Herní pomůcky, co nepřežily moderní dobu
"Tak to na světě chodí. Lidé se potkávají a opouštějí se," zní jedno moudré rčení. Mám dojem, že to samé platí i ve vzathu člověka k počítačovým hrám a všemu co nimi souvisí. Pokrok nezastavíme, takže se lecčíms můžeme už jenom ohlédnout. Udělal jsem to za věcmi a fenomény, jenž byly ve své době zcela běžné a bez některých jsme si dokonce hráčský život ani nedovedli představit.
Dnes už ale neexistují. Buď je čas a pokrok doslova přebily, anebo se vyvinuly v cosi docela jiného. Vybral jsem proto šest fenoménů, na něž se dá už jenom vzpomínat. Je to hardware, technologie, zvyky i obyčeje...
Disketa
Byly časy a stroje, které se bytostně neobešly bez přenosného záznamového média. Kartridže, kazety a diskety, to byly naprosto zásadní pomůcky pro hráče, kteří potřebovali svoji zábavu ukládat, přičemž v jejich strojích nebylo na co, neb jim chybět pevný disk. Ty byly až do začátku devadesátých let opravdu spíše luxusem, takže je musely zastoupit právě ty malé potvůrky, které tak rády vypovídaly službu.
Jak důležitou součástkou přenosná média byla, svědčí hlavně dávné ceny jejich mechanik. Zvláště u disketovek, jako u toho lepšího typu úložiště (ve srovnání s kazetovými magnetofony), byly šílené. Nezřídka dokonce zdvojnásobovaly hodnotu samotného počítače. Dali byste dnes za DVD vypalovačku dvacet tisíc? Ale tehdy to tak bylo. Například nejznámější disketovka pro Commodore 64, model 1541, stála samotná čtyři sta dolarů, zatímco celý bundle i se strojem vyšel na devět set...
A ta mechanika byla přitom typicky nespolehlivá. První revize patnáctistovky z roku 1982 trpěly na značnou chybovost. Rok po jejím vydání si americký časopis Compute!'s Gazette v úvodníku stěžuje: „Čtyři ze sedmi mechanik, které máme v redakci, se nám už podělaly..."
Dnešní alternativa? Flash disk: Klasické diskety, kterých bylo na světě v roce 1996 ještě pět milionů, postupně vyřadilo několik nových technologií. Jednak kompaktní disk (Amiga CDTV z roku 1991), jednak velkokapacitních úložiště (ZIP) a především vynález flash disku z roku 2000. Ten první měl kapacitu 8MB.
Ještě dodatek: Je příznačné, že zhruba ve stejné době jako diskety, tedy kolem roku 2000, skončila i herní kártridž. To byla technologie! Ještě dnes sebou trhnu při pomyšlení na léta s osmibitovými hrami, které se nedaly ukládat, takže dohrát cokoliv až do konce znamenalo neopouštět obývák ani kvůli jídlu či hygieně, natožpak kvůli školním povinnostem.
Kártridž byla uvedena v roce 1976 na konzole Fairchild Channel F a odešla společně s Nintendem 64 v roce 2002.
Joystick
V osmdesátých letech se žádný hráč, který to se svou zálibou myslel vážně, neobešel bez joysticku. Původně byl tento ovladač s charakteristickým směrovým kolíkem standardním vybavením téměř všech konzolí druhé generace, speciálně Atari 2600, jehož černý joystick známe všichni a po právu se zapsal do herní síně slávy.
Atarácký kolík se používal v podstatě ke všem druhům her od plošinovek po top-down střílečky a hlavně pro simulátory. Jenže s tím jak podobných her, zejména tedy simulátorů, začalo ubývat, stal se i joystick vzácnou položkou v hráčově nákupním koši. Nakonec nepomohlo ani zkřížením s klasickým gamepadem ve formě „joypadu“. Vládu nad našima rukama zkrátka převzal gamepad.
Ten totiž nepotřeboval žádnou pevnou podložku, stačilo jej vzít do ruky a zabořit se do gauče. A to u lidí vyhrálo. Funkci joystickové páčky na konci devadesátých let definitivně převzal analogový klobouček a joysticky samotné už jen živořily coby drahá monstra pro velmi specializované hry, které skoro nikdo nehraje. A tak je tomu dodnes.
Pro zajímavost: Joysticky se původně objevily ve zcela neherní oblasti. Asi tušíte, že to bylo v létání. Ano, první joystickový knipl byl použit zřejmě už v raných francouzských letadlech Blériot VIII z roku 1908. To elektronické joysticky mají původ v Německu, kde byl ještě za války v roce 1944 vyvinut dvousměrný ovladač pro vypouštění střel Henschel Hs 293 z říšských bombardérů. A první skutečně herní joystick? S akčním tlačítkem „fire“ ho nabídla hráčům v roce 1969 Sega k elektromechanické arkádové střílečce Missile.
Filtr na CRT obrazovku
Kvůli rozmachu LCD monitorů, u nichž si pouhým okem (čím jiným) nevšimnete žádného blikání, vymizelo z naší povinné výbavy také jedno zajímavé chránidlo. Totiž obrazovkový filtr, jenž nás měl ušetřit od slepoty z povolání.
Filtr, to byl nejčastěji skleněný nebo akrylátový panel potažený speciální folií, připevněný asi centimetr před obrazovku, jenž měl jednak eliminovat nežádoucí odlesky od zakřivených CRT, jednak zmírňovat vjem z přeskakování obrazu a především zachycovat škodlivé záření.
Faktem zůstává, že vliv záření na člověka z počítačů se vždy přeceňoval. Filtry tak byly spíše dobrým prodejním artiklem, než skutečným chránidlem, protože ve skutečnosti nebylo před čím chránit. Také mě to překvapuje, ale pár učených textů, které jsem pro tento článek vyhrabal, tvrdí, že záření z CRT obrazovek bylo sice stejně jako z každého jiného elektrického zařízení změřitelné, ovšem z hygienického hlediska bezvýznamné.
Každopádně s rozšířením LCD monitorů se význam filtrů trochu pozměnil. Dnes se používají kvůli bezpečnosti informací a k uchování soukromí. V roce 2007 totiž poslala firma 3M na trh takzvané bezpečnostní filtry. Díky nim viděl údaje na obrazovce pouze člověk sedící přímo před monitorem a při pohledu ze strany bylo vše zatemněné a nečitelné. Dnes se bezpečnostní filtry běžně používají všude tam, kde musejí být splněny podmínky pro ochranu informací, například ve státní správě, finančnictví, zdravotnictví či veřejných místech. Není bez zajímavosti, že nejrozšířenější obrazovkový filtr najdeme v obyčejných bankomatech.
Dnešní alternativa? LCD: Kdo dřív pracoval s CRT monitorem pod obnovovací frekvencí 85Hz, koledoval si o malér, v lepším případě se jeho oči jen rychleji unavily. Díky tomu, že LCD monitory tvoří obraz jinak, stala se obnovovací frekvence zapomenutým fenoménem. A co na to moje zažloutlá patnáctka? Mlčí…
Tužka a papír
Stejně jako z herních časopisů zmizely sálodlouhé adventurní návody, je klasická herní žurnalistika ochuzena také o jeden neuvěřitelný druh výtvarného umění. Každého, kdo se o něj pokoušel, ještě teď možná bolí ruka. Na mysli mám samozřejmě ručně kreslené mapy dungeonů a prvních 3D stříleček. Ty v devadesátých letech zabíraly vždy dobrou třetinu tuzemských i zahraničních magazínů a já je nesnášel, protože (asi) zabíraly místo mnohem důležitějším věcem, třeba dopisům čtenářů nebo recenzím, a přišly mi stejně nesrozumitelné jako stránka okresních novin s fotbalovými výsledky.
S nástupem internetu jako by se však mapy propadly do té nejhlubší kobky. Zřejmě dnes neexistuje natolik prostorově složitá hra, aby se někdo mořil s překreslováním její geografie a ke všemu ještě vlastní rukou.
Mapy jsou už historickým pojmem, proto si spíše připomeňme jejich počátky. Nějakou úplně první mapu v českém herní žurnalistice těžko určit, jenom bych tím někoho urazil. Ale hemžit se to jimi začalo už prvních Excaliburech. První vyšla hned v premiérovém čísle z února 1991. Byla pro Space Quest a byl to opravdu jen slabý odvar toho, co mělo následovat. Především Andrej Anastasov a lidi kolem něj prosluli svojí pečlivostí a produktivitou, proto v roce 1993 mohly v Excaliburu vyjít dokonce tři speciální přílohy věnované pouze mapám.
Herní týdeník
Večérní vydáání!... Gates házel slepicím!.. Doom 4 bude hra pro architekty!..
Dovedete si dnes představit herní magazín jako noviny? Na začátku devadesátých let se takto experimentovat mohlo. Třeba Excalibur, ač koncipovaný jako měsíčník, vycházel svého času na zkoušku jako čtrnáctideník. A jeho vydavatel Martin Ludvík chtěl jít ještě dál. V roce 1993 proto založil projekt nazvaný Hráč. Ten sice opravdovým deníkem nebyl, měl vycházet zase jen měsíčně, ale tisknul se na obyčejný novinový papír a podle toho také vypadal. Kdybych měl parafrázovat úvodník prvního čísla, tak čtenáři dostali hry „doslova černé na bílém“. Noviny Hráč však vyšly pouze dvakrát a pak se jejich redakce rozutekla.
Dnes je u herního časopisu novinová forma či kratší periodicita opravdovou raritou. I když výjimky se najdou. V Británii má například desetitisícový náklad časopis MCV, jenž se specializuje na herní byznys a vychází jednou týdně vždy v pátek. A pokud máte pocit, že v herním týdeníku, natožpak v ekonomickém, toho moc nenajdete, tak vězte že MCV mívá okolo sta stránek.
Tip: Nejstarším časopisem čistě orientovaným na hry byl britský měsíčník Computer and Video Games z listopadu 1981. V roce 2004 se přeměnil do čistě internetové podoby se známou zkratkou CVG a funguje dodnes.
Přídavné zvukové karty
Byly doby, kdy zvuková karta požívala v počítačové sestavě stejné důležitosti, jako dnes například grafický akcelerátor. Osobní PC toho se základním integrovaným zvukem totiž mnoho nesvedlo a jeho pípání znělo vedle legendárních orchestrionů z Commodorů 64 či Amigy nanejvýš směšně. Proto byla přídavná zvuková karta do PC nutností.
Možná si ještě pamatujete z DOSových her ony předstartovní setupy, kdy jsme mohli volit z položek jako Adlib, Tandy, Gravis, Sound Blaster…, i když na mě stejně vždycky zbyla jako Černý Petr ona speakerovská třaskavina. Zařízení, sloužící k vydávání varovných signálů, mi koncertovalo při Civilization…
Ale zvukové karty už jsou také pryč. Dnes si my, obyčejní herní smrtelníci, vystačíme s integrovanými kodeky na základních deskách, jenž pospojujeme s domácím kinem…
Kvalitní zvuk, to dnes není jednorázová investice, ale obvykle se na ni váže i pořízení kvalitní reprosoustavy, což překračuje meze, za které jsme ochotni utrácet. Kdo si dnes koupí kvalitní zvukovou kartu, má obvykle zájem zvuk tvořit, nikoliv jej poslouchat. Nebo se mýlím?
A co vy? Napadá vás ještě něco, bez čeho se dnes vaše herní doupě obejde? Neváhejte přispět v diskuzi. Já valím kreslit mapy…
-----
Pozn: zdrojem pro reprofoto Hráče a excaliburovských map byl server http://www.oldgames.sk/
