Real Warfare: 1242

Je trochu s podivem, že zrovna ukrajinské studio Unicorn musí videoherně glorifikovat historické události, které si dnes přisvojují hlavně Rusové, nicméně na discích se nám v minulých dnech usadila taktická realtime strategie Real Warfare: 1242, a to znamená jediné. Na hřbetě středověké klisny jsme znovu prožili slavné roky vlády Alexandra Něvského. Knížete novgorodského, Bohem nadaného vojevůdce a svatořečeného hrdinu třináctého věku.

Real Warfare: 1242 je v podstatě moderně sepsanou legendou panovníka, jenž vyvedl v polovině třináctého století severozápadní Rus z dlouhodobé ofenzivy Švédů a Řádu německých rytířů. Vždyť celá singleplayrové kampaň je poskládána tak, aby odrážela skutečné události a vzestup Alexandrovy slávy. V prvních bitvách s malou družinou pouze pomáhá otci Jaroslavovi proti Řádu německých rytířů, později si odskočí za starším bratrem Fjodorem na zteč proti Mongolům, aby následně stanul sám na řece Něvě proti Švédům a jako hrdina sbíral další velká vítězství.

Tvrdé bojování

Real Warfare by ale jako životopis panovníka, na kterého si dnes sotva vzpomene i maturant z dějepisu, neobstál. Lidé z Unicorn vydali především hru, kterou lze co do kvality a náročnosti srovnat třeba s Death to Spies. Hrát ji bude sice málokdo, ale kdo to zkusí, bude příjemně orosen. RW si bere kvalitní základ ze série Total War a k němu již nic dalšího nepřidává, což je v tomto případě výhoda. Místo na tahovou správu říše se totiž soustředí na propracovaný realtimový boj a ten dělá z 1242 nejen solidní, ale také další drsnou východoevropskou hru.

Ačkoliv na ruských bojištích nebudete pokaždé sami (například pomáháte spojeneckým šikům dílčími manévry) a během střetu dostanete i cenné rady a tipy pro správný postup tažením, vítězství nad umělou inteligencí je s výjimkou nejjednodušší obtížnosti v RW skutečnou výzvou. Začátečníci se budou asi často dostávat do situací, ve kterých by se nechtěl ocitnout žádný vojevůdce. Počítačový soupeř totiž rád klame tělem. Není výjimkou, když se váš chvíli nechráněný oddíl mužů s luky stane chodníkem pro pádící nepřátelskou jízdu a původní snaha o taktiku se najednou změní v hysterický střet chomáčů těl.

S Něvským vlastně můžete válčit dvojím způsobem. Buď hrdinsky, anebo chytře. Ta první možnost se projevuje totálním chaosem. Hráč, ukolébaný prvotním snadným postupem proti několika ospalým soupeřovým šikům, zůstane šokován protiútokem silných jednotek (například rytířská jízda, podporovaná jízdními lučištníky) a místo půlhodinové vřavy s vítězným koncem znechuceně absolvuje sotva dvouminutovou pouť za Nejsvětější trojicí. RW totiž snad víc než kterákoliv jiná masová válečná strategie lpí na dokonale rozvážném postupu. Prvky pomalé taktiky jsou patrné samozřejmě i u renomované konkurence, nicméně Real Warfare je po zahájení bitvy odhadem asi dvakrát tak obtížnější a s tím je nutné počítat. Soupeř neustále analyzuje vaše rojení v terénu a na základě toho volí svůj vlastní postup. To si nejlépe ověříte opakovaným střetem na stejné mapě se stejnými armádami. Stačí drobná nuance vaší minulé taktiky a protivník okamžitě staví jednotky jinak a také se jinak šine krajinou. Řeč je pochopitelně o skirmishi. V kampani jsou některé situace skriptované, ale naštěstí jich není tolik, aby vývoj na frontě působil předpřipraveně.

Taktika především

Samozřejmě i v Real Warfare obecně platí základní primitivní pravidlo „kámen, nůžky, papír“ – tedy, že kopiníci likvidují jízdu, jízda likviduje lučištníky a lučištníci likvidují pěchotu. Tento základ však v žádném případě neplatí, pokud jej nedoplníte adekvátní strategií. Nepřátelské jednotky totiž ve dvou rychlostních módech podnikají výpady do vašich linií a zase se stahují. Rády také nacházejí skuliny v krajině a překvapují z křídel i zezadu. Nikdy neoperují bez toho, aby je na dálku někdo nekryl, a málokdy se stane, že by zaútočily zoufale střemhlav, pokud je k tomu sami nepřinutíte. Klíčem k vašemu vítězství bývá neprostupná, leč mobilní hráz kopiníků, kryjící lučištníky na vyvýšených pozicích. Klíčem k úspěchu je i vpád rychlé jízdy do právě unavených rytířů, zahnaných do obklíčení, a klíčem k úspěchu je také nenápadné vylákání pár nepřátelských regimentů do pasti. V Real Warfare není místo pro neohrožený střet celých armád. A proč taky. Vždyť středověká vojska málokdy bojovala do posledního muže. Nebylo třeba porazit nepřítele na hlavu, šlo hlavně o vyvěšení bílých trenýrek. A přesně tak funguje i tahle "ertéeska".

Jak už bylo naznačeno, kromě singleplayerové kampaně si boj můžete na vlastní kůži zkusit také v předpřipravených mapách skirmishe od zasněženého Pskova až po úrodnou nížinu kolem Něvy. Oblastí je šestnáct a liší se nejen vzhledem a podnebím, ale také profilem terénu. A to především. Akce na mírně zvlněných lukách se velice liší od bojů v krajině plné terénních zlomů, skalisek a roklí. Na další taktické postřehy již ale není prostor. Ostatně vyzkoušejte si válku z třináctého století sami. Třeba s jedním ze čtyřiadvaceti národů od českých Přemyslovců až po Welšany. Každý statní útvar disponuje několika speciálními jednotkami, což zní na jednu stranu skvěle, ale pozor. Tady už Real Warfare trochu upadá, protože brzy zjistíte, že se jednotky liší pouze názvem, a jakkoliv skýtají taktické možnosti hry mnoho neopakovatelných variant, nabídka lidského materiálu už je bohužel unifikovaná pro každou armádu.

Klonování podle Ukrajinců

Ostatně jistou unifikací prošla celá hra a to s ohledem na minulou tvorbu Unicornu. Pokud jste hráli XIII Century, budete si nyní připadat, jako byste si spletli disk. RW totiž vypadá naprosto, ale naprosto stejně. Menu, tabulky, grafika interface a návrh ovládání prakticky neprošly žádným vývojem. Real Warfare je de facto novým dárkem ovázaným starou mašlí. Je to docela nemilé překvapení pro fanoušky „série“, ale na druhou stranu zase záruka, že strategie bude i přes svou náročnost stále dobře hratelná. A to díky docela povedenému interface. Na ovládací zkratky a jejich rozmístění si ze začátku budete muset trochu zvyknout, nejhorší je neustálé přeskakování z ovládání kamery pomocí „wasd“ k pravidelným povelům běhu vojáků pomocí pageUp, ale jinak jsme si nevšimli extra velkých prohřešků. Ovládání je docela intuitivní i klikáním myší na vingl s ikonami kolem minimapy a povelů ani není tolik, aby se nedaly zapamatovat. Navíc jsou poměrně vhodně vysvětleny drobnou grafickou nápovědou, což se týká i panelu s jednotlivými vojenskými oddíly vespod obrazovky.

Teoreticky by identická architektura Real Warfare s XIII Century měla přijít vhod a dokazuje to třeba i plně provázaný a kompatibilní multiplayer. Nicméně vývojáři z Unicorn podle nás šetřili na invenci příliš. Že je tato nová RTS jen ořezanou a náročnější variantou Total Waru, to by nevadilo. Minimální rozdíly oproti XIII Century už však zarážejí. Je proto velice těžké Real Warfare objektivně zhodnotit. Oproti předchůdci nepřináší krom pozměněné kampaně nic nového, ale v jádru jde přitom o kvalitní hru. Možná i sám Alexandr by teď tápal. A my? Hodnocení vidíte vespod.