Heavy Fire: Afghanistan

Těžko říci, jestli si v Infinity Ward svého času uvědomovali, jaké zlo se prostřednictvím jejich čtvrtého Call of Duty dostane na světlo světa – kolik kopírovačů ze strany budgetových vývojářů se objeví a jak moc „věrné“ jejich napodobeniny budou. Člověk by se občas až divil, jak tihle lidé můžou v noci klidně spát a za dne nakupovat v obchoďácích, kde se vedle regálu s „velkými hrami“ povaluje hromada titulů, jako je třeba Heavy Fire: Afghanistan. Občas by si takovou hru měli zkusit koupit a možná i hrát... ale jen z čirého masochismu!

Horská dráha

A vy byste měli tuto hru chtít pouze z toho samého důvodu, protože žádný jiný není ospravedlnitelný bez ohledu na duševní stav ani míru alkoholu ve vaší krvi. Tenhle výlet do Afghánistánu je totiž dle očekávání jeden velký průšvih obalený spoustou dalších, menších, díky nimž výsledný produkt nakonec působí jako zběsilá jízda na horské dráze – nutno podotknout, že doslova.

Ačkoliv by tomu totiž obrázky nasvědčovaly, nekoupíte si klasickou FPSku, ale kolejnicovou střílečku. Prostě se vtělíte do vojáka, který poletuje po bojišti a kurzorem myši vyklikáváte houfně se rojící nepřátele. Vyklikáváte, protože ačkoliv máte v rukou modely zbraní, zvuky, které se z nich při střelbě ozývají, jsou výstřelům podobné asi jako pomeranč paneláku. Na druhé straně jelikož neslyšíte střelbu, máte aspoň čas poslouchat všechny ty nezáživně nadabované a opakující se hlášky, které na vás hra chrlí na každém rohu. A také máte daleko víc volného psychického potenciálu, který můžete investovat do snahy udržet na uzdě svůj žaludek.

Nevolnost

Vývojáři svou hru totiž postavili ve „velmi dynamickém“ až zběsilém tempu, kdy ze všeho stříká adrenalin na kilometry daleko a hlavní hrdina se po bojišti pohybuje jako splašená vesmírná loď. Pobíhá sem a tam, otáčí se na všechny strany a velmi často i dokolečka. Takže v konečném důsledku nemáte jen kolejnicovou střílečku, ale také simulátor mořské nemoci a věřte, že minimálně ze začátku budete mít skutečně problém stíhat se na bojišti orientovat, klikat na nepřátele a ještě k tomu sbírat náboje a bonusy.

Ve vašem nespravedlivém boji s nevolností vám nepomůže ani grafické zpracování, které si vzalo hodně z již zmiňovaného Call of Duty, a zároveň nezapřeinspiraci třetím dílem Battlefieldu. Autoři se přímo vyžívají ve svých světelných efektech, takže budete každou chvíli koukat do Slunce a urputně se snažit v oslnění vyklikávat nepřátele, kteří mnohdy nejsou skrz hustotu světla ani vidět. Grafika sice na první pohled vyloženě neurazí, ale to jen proto, že je statická a nedovoluje vám se volně rozhlížet. Vedle slunečního šílenství jí chybí v podstatě jakékoliv efekty. Všechno je jednoduché, šedivé a strašně nudné. Což zrovna není pro hru, ve které jen klikáte a řešíte quick-time eventy, ideální.

Kariérní růst

Apropos, když jsme u těch QTE, jejich zdejší zasazení je minimálně pochybné. Váš voják se totiž hýbe i bez pomoci, takže pokud ten mezerník v daném časovém limitu zmáčknete, ve skutečnosti většinou pouze uslyšíte výkřik (Hoah!) a dostanete něco málo zkušenostních bodů. Ty sbíráte i za zabíjení a v podstatě skoro všechny další herní aktivity a následně investujete při povýšení v hodnosti (cítíte tu originalitu) do hlubších zásobníků, nových zbraní nebo většího počtu zdraví.

Vtip je v tom, že minimálně ze začátku je úplně jedno, jakou zbraň nesete – rozdíl mezi kulometem a pistolí tkví v kadenci a ve faktu, že pistole má nekonečně mnoho nábojů. Nepřátelé umírají po první ráně, takže je vysoká kadence zbytečný přepych, který vede k plýtvání municí. Dá se tedy říci, že odehrát hru s pistolí není problém - a tomu se říká zatraceně dobře zpracovaný systém levelování...

Až na dno

Vedle všech výše zmíněných vybroušeností a libůstek je závěrem ještě nutno se zmínit o míře debility a hlouposti, která se tu na vás bude valit ze všech směrů. Máme teď na mysli neuvěřitelný vojákův pohyb, nepřátele respawnující se za vašimi zády a dokonce i v místech, kde jste je před chvilkou všechny vyklikali. Dokonce jsou taková zjevení někdy otázkou i otočení se hlavního hrdiny o tři sta šedesát stupňů.

Je sice pravda, že podobné věci jsou u kolejnicovek často na denním pořádku, ale způsob, jakým je na vás vypouští Heavy Fire, je tak neuvěřitelný, že se už po první hodině hraní budete nenávidět. A vezmete-li v potaz, že dojetí kampaně vám zabere zhruba hodiny dvě, můžete si domyslet, jakými nadávkami budete nejdříve pojmenovávat sebe, pak vývojáře a nakonec celý svět. Nemluvě o tom, že na konci tempo hry ještě trochu naroste, takže vám může skutečně být nevolno.

Jakmile se na vás vyrolují závěrečné titulky, s úlevou si oddechnete, a i když má hra ještě „druhou kampaň“, smažete ji z disku a příště raději strávíte dvě hodiny života koncentrovaným zíráním na strop.