THQ Nordic - dojmy z E3

THQ Nordic mělo na letošní E3 hned několik želízek v ohni a jeho stánek na showfooru take zabíral docela slušnou porci místa. O dekoracích před výstavištěm nemluvě. Důležité jsou ale především hry. Jak se nám líbily?

Když před dvěma lety oznámili hru Biomutant a doprovodili ji ukázkou přímo ze hry, říkal jsem si: „Wow. Tohle bude něco.” Dva roky uběhly jako voda a já stojím před monitorem s rozeběhnutou hrou a říkám si: „Co jste sakra s tou hrou udělali?” Vypadá totiž hodně zastarale, tak nějak zanedbaně. Naštěstí první souboj mě bavil a další hned také, takže se mi zase vlila nová krev do žil. Mutant, kterého si můžete docela vtipně na začátku hry upravovat, měnit mu barvu a tvar, rozsévá zkázu, kam mu pacičky dosáhnou. Rychlá svižná a hlavně naprosto skvěle ovladatelná záležitost.

Mlácení téhle hře jde. Ale na to je v ní málo nepřátel, resp. v hratelné ukázce bylo.

Průšvih ale nastal hned záhy. Kde je kdo? Prázdný ošklivý svět, kde se nic neděje. NIC. Skličující prázdnota naprosto v kontrastu s předchozí akcí mě trochu zaskočila, a toho pocitu jsem se bohužel nezbavil až do konce hraní. Po získání speciální raketové pěsti, která umožňuje zmutovanému drobečkovi rozrážet dveře a dávat háky, za které by se nestyděl ani Superman, se zase na chvilku všechno srovnalo. Mlácení téhle hře jde. Ale na to je v ní málo nepřátel, resp. v hratelné ukázce bylo. Kombinace těchto pasáží a pak klasických adventurních, řekněme plošinovkových pasáží, není ve vyváženém a správném poměru zábava x zábava - nýbrž v poměru - zábava x nuda. Možná než nuda i frustrace, protože v momentě, kdy musíte přeskakovat smrtonosné olejové jezero v bublině (mutant neumí plavat), což zní docela kreativně, nastává peklo.

Ovládání jakoby nebylo takové hratelnosti přizpůsobeno, a tak je hrozně těžké odhadnout správný okamžik, kdy se odrazit, a spolu se zlobící kamerou vám kazí celý zážitek. Pokud víte, jak podobné lahůdky zvládá třeba Mario, tak tady nechápete, proč je to tak komplikované. Proč se tím kazí hratelnost a zábava, netuším. Závěrečný souboj s ohromným kačerem nezachránil ani nástup do kačeřího robota/mecha a kosení všeho živého a zmutovaného. V prostředí, ze kterého vysáváte olej k nutnému postupu vpřed. prostě nebylo zábavné s mechem ani poletovat. Jako by se hra zasekla někde v minulém století a zároveň se snažila být hodně současná.

Ovládání jakoby nebylo hratelnosti přizpůsobeno, a tak je hrozně těžké odhadnout správný okamžik, kdy se odrazit, a spolu se zlobící kamerou vám kazí celý zážitek.

Škoda, pro mě se jedná asi o největší zklamání. Od hry jsem očekával něco oslňujícího, ale je to spíš takový next-lastgen mutant. Nevím, co by se muselo stát, aby tato hra uspěla. Svým zvláštně mutantním odosobnělým přístupem to určitě nebude.

Na tohle jsem se ohromě těšil. Na stánku THQ je hře Destroy All Humans! věnována vcelku velká pozornost a prostředí okupují malí nasraní mimozemšťani. Selfie jsem si samozřejmě nenechal ujít. Prostě nejvtipnější stánek, přesto mě překvapilo, že o hru není ze strany lidí takový zájem. Což ale bylo dobře pro mě, protože jsem nemusel čekat nekonečnou frontu.

Bez okolků vám řeknu, že se znovuzrozené Destroy All Humans! bude hrát naprosto špičkově, plynule a hlavně intuitivně.

Remake hry, která původně vyšla před třinácti lety, a to ještě ve verzích pro PlayStation 2 a první Xbox. Pamatuji si, že jsem po ní tehdá hrozně toužil, nicméně jsem ještě tehdy býval PC master race hráč. Mám ale tudíž tu výhodu, že ke hře přistupuju tak nějak nepolíben, nemůžu srovnávat před a po a ono to zas tak moc nevadí. Bez okolků vám řeknu, že se znovuzrozené Destroy All Humans! bude hrát naprosto špičkově, plynule a hlavně intuitivně. Je jedno, jestli budete ze 3rd person pohledu likvidovat krávy a vidláky na americkém venkově nebo ozbrojenou národní gardu za kniplem klasického kulatého “UFO” letounu. Hratelnost je parádní, nakažlivá a docela mě štvalo, že mám na všechno jen 15 minut. Bavil jsem se neskutečně.

Je to zvláštní, ale přesto funkční koncept, kdy z role šedivého emzáka vyhlazujete vše, nač se vzpomenete, se zbraněmi daleko překračující lidské chápání. V ukázce jsem mohl zkusit telekinezi, bleskomet, a také spalující laser vesmírného plavidla. Všechno na jedničku s hvězdičkou. Grády tomu dodává samotý šedivý hrdina, který lidi (a krávy) nenávidí od prvního pohledu. Bodejť by ne, když mu nadávají do zeleného mužíčka. Ona totiž největší zbraní této hry bude humor. Patnáct minut jsem se smál u každé cut-scény, stylizace, nebo u toho, když jsem telekinezí zvedl nic netušící krávu a hodil ji po buranovi s brokovnicí v rukou.

Docela příjemně mě překvapila grafika. Čekal jsem průšvih, ale hra i díky své stylizaci vypadá vcelku k světu. Není to zázrak, ale funguje to. Oči to neurazí a tak nějak to do sebe dobře zapadá. Tohle bude hit, to vám povídám. Teda pokud hra nesklouze ke stereotypu nebo ji nezničí nějaké technické bugy. Za mě ohromné pozitivní překvapení. Tahle krátká ukázka mě totiž dostala do kolen a to nejen smíchy.

Darksiders byla první hra, kterou jsem si na stánku THQ zahrál, a také jediná hra, ke které jsem se rozhodl vrátit. Důvod je jednoduchý, hlodalo mě, že se ve hře skrývá potenciál a první hraní mi řekněme moc nesedlo. Možná kvůli rozbitým sluchátkům a časové tísni, kdo ví. Nicméně nakonec jsem se k tomuhle počinu studia Airship Syndicate vrátil. Ano, čtete správně, za novými Darksiders nestojí studio Gunfire Games, které mělo na starosti poslední dva díly, nýbrž teprve dva roky fungující tým mající na kontě pouze Battle Chasers: Nightwar. Darksiders: Genesis také nenavazuje přímo na původní trilogii (ať si zrovna v jejím případě navazování představujete jakkoliv). Vydává se do vod sice podobného, přesto jiného žánru a z čistě z akčního RPG z pohledu třetí osoby přesouvá kameru trochu výše do diablovského pohledu a stáva se z ní klasické hack-n-slash RPG.

Obě postavy znamenají trochu jiný přístup, jiné speciální schopnosti a samozřejmě mají také trochu jinou výdrž. Důležité ale je, že je nejste nuceni přepínat.

V něm se zhostíte role Války a Sváru, kteří mají za úkol zprovodit ze světa všechny pekelné pány a zabránit tomu, aby ve světě opět zavládl chaos. Obě postavy se ovládají najednou, resp. můžete mezi nimi plynule přepínat s tím, že na obrazovce je vždycky jedna z nich a druhá “odpočívá”. Tak jak je znáte z “velkých” Darksiders - Válka je řezník s obřím mečem a brutální silou. Lehce těžkopádný, za to efektivní drtič kostí, kterého pekelníci nevidí rádi ve své blízkosti. Na druhou stranu Strife je agilní smrtinoš, který kromě rychlých útoků na blízko disponuje i dvojicí pistolí, kterými častuje nepřátele na dálku.

Obě postavy znamenají trochu jiný přístup, jiné speciální schopnosti a samozřejmě mají také trochu jinou výdrž. Důležité ale je, že je nejste nuceni přepínat. Je to čistě na vás. Pokud jedna z postav zemře, druhá se automaticky zhmotní dokud nevyčistíte své okolí a nedostanete se trochu do klidu. Ovládání působí ze začátku trochu kostrbatě, je totiž vcelku komplexní a využijete tak velkou škálu tlačítek na gamepadu. Zatímco souboje jsou, co se týče pohodlí ovládání a kombinací speciálních schopností, úskoků, obrany, skákání a samozřejmě nekonečného sekání, v pořádku, tak platformové skákací pasáže jsou trochu peklo. Darksiders: Genesis v sobě totiž kombinují obojí. Klasické chození po mapě a mlácení všeho, co vám přijde pod ruku, a skákání, přelézání, poletování a další plošinovkové kratochvííle. Je třeba říct, že ty jsou slabší. Několikrát se mi stalo, že jsem prostě spadnul do propasti, protože jsem špatně odhadl výšku, omylem se překlikl anebo ve spěchu zapomněl zmáčknout ke skoku ještě trigger. Jen pomocí něho se totiž odrazíte dále v případě, že šplháte po sloupech. Trochu krkolomné.

Upřímně bych se těmto zbytečným kombinací nejraději ve hře být vyvojáři co nejvíce vyvaroval a nechal vše na skákání a dvojskocích, případně plachtění. Šplhání po všem možném a nemožném zbytečně likviduje plynulost, a to, v čem je hra velmi silná.

Není to nic jiného, než souboje, kde vyniknou piruety Smrti, vražedné Svárovy miny nebo ohromné pilony, které úderem do země vyvolává Válka. Právě tam začíná sranda a velká sílá této hry. Nepřátele můžete velice efektně sprovádět ze světa nejen různými řetězenými kombinacemi, ale také dorážecími útoky. Ty se spustí, pokud mají pekelníci málo zdraví. Zatímco Válka s radostí napichuje nebohé pohůnky na svůj obří meč, Svár se neštíti ustřelit jim hlavu s pistolí v jejich chřtánu. Tohle mě hodně bavilo, stejně jako zvolená obtížnost. Ta není z nejlehčích a třeba u souboje s bossem jsem se docela zapotil a párkrát to nezvládl. Boss, který se nacházel v pokladnici jako Strýček Skrblík nebo drak Šmak z Hobita, mi pořádně zatopil. Na rovinu, musíte využívat všechny možnosti, které vám hra nabízí. Od úhybných manévrů, vykrývání útoků, skákaní, využívání speciálních schopností i přepínání mezi charaktery.

Nepřátele můžete velice efektně sprovádět ze světa nejen různými řetězenými kombinacemi, ale také dorážecími útoky. Ty se spustí, pokud mají pekelníci málo zdraví.

Škudlil se ze začátku nezdál jako těžký protivník, ovšem v různých fázích souboje začal nejprve vyvolávat další pohůnky, následovala kniha hříchů, která na vás sesílala svá vlastní kouzla. Zrcadlo pak démona zmultiplikovalo do dalších tří kopií a následovalo smrtící kladivo, při jehož dopadu jste si museli dát sakra pozor, kde stojíte. To celé v kombinaci s jeho stále přibívající intenzitou útoků, které docela žraly zdraví obou hrdinů. Poslední fází zoufalství však bylo vyvolání znovu všech čtyřech situací naráz. Co vám budu povídat, dal jsem to až napotřetí, a to čistě taktickým způsobem. Ten souboj byl nicméně nesmírně zábavný, ačkoliv možná lehce frustrující. Ta satisfakce po jeho zdolání byla ohromná. Měl jsem samozřejmě štěstí, že na tuhle herní ukázku nebyl časový limit, po kterém musíte chtě nechtě opustit stanoviště nebo se hra po patnácti vypne, jak je zde ctěným zvykem. A bylo to dobře, hodně jsem se bavil a nebýt skákacích překombinovaných pasáží, těšil bych se o to víc. Myslím, ze nemusíme čekat nejlepší diablovku v historii, ani nejlépe vypadající, ale určitě ohromně zábavnou. Potenciál ze hry přímo stříká, jen doufám, že ji autoři vyladí a dotáhnou do konce. Moc bych jim to přál.

Poměrně rozsáhlý stánek THQ Nordic take skýtal několik stojanů se třetím dílem Desperados. Ty byly nezaslouženě, ale poměrně pochopitelně opuštěné. Autorům to ale určitě nemusí být zas tolik líto, hře se zasloužené pozornosti dozajista mnohem spíš dostane na blížícím se Gamescomu v Kolíně and Rýnem. Na druhou stranu mě ale na showflooru neobvyklá absence front doslova přinutila, abych si tuhle klasickou staromilskou strategii vyzkoušel a podal o ní zprávu vám i Davidovi, který se na pokračování své milované kovbojské série velmi těší. A má rozhodně proč!

Zpět jsou klasická zorná pole nepřátel, plejáda schopností, jimiž je možno nastalou situaci řešit, a samozřejmě i relativní nutnost tichého postupu.

Prezentovaný úsek hry nás napřed provedl tutorialem, jež hráč absolvuje v roli velmi mladého Johna Coopera, jež v jisté záležitosti pomáhá svému otci a teprve se má stat mistrným pistolníkem a vrhačem nožů. Ostatně počátky jeho kariéry ve druhé zmíněné disciplině ukáže právě závěr tutorialu. Výuka je velmi dobře navržena tak, abyste rychle pochopili herní zásady a pravidla, zkušení harcovníci, kteří pamatují rozkvět a pád tohoto žánru budou ale okamžitě jako doma. Zpět jsou klasická zorná pole nepřátel, plejáda schopností, jimiž je možno nastalou situaci řešit, a samozřejmě i relativní nutnost tichého postupu, který je zapotřebí, pokud chcete uspět proti zásadní početní převaze.

Doslova nadšený jsem byl z vizuálního zpracování, které je nesmírně detailní a propracované, ale stále se drží jisté roztomilosti originálu. Na mapě se pořád něco děje, ale zakoukat se do vší té krásy může být nebezpečné, protože nepřátelé samozřejmě hlídkují a mohou vám nepříjemně vpadnout do zad. Takže budete využívat krytí v hustých křovinách, tiše podřezávat nebo omračovat postávající nebožáky, svazovat je a schovávat mimo dohled jejich kamarádů. Ostrá hratelná mise s vykolejeným vlakem a s už dospělým Cooperem v hlavní roli opět potěšila členitostí prostředí, ale ke slovu přišly konečně i revolver a možnost zastavit čas a naplánovat akci pro vice postav naráz. A pak už se jen kochat jejím bezchybným provedením (nebo štkát nad šeredným selháním).

Na mapě se pořád něco děje, ale zakoukat se do vší té krásy může být nebezpečné, protože nepřátelé samozřejmě hlídkují a mohou vám nepříjemně vpadnout do zad. 

Je na první pohled vidět, že vývojáři ze studia Mimimi mají ke klasickému, i když dlouhá léta prachem zapadanému žánru, doslova srdečný vztah. To ostatně ukázali už v případě Shadow Tactics a v “propůjčených” Desperados tomu určitě nebude jinak. Jestli jste kolem roku 2000 také proháněli nacisty, kovboje, zbojníky v Sherwoodu nebo třeba gangstery v Chicagu 1930, můžete se těšit na pořádně nostalgickou jízdu