retro konzolí (viz starší článek) tvoří celou jednu větev (ne)autorizovaného budgetu. Díky miniaturizaci a nízké ceně si lze dnes koupit třeba gamepad se 130 hrami, připojit jej AV kabelem do televize a kochat se osmi nebo šestnáctibitovou grafikou. Je logické, že na takový druh hardwaru narazíte spíše v hračkářství než u Microsoftu. Každý nechť vede své kroky tam, kam mu herní srdce poroučí.