Full Auto 2: Battlelines

O tom, že Full Auto není jen dalším přírůstkem do rodiny klasických, řekněme vážných závodních her, jsme se mohli přesvědčit už před rokem. Prvnímu dílu však byla vyčítána nedotažená grafika a především do značné míry okoukaný koncept destrukčních závodů. Netrvalo to však ani půl roku, kdy vývojáři z Pseudo Interactive oznámili světu započetí prací na druhém dílu, tentokráte i pro konzole společnosti Sony. A ačkoli se právě PSP jeví jako ideální platforma pro závodní hry všeho druhu, poučení zkušenostmi z prvního dílu, nahlíželi jsme na Full Auto 2: Battlelines raději s přiměřeným odstupem…

Od Evropy po Ameriku (a dál ni krok)

Stejně jako v každé jiné závodní hře, i ve Full Auto hraje první housle mód kariéry. Ten je navíc trochu netypicky podbarven příběhovou linkou, vyprávějící o počítači Sage, jenž byl sestaven po zničujících stoletích válek za účelem konečné ochrany lidí. To se však nelíbí odhodlané skupině separatistů, kteří jako demonstraci proti nastolenému klidu začínají organizovat nelegální pouliční závody. V nich jde mimo vítězství i o co největší počet zničených aut, protivníků a vůbec všeho, co se doposud nečinně povalovalo podél vytyčené trati. Ať už se vám zdá zápletka jakkoli přitažená za vlasy, během závodění se příběh (díkybohu) nikterak nerozvíjí a slouží tedy jen jakési pojidlo souvislostí. Posledním, dosud nepodstatným článkem mozaiky je pochopitelně i řidič-hrdina, v jehož kůži se budete snažit splnit skromné přání – stát se nejlepším na světě.

Hned ze začátku máte možnost usednout za volant jednoho z první série aut, vyznačující se kromě umírněného vzhledu i značně neatraktivními vlastnostmi. Mluvíme pouze o odolnosti, držení na vozovce a rychlost dobíjení funkce Unwreck, což jen podtrhuje fakt, že o závodění doopravdy tolik nejde. Ve stejném početním duchu se nesou i obsažené lokace, zasazené do světadílů Ameriky, Asie a Evropy. Ve výsledku ale není mezi prostředími příliš markantní rozdíl, takže možnost zvolit si hned ze začátku kterýkoliv z nich není žádné vítězství. Co si už nevyberete je typ závodu, konkrétně Circuit, Point to Point a Arena. Pochopit význam není určitě nic těžkého, jen dodáme, že Arena je vždy poslední závod dané lokace, ve kterém se střetnete s hlavním bossem, kterého je nutné porazit mimo jiné i z toho důvodu, aby se ve vaší nabídce vozidel odemknulo právě ono bossovské auto. Ještě než se však vydáte na trať mezi trojici zběsilých řidičů, je na místě osadit vozítko zbraněmi.

Zbraně základ úspěchu

Ačkoli je nabídka zbraní nad očekávání pestřejší, než výše vyjmenované položky, je zároveň vhodné s výběrem příliš nepospíchat. Možnosti pro umístění zbraní jsou tři, tedy příď, středová část a záď, přičemž do každého závodu smíte osadit jen pozice dvě. Výhodné je tedy ponechat obsazený střední slot, neboť zde jsou zbraně montovány v páru a dále volit mezi silnější zbraní na příď (kanón, minomet) a odhazovačem min (či jakoukoliv jinou zbraní) umístěnou na zádi. Každá ze zbraní má odlišný efekt a způsobuje větší, či menší poškození. Následující volba populárních vinylů a barvy vozidla už nehraje podstatnou roli, takže směle na trať.

Každý ze závodů má předem určené podmínky, za kterých je výsledek považovaný za úspěšný. V rámci každé lokace a teritoria jsou prezentovány jednotlivé závody se stupňující se obtížností. Ve výsledku to znamená, že v prvních závodech je nutné sestřelit z vozovky určitý (malý) počet „civilních“ aut a hlavně dojet do cíle a v těch těžších už jde o destrukci samotných protivníků, objektů podél trati nebo dojetí do cíle na určité pozici. Až dosud se koncept hry jeví relativně zábavně, ale ouha, ono to jaksi nefunguje.

Nuda?!

První a věru nejpodstatnější nedostatek tkví v tom, že se závody a jednotlivé úkoly až příliš okatě opakují. Přiznejme si, že nuda u jakékoliv hry je tím nejhorším, co může hráče a posléze i samotné vývojáře potkat. K tomu všemu se navíc přidává i fakt, že ve vyšších rychlostech jsou auta prakticky neovladatelná a to nejen z důvodu neefektivního mapování jednotlivých tlačítek konzole. Řeč je o absenci jakéhokoli respektování fyzikálních zákonů. V tuto chvíli může každý z vás namítnout, že jde přeci jen o čistou arkádu, ale ani v arkádových titulech by se auta neměla zastavovat o nerozbitné objekty tak říkajíc na pětníku; o nějaké stabilitě vozu a fungujícím brzdění ani nemluvě. Zkrátka a dobře, po stránce ovladatelnosti a jakés takés fyzikální věrohodnosti hra naprosto vyhořela.

Vývojáři dále nezvládli ani vzezření Full Auto 2 a jediným pozitivem je fakt, že se hra hýbe svižně i při kumulaci většího počtu právě ničených objektů. Jinak jde o podprůměrný výsledek ne příliš přesvědčivé práce. Chybí zde lepší zpracování explozí, efektnější ničení výloh a zelných stánků a například i zcela běžné stopy po smykujících pneumatikách. Lepší zpracování by si určitě zasloužily i budovy stojící opodál, které v porovnání s alespoň trochu lepší grafikou vozidel a zničitelných objektů působí jako střep na pneumatiku.

Pokus o zvrat

Abychom však hru jen nehanili, zůstal zde prostor i pro světlé výjimky. První z nich je možnost využít prvek Unwreck, kdy se můžete vrátit o několik sekund zpět a napravit tak případnou chybu. Vše ale troskotá na již zmiňovaném ovládání a tlačítko pro Unwreck (šipka nahoru) je přeci jen v plné rychlosti při ovládání analogem docela nedostupná. Povedený je i soundtrack, který čerpá z rychlých rockových rytmů a snaží se zachránit dost chatrnou atmosféru.

Poslední na řadu přicházejí ostatní herní módy, zahrnující rychlý závod a pochopitelně multiplayer. Ten, na rozdíl od kampaně nabízí při hře čtyř hráčů o zlomek větší zábavu, ale ve výsledku opět dojíždí na zmíněný stereotyp typů závodů.

Šachovnice…

Celkově vzato, Full Auto 2: Battlelines je jen marným pokusem o fungující a především zábavnou hru. Místo toho nám vývojáři předkládají těžko stravitelný kus, po kterém by mělo nastat hlubokomyslné rozjímání nad dalším směřováním série. Takhle to totiž nepůjde…