PUBG Xbox One - dojmy z hraní
Vyskakuji nad vojenskou základnou Sosnovka. Ještě za letu vidím, že se to kolem mě ostatními padáky jen hemží. No nevadí, panáčkové, tentokrát žádné schovávání a rychle do akce. Padám poblíž jedné z největších budov a rovnou se vrhám do jejích úzkých chodeb. Batoh, přílba, energeťák…a konečně automatická brokovnice! V další chodbě narážím na prvního nepřítele. Neopatrně se přehrabuje v nadílce nábojů na zemi a stojí ho to život. Slyším za sebou zběsilé dusání, a tak tam stačím zapadnout do malé kanceláře. Bohužel si až příliš pozdě uvědomuji, že spolu se mnou do ní vletěl i odjištěný granát. BUM! Tak znova…
POMALÝ NÁJEZD
Přiznám se zcela bez mučení, že mi fenomén PUBG dlouho unikal. Ačkoli jsem si zvykl na jeho pravidelné objevování se v nejrůznějších zprávách a novinkách, pořád jsem měl hru pečlivě zaškatulkovanou v záplavě podivných titulů, které působí spíše jako mód pro nějakou jinou, větší hru. A i když jsem konečně pochopil, v čem ona hratelnost, která učarovala tolika ostatním hráčům, vlastně spočívá, stále mi unikalo, co by na ní mělo být tak unikátní a světoborné. Oznámení, že PUBG vyjde i na Xboxu One, pro mě bylo prvním impulzem, abych se o hru začal více zajímat. Vyprávění o napětí a nervy drásajících situacích ke konci hry mě začaly brzy naplňovat velkou zvídavostí a první vlastní a skutečně letmé osahání PC verze můj zájem ještě přiživilo. Nakonec to ale byla úplně jiná hra, která mi kouzlo žánru Battle Royale dokázala prodat. Řeč je o Fortnite, který se na několik měsíců pyšnil na konzolích unikátním herním zážitkem. Přes všechny jeho kvality a možnosti jsem ale pořád věřil, že mi PUBG, ten současný skutečný a zájmem hráčů korunovaný král žánru nabídne víc. A nebyl jsem zklamán, i když cesta je stále pořádně trnitá.
Tvrdě dopadám mezi nízké domky a přes malý dvorek vcházím do prvního z nich. Nic pořádného, ani pistole se nikde nepovaluje. Na půdě leží aspoň lékárnička, ale čekal jsem to lepší. Horečně spěchám do dalšího stavení, jen abych po chvíli odcházel znovu s prázdnou. Stejná situace se opakuje i u třetího a čtvrtého domu. To už mám slušnou neprůstřelnou vestu, nejprostornější batoh a nejlepší helmu. Ruce ale pořád prázdné, až si říkám, jestli se někde nestala chyba, že jsem ještě nenarazil ani na pitomou pánvičku. Přebíhám ulici a do země kolem mě se zarývá dávka z automatu, neklamné znamení, že zbraně se určitě i tentokrát naspawnovaly. Na stole v kuchyni v přízemí leží obyčejná brokovnice s balíčkem nábojů, v patře nalézám aspoň M16. Zdola slyším šramot, zavírám tedy dveře a mířím na ně svou dvouhlavňovou spásou. Kroky se stále blíží a já už počítám s tím, že si přípíšu první frag. Chudák ani nevěděl, co ho trefilo. Jeho Scar s optikou se bude hodit. Po chvíli narážím i na Dacii, stojící volně u cesty, a rychle se vydávám do smršťující se zóny. Je nás už jen 40. Lehám si do stínu vedle stromu zabíjím dalšího hráče, který se neopatrně zastavil uprostřed otevřeného pole. Znenadání mě mezi lopatkami pošimrá několik kulek, přežívám ale, otáčím se a kroužím kolem stromu. Vidím ho, leží v křoví jen pár metrů ode mě a čeká na ten správný okamžik. Pročísnu houští svým Scarem, jen abych v zápětí sám padl k zemi ránou z odstřelovačky od někoho, o kom jsem neměl ani tušení…
HRANÍ PRO HRANÍ SAMOTNÉ
Popisovat vám mechanismy PUBG je v dnešní době podle mého soudu zbytečné. Je to až urážlivě prosté – na ostrov seskočí 100 hráčů, vítěz může být jen jeden. To, jak cíle dosáhnete, je na vás. Do finální pětky se lze dostat bez toho, abyste komukoli zkřivili jediný vlásek na hlavě. Jen to asi nebude moc velká zábava a nejvíce času strávíte zalezlí někde v podrostu. Správná strategie ale neexistuje a u hry se přeci chceme především bavit, je tedy rozhodně dobře, že PUBG přímo vybízí ke zkoušení různých postupů. Navíc odměňuje nejen podle finálního umístění, ale i podle počtu zabitých hráčů, pokud tedy chcete více riskovat a nejde vám o to, abyste přežili, ale spíš abyste do pekla vzali s sebou co nejvíc ostatních, máte rozhodně šanci. Systém odměn je navíc v současné době limitován pouze na kosmetické úpravy vzhledu postavy, sbírání takzvaných Battle Points tedy rozhodně není tou hlavní motivací, proč hrát. Jde o hraní samotné.
Nalepená cenovka a absence bezplatného trialu, který je jinak u her v Preview programu samozřejmostí, mé náladě zrovna nepřidávala.
Zkouším něco nového a vyskakuji nad bývalou luxusní vilou. Dokonce i kašnu na nádvoří mívala. Zase nejsem sám, ale mám štěstí a do hlavní budovy se dostávám jako první. Nacházím Uzi a obligátní pumpovací brokovnici, kterou rovnou pokřtím na prvním kolemjdoucím nešťastníkovi. Cítím v kostech, že tentokrát by se mi mohlo dařit, zejména když zjišťuji, že měl v inventáři odstřelovačku. Raduji se ze svého nálezu, když v tom mi zvoní telefon. Lehám si do pole kousek od balíku se slámou a věřím, že budu mít štěstí a nikdo si mě během telefonátu nevšimne. Po zádech mi ladně přejíždí vojenský UAZ. Vracím se do menu…
KOSTRBATÝ START
Dlužno říct, že první okamžiky se hrou na Xboxu nebyly zrovna procházkou růžovým sadem. Ačkoli se PUBG může stokrát zaklínat mantrou předběžného přístupu, moje počáteční nadšení velmi rychle zchladlo. I na nejsilnější konzoli dneška, Xboxu One X, se framerate propadal do bezedných hlubin, schéma ovládání mělo k dokonalosti velmi daleko, zaměřit někoho v pohybu i na blízko byl pro mě jakožto pro veterána multiplayerových akcí nadlidský výkon a celkově hra působila jako něco, co mělo ještě pěkně dlít ve vývojovém cyklu. Nalepená cenovka a absence bezplatného trialu, který je jinak u her v Preview programu samozřejmostí, mé náladě zrovna nepřidávala a zpočátku bych se velmi zdráhal hru doporučit. Naštěstí se vývojáři o své dílo poměrně pilně starají a venku je již pět updatů, které situaci posunuly tím správným směrem. Pořád to není ideální a o uživatelském pohodlí, známém z velkých AAA projektů, můžete stále jen snít. Situace se ale výrazně zlepšila a je také třeba přiznat, že na spoustu neobroušených hran si zvyknete a svérázné problémy vám poměrně rychle přejdou do krve.
Sakra, sakra, SAKRA! Jak jsem se mohl tak zdržet? Čas neúprosně tiká a já mám před sebou skoro celou mapu. Dopravní prostředek nikde. Ten průzkum přístavu se záplavou kořist slibujících kontejnerů mi byl čert dlužen. Sice mám po kapsách asi tunu munice a na zádech se mi skví lehký kulomet a Thompson, ale co je to platné, když mě za chvíli sežere modrá zóna? Spása je ale možná na dosah, u cesty stojí na první pohled opuštěné vozidlo. Šlapu na plyn a až příliš pozdě si všímám, že na zadním sedadle sedí černý pasažér. Co s tím? Hlavní je dostat se do zóny, další problémy vyřeším až pak. Tůruju motor, co to dá, a výsledek se dostavuje. Gazík přeskakuje přes hrbolek, dělá několik kotrmelců a zastavuje na břehu říčky. S pochroumaným zdravím vylézám ven a doufám, že budu rychlejší než můj protivník. Myšlenky na záchranu mi z hlavy vypustí dobře mířená dávka z brokovnice. Pospíchej pomalu, říká se…
SMRT JE TEPRVE ZAČÁTEK
Možná jste z výčtu mých zážitků pojali podezření, že jsem nesmírným neumětelem, kterého si ostatní hráči musejí běžně dávat k obědu. Bez uzardění říkám, že na odměnu největší, tedy na kuře k večeři, jsem ještě nedosáhl a mým největším, byť několikanásobným úspěchem je druhá pozice v žebříčku. Jenže jestli se něco vývojářům skvěle povedlo, pak je to vzbuzení touhy po okamžitém dalším pokusu. Podobně jako v Dark Souls nebo třeba v Binding of Isaac tu smrt není definitivním trestem. Je třeba ji brát jako naprosto neoddělitelnou součást hry, jako něco, s čím musíte počítat, co může přijít v příští sekundě bez předchozího varování. A přesně jako ve zmíněných hrách se i v PUBG člověk velmi rychle otřese a už zase tiskne tlačítko, které ho připojí do matchmakingu. Třeba to tentokrát konečně vyjde!
Atmosféra absolutně nepřátelského prostředí je naprosto fenomenální, už dlouho jsem ve hře nepociťoval tak intenzivní tlak.
Ležím v křoví poblíž jakési zříceniny a obhlížím situaci. Přebíhat přes otevřený prostor se mi nechce, ale za chvíli mi nic jiného nezbyde, přeci jen se nacházím na samotném okraji aktuální herní plochy. Jak tak dumám, z jaké strany bych se měl vydat na cestu, slyším rychlý běh a už už se smiřuji s tím, že mě čeká restart. Ale kupodivu ne! Přímo do vedlejšího křoví si kleká člověk v hejkalu a skrz puškohled obhlíží situaci. Jsme od sebe ani ne půl metru a chudák nemá ani tušení, v jakém nebezpečí se nachází. Dávka z UMP ho posílá do věčných lovišť a já se se zájmem jímám prohlížet obsah jeho batohu. Hejkala si okamžitě přivlastňuji, stejně jako AWM. Do ruin dobíhám bez škrábnutí, šplhám na střechu kostela a začíná lov. Celkem to odnesli tři protihráči. Opojen silou se přesouvám na jinou pozici, bohužel přímo do rány jiného odstřelovače. Jó, i s SKS se dá nadělat hodně parády.
NEUSNOUT NA VAVŘÍNECH!
Na to, že PUBG nemá žádný příběh, se jich v něm povalují stovky, spíš tisíce. Každá hra je jiná, může se odehrávat ve zcela jiných kulisách, protože mapa je dostatečně rozsáhlá a členitá. Někdy budete mít štěstí a dostanete se do nejužšího výběru, jindy vaše snažení ukončí někdo rychleji, než se vůbec stačíte rozkoukat po přistání. Atmosféra absolutně nepřátelského prostředí je naprosto fenomenální, už dlouho jsem ve hře nepociťoval tak intenzivní tlak, tolik adrenalinu, naděje a upínání se k těm nejtenčím stéblům. Hra nabízí i režimy hraní ve skupinách, nikdy jsem si ji ale nevychutnal tolik, jako když stojím sám proti 99 dalším adeptům na výhru.
Všechno se ale jednou okouká a přejí a nezbývá tedy doufat, že se tempo úprav Xboxové verze nezpomalí a finálního releasu se dočkáme co nejdříve. I přes zmíněnou rozlehlost a členitost mapy bych si přál, aby se i hráči na Xboxu brzy mohli navzájem lovit v poušti a potenciálních dalších prostředích. I když je na konzoli pořád hraní oproti ostatním multiplayerovým hrám dost neotesané a pořád je před námi dlouhá cesta k ideálnímu zážitku, pokud vás popisy událostí, které jsem prožil na vlastní kůži, aspoň trochu chytly za srdce, dejte hře šanci. Něco takového vám jen tak nějaká hra nenabídne.
