Nejen, že jsou postavy zkrze kosmos směrovány k opakování akcí, které prováděli jejich hypotetičtí předkové. Na příkladu krále Lichů je vidět, že jsou postavy směrovány k provádění akcí proti kterým od počátku byly a které přímo nenáviděly. Načež následně si ani plně neuvědomí, že jejich předchozí já by se otáčelo v hrobě, kdyby to vidělo. Což je až neuvěřitelně osudové a smutné. Nerzhul nebyl nejspíš nikdy kladná postava (alespoň ne úplně), ale měl narozdíl od svého učedníka svůj lid v oblibě a chtěl se démonům postavit. Nakonec jim byl přinucen sloužit, a to nikoli manipulací, ale nekonečným utrpením, které nemá v reálném světě žádný ani vzdálený ekvivalent. Arthas ve svém honu proti nemrtvým nepřátelům začínal šílet nenávistí. Je pravda, že možná by se dalo říct, že překročil jistou mez již tehdá, když byl tak ochotný obětovat některé z vlastních lidí, ale stále to bylo kvůli tomu, aby ochránil jiné své poddané. Ne že by to byla úplně správná cesta, ale jeho osobnost se v jednom bodě změnila skokově bez důvodu, který by měl ekvivalent v reálném světě. Než se dotkl Mrazivého smutku, chtěl ochránit svůj lid za jakoukoliv cenu. Pak jej začal vraždit a ani si neuvědomil, že to byl naprostý opak toho, co předtím dělal. To však nikoli kvůli jeho psychickému rozpoložení, ale kvůli moci Mrazivého smutku. A zároveň naprosto stejný příbeh se nabízí pro Sylvanas, která stejně jako Nerzhul nebo Arthas byla původně na správné straně, pak byla zabita svým hypotetickým předkem a její osobnost se změnila. V jednom nejmenovaném okamžiku začala nenávidět živé stejně jako ty, kteří si tu nenávist zasloužili. To se nejspíš stalo kvůli našeptávání krále Lichů. V Cataclysm je naznačeno, že se Sylvanas stává tím, co byl předtím král Lichů (s tou vyjímkou, že ona slouží hordě, podle jejích slov; kterýžto výrok je však podle kontextu jízlivý a spíše oficiální než pravdivý). Pokud tenhle výzkum byl založen na poznatcích z psychologie a autor zde nalezl něco, čemu říká, že je to směřování hodnoty ke svému opaku, mohlo by se skutečně zdát, že je to přesný popis. Avšak podle mě zde vždy zasáhla nadpozemsá síla, která si přímo pohrávala s myšlenkami hlavních hrdinů a nejzákladnější fyzikální úrovni, takže žádný podobný rozbor nemůže být moc přesný. Kdo ví, co se odehrávalo v hlavě krále Lichů, když byl ještě Nerzhul. Co s ním udělalo nekončící mučení jeho duše bez těla? Muselo ho to nějak změnit na úrovni, kdy se z něj prakticky stala naprosto jiná bytost (a to ne pouze fyzicky). Proč Arthas byl schopný zabít svého vlastního otce bez výčitek svědomí takovým způsobem, že to podle něj mělo jen být vysvobození od břímě koruny? Skutečně by byl na takový čin schopen jen pomyslet, kdyby nebyl pod vlivem krále Lichů? Myslím, že ne. Vpřed ho poháněl smysl pro zodpovědnost za svou vlast a vztek na toho, kdo tak lehce vše ničí zatímco on se jen bezmocně dívá. Takovýto pocit asi jen těžko přejde do plánu chladnokrevně vyvraždit vlastní lidi bez mystického vlivu. U Sylvanas jediné bych věřil, že její rozhodnutí stát se "zlou" i po tom, co byla odproštěna od vlivu krále Lichů je založeno pouze na jejím úsudku a jejích pocitech, které vycházely ze zažitých muk. Avšak Sylvanas je Forsaken a ve hře je skoro jasně vidět, že samotná existence jako Forsaken znamená stát se zlým. Ať byli Forsaken za živa čímkoli, všichni jen prahnou po smrti živých, i když to neříkají nahlas. Živým nevěří, přestože jimi sami byli a vzít někomu život je pro ně tak normální, jako se bavit o počasí. Nějaké očarování z nich musí dělat netečné vůči radosti a naději a chtějí tyto pocity udusit všude. Co chci říci je, že na mě příběh nepůsobí tak, že by ukazoval opakování starých chyb (alespoň ne příklad části příběhu o králi Lichů). Spíš na mě tento příběh působí jako staré Řecké mýty, kde je hrdina konfrontován božskou mocí, statečně bojuje, ale nakonec je nemilosrdně rozdrcen (a někdy i mnoho dalších jemu blízkých s ním). Na druhou stranu je však pravda, že staří Řekové nechápali čas lineárně ale kruhově, že se vše děje znovu a znovu, tudíž je zde asi skutečně opakování chyb jaksi cítit. Ale nejvíce je podle mě z příběhu cítit bezmoc při vzdorování osudu.
