Reklama

Kdysi byl legendou. Nenašel by se člověk, který by jej neznal. Nemohl vylézt na ulici, aniž by po něm nechtěly desítky lidí autogram. Jenže ty časy minuly a nyní postarší, mírně zahořklý a vypočítavci komerčně zneužívaný Sonic jde od hospody k hospodě, aby prolil hrdlem trochu té laciné pálenky a zavzpomínal na staré časy. A doufá, že přijde kšeftík, který by mu vydělal na další kolo hry „udělej si cirhózu jater“.

Dobrá, možná je tento obraz herního ježkoboha příliš cynický, ale přiznejme si, že se Sonicem to je jako na houpačce. Sonic Rivals na PSP byl takový snaživý výstup na pódiu, který sice zahřál nostalgika u srdce, ale to bylo vše (pravda, mnozí tleskali). Bohužel, druhý díl toto o mnoho nevylepšuje. Na druhou stranu, věšet se kvůli němu ani vy, ani nadzvukový všežravec nebudete. Naději do žil vlije hned úvodní menu s mile říznou muzikou, která vás jen vyzývá, abyste se pustili do závodění. Pokud si instinktivně zvolíte příběhový mod, zjistíte, že máte na výběr ze čtyř párů hrdinů. Sonica a jeho mírně přitroublého poskoka lišáka Tailse. Ježuru Knucklese, nebezepečně sexy netopýřici Rogue, drsňáckého ježka Shadow, robotického měňavce Metal Sonica, Stříbrného ježka z budoucnosti a nakonec ninja chameleona Espida. Každý z nich disponuje jinými schopnostmi, které můžete na trati, pokud máte dost rychlé prstíky používat na své nepřátele. Tedy přátele. Ano, v tuhle chvíli se nám to poněkud zamotává.

Na začátku se dozvíte, že zlý Eggman Nega (také máte radši Robotnika?) ukradl malá Chao, aby jimi krmil monstrum, které má zničit svět... a tak dále. Všichni participující hrdinové pak mají ve hře své vlastní motivy a důvody, proč se právě oni chtějí prohánět zběsilou rychlostí po závodních drahách. Nu a tady se nám to zamotává. Jakožto správný skautík jsem si zvolil tým Sonic/Tails a čekám, jak se vyvine jejich spolupráce. Jenže kamarádi se nám stihli někde pohádat nebo prostě trpí nadměrnou soutěživostí a egocentrismem a tak, prosím, dva bojovníci proti zlu vlastně bojují proti sobě. Šup na start a kdo je druhý, ten je loser, kamarád nekamarád. Tohle je divné. Kdybych chtěl rozvíjet teorie amatérského psychologa, do dětí takhle natlučeme tu správnou dravost? Nepříliš povedenou je i prezentace příběhu. Velmi naivní a až stupidní dialogy jsou spíše otravné. „Ahoj, co tu děláš?“. „Chci Chao“. „To ne, to je zlé“. „Já vím, haha“. „Jsi zlý“. „Já vím, haha“. Odklikávat tohle podesáté je skutečně otrava. Přidejte k tomu dabing, který je na jednu stranu sympaticky „oldschoolový“, na druhou stranu je ta naivní nadšenost čišící z každého slova časem iritující.

Hop, skok, hop AU. Znova. Hop, skok, skok, hop, AU. Znova. Hop, skok...

Že si každý dialog poslechnete vícekrát je zaručené. Závody totiž probíhají stylem „jedna chyba, už se nechytám“. Jednoduše se musíte naučit trať takřka do detailu, protože bez znalosti toho, co přijde dvě zatáčky za touto (na to, abyste promýšleli následující zatáčku jste měli myslet už dřív), se zaseknete, minete odrazovou plošinku, naběhnete do nějakého miniona a soupeř vám uteče. Pravda, pokud mu nerupne v jeho zvířecím mozečku a nezasekne se někde, jak se to občas stane. Samotná nutnost memorizace map ale zase není nějakým záporem. Někoho to může frustrovat a hru znechuceně odloží, jiný to vezme jako výzvu a když konečně po několikáté zvítězí, pocit zadostiučinění stojí za to. Kdyby jen neexistoval další krok ve story módu... V něm se totiž na trojúrovňovém levelíku postavíte svému rivalovi a pomocí dobře mířených úderů a úhybů z něj musíte vymlátit tři zlaté kroužky. Jak zajímavě to zní, je to neskutečná otrava. Většinou stačí seběhnout dolů, připravit se a pak tupým counterattackem protivníka zlikvidovat. O něco lépe na tom jsou souboje s bossy, i když tam je trochu divná zase ta soupeřivost kamarádů, protože jde o to, kdo nepřítele zmlátí dřív. Ach ta rivalita.

Mnohem lépe vše běhá v multiplayeru. Ad hoc mode i hraní přes wi-fi jako každá záležitost, kde můžete ponižovat své bližní nabízí dostatek zábavy, tedy v případě, že se nerozhodnete ponižovat kolegu, který má hru poprvé v ruce. Zatímco on se učí, jak trať vypadá, vy už víte kudy kam skákat. Tady mám výtku k výběru tratí – ty si musíte odemknout ve story módu, což není moc šťastný krok. Je třeba chválit za grafiku. Svižná, barevně bohatá, prostě přesně taková jakou Sonic má mít. Pravda, většinou nemáte v té rychlosti šanci nějak ji vychutnávat, ale to je prostě úděl nadzvukových zvířátek. Konstrukce tratí je také kvalitní, k cíli vede jedna cesta, která se ale mnohokrát rozděluje na několik odboček a je jen na vás, kterou se vydáte. Využívá tak i pseudo 3D prostředí a nutno říci, že to jde z celého Sonica vychválit nejvíc. Jenže na konci stále zůstávají rozpaky. Ano, závodění je fajn, jenže mnoho otravných featurek (omlouvám se za to hnusné slovo) to může v mnoha očích zhatit. Ačkoliv je koncept osmi závodníků dobrý, nebude se vám chtít hrát za každého, abyste odhalili právě jeho příběh. Doběhnete s prvním vyvoleným a pokud nemáte kamaráda k multiplayerovému řádění, nejspíše poznamenáte „přišel jsem, zahrál jsem, UMD vyměnil jsem“.