Deset let s Abomination: The Nemesis Project

Pouhé čtyři dny trvalo smrtelné nákaze, o níž si většina obyvatel Spojených států myslela, že jde jen o trochu agresivnější chřipku, aby všechny nevěřící Johny, Thomase a Suzanne brutálně sprovodila ze světa. Ze západního pobřeží se rychlostí okamžiku přehnala až na Manhattan a nezastavila ji ani síla nejmocnější armády světa. Na celém území Severní Ameriky zůstalo pouze několik roztroušených skupin přeživších, kteří byli proti viru imunní, ovšem i ti byli během dalších dvou dnů zmasakrováni armádou podivně vyhlížejících organismů, pokud tak chcete nazvat člověka srostlého s automobilem, tryskajícího vodu z utrženého hydrantu. Sedmý den však svitla vyděšenému zbytku světa naděje. Ve Washingtonu byl totiž spuštěn tajný program americké vlády jménem Nemesis. Osmička geneticky vyšlechtěných supervojáků měla stanout proti tisícům krvelačných nestvůr a hrstce „Věrných“, vyznavačům kultu Broodu, jímž se dává za vinu vypuštění smrtelného viru do ovzduší. A vy jste měli být jejich očima, nohama i prstem na spoušti.

Přesně před takto zoufalou situaci budete postaveni na začátku hry Abomination. Pokud jste se už mrkli na hromadu screenshotů, asi vám došlo, že se jedná o titul ne nepodobný legendárnímu UFO: Enemy Unknown. Autoři ze studia Hothouse Creations dokonce v mnoha rozhovorech, které předcházely vydání hry, svou hru k majstrštyku bratrů Gollopů přirovnávali a jednou jim dokonce „uteklo“, že se má jednat o duchovního nástupce série X-COM. Klasická tahová strategie, v níž se pohybujete s vojáky po roztodivných mapách, byla totiž lehce říznuta realtime složkou, neboť ve chvíli, kdy vaše komando neohrožovala žádná nepřátelská kreatura, jste mohli běhat bez omezení nějakými pohybovými body, zaujímat pozice, sbírat náboje a přepínat páky. Ovšem v okamžiku, kdy se do vaší přítomnosti dostal mokvající zombák, se hra automaticky přepnula opět na tahy a vy jste mohli pečlivě rozmýšlet všechny své kroky. Zároveň však nebylo možné si maximálně vyboostovat nějakou konkrétní postavu a s ní poté procházet celou hrou ve stylu řezník, neboť v určitých situacích bylo nutné rozdělit síly a jednou partou (vždy jste mohli mít maximálně čtyři aktivní vojáky) bránit vchod, zatímco druhá hackovala terminál. Navíc byl počet posil limitován na šestnáct (postupem času se k vám přidalo dalších osm vojáků, kteří však pozbývali nějaké speciální vlastnosti), tudíž jakmile jste přišli o všechny, tak hra zkrátka skončila.

Důležité však nebyly pouze souboje na bitevních polích. Důraz byl kladen i na obsazování strategických bodů na světové mapě. „Hra je logicky rozdělena na dvě části. První je strategická, kdy máte k dispozici velkou bojovou mapu, na níž jsou zaneseny všechny vaše základny, výzkumná centra a komunikační satelit. Vedle mapy máte počítač, na kterém se objevují aktuální zprávy dokreslující celý příběh. Také je tu přístupná encyklopedie všech známých předmětů a přehled členů vašeho týmu. Poslední, ale neméně důležitá, je sekce, kde vybavujete své vojáky arzenálem všech možných zbraní. K dispozici je vám téměř cokoliv, od malé pistole po exotické mimozemské devastátory (poté co je získáte)“, píše Vašek Vlček v tehdejší recenzi. Právě strategická část však pro něj byla největším zklamáním, neboť ji označil za velmi nepřesnou. V tom se ovšem rozcházel s takřka všemi tehdejšími zahraničními recenzenty, kteří hře nejvíce vytýkali slabou inteligenci nepřátel. O té naopak není v říjnovém Levelu z roku 1999 ani slůvko. Naopak se Vlček rozplýval nad pestrobarevnou grafikou a rozmanitostí misí. „Terén je hodně členitý, až máte někdy problémy s orientací, co je vlastně výše a co níže. Hlavně proto, že nepřátelé jsou často v obrovské přesile, a ani vaši čtyři řezníci s nejlepšími zbraněmi pomalu nestíhají kosit to, co proti vám počítač posílá. Zvlášť nepříjemné jsou obranné mise, kdy se po určitou dobu nepřátelé hrnou ze všech stran a vy si připadáte jako na jatkách. Abyste se při tom všem věčném střílení nenudili, tak se postupně z města dostáváte přes ledové sibiřské pláně a tropické džungle až do podzemního Nového světa. Tam si teprve užijete nechutnosti do sytosti.“

Možná, že aniž by to Vašek Vlček tehdy tušil (pokud tedy opomeneme, že Denver přirovnal k Sibiři a Kalifornii k tropickému pralesu, po celou dobu totiž nepřekročíte hranice Spojených států), tak narážel na Lovecraftovský styl grafiky, kterým se autoři dlouho před vydáním holedbali na všechny strany. Zejména vzhled některých mutantů jako by vypadl z Lovecraftovy krátké povídky The Colour Out of Space (v češtině Barva z kosmu). Rovněž kult The Brood až nápadně moc připomíná starodávné bohy z Lovecraftovy mytologie. V kategorii plusů pod recenzí se však tato inspirace ani slůvkem neobjevila. Vlček naopak vyzdvihoval „pěkné a rozmanité prostředí“ a „odstřelovacípušky“. Co touto zapeklitou šifrou vlastně myslel, dnes netuší ani ti nejvíce mechem obrostlí pamětníci. Byť si Abomination v Levelu vysloužila skvělé hodnocení 8,3 z deseti a i tehdejší česká konkurence sázela jednu nadprůměrnou známku za druhou, v zahraničí hra neskutečným způsobem propadla a její prodeje zůstaly za očekáváním. Autoři z Hothouse Creations měli naštěstí nahrabáno dostatek peněz ze své nepoměrně úspěšnější série Gangsters, ovšem jistě si představovali minimálně o ždibec lepší přijetí, než se jim ve skutečnosti dostalo. To vám ovšem vůbec nemusí bránit v tom, abyste si vyzkoušeli docela rozsáhlou demoverzi (bez problémů funguje i na Windows 7) a udělali si na hru vlastní názor. A kdo ví, třeba se vám zalíbí natolik, že se nebudete moci odtrhnout a srostete s počítačem stejně pevně, jako mutanti právě v Abomination. To pak bude muset přijít voják s rotačním kulometem a…