Fantastic Four

Stejně jako u většinu stříleček vidíte akci z vlastního pohledu a všechny mají podobné ovládání a rozložení ikon na obrazovce, i většina her, které si vybrali za terč svého zájmu slavné komiksové týmy, se kuchtí podle stejného vzoru. Převážně jsou ryze akční, střižené po způsobu starého Diabla či Baldurs Gate. Čili jsou brané shora - takže můžete koukat na to, jak se vám po obrazovce hemží čtyři prťavé figury. Za jednu hrajete a ostatní se vám pletou pod nohy. A v jakékoliv chvíli můžete svou postavu opustit a vybrat si jinou. Každá z nich má trochu zhruba tak tři bojové údery a čtyři speciální chvaty, inspirované superschopnostmi originálu. Když máte k ruce Icemana, bude po protivnících vystřelovat ledové koule, zatímco Human Torch po nich bude pálit koule ohnivé... a kdyby tam byla jeho zombie verze, tak by vrhala své koule ohnilé.

(To s tou zombie verzí to není tak úplně vtip, Marvel Zombies je největší hitovka poslední doby. Ti nejslavnější hrdinové tam vystupují v nemrtvém a lidi pojídajícím provedení. Určitě se časem taky v nějaké hře objeví.)

Poprvé se tenhle Diablem načichlý systém objevil v playstationových erpégéčkách, pak si ho vypůjčili X-Meni, Avengers, JLA... a hurá, došlo i na Fantastic Four. Na rovinu říkám, že ani v jedné verzi mě tenhle přístup zrovna nenadchnul – hlavně proto, že vám sice dají na hraní superhrdinu, ale v značně vykastrovaném provedení (a jsme zase u toho házení koulema). Navíc jsou borci většinou tak malí, že když vám na televizi sedne moucha, zakryje celý tým... a ani s lokacemi si tvůrci nelámou zrovna hlavu. Nějaké ty továrny, městské čtvrti, podzemní jeskyně - a je to v kupě.

A tentokrát se do téhle univerzální hnědé omáčky ponořili kosmickými paprsky ozáření členové týmu Fantastic Four.

Nefantastická čtyřka

Jsou hry, které vás hned od začátku ohromí... a někdy vám trvá i pár dnů než zjistíte, že je to vlastně hrozná kravina. Tahle hra je férovější. Hned o začátku vám vnutí pocit, že jste jí už někdy dřív hráli. A ne jednou. Je jako to jídlo ze závodní jídelny, co vypadá, že ho už měl někdo v puse před vámi a moc mu nechutnalo.

Po stručném (naštěstí) úvodu se hned ocitnete v univerzálních padoušských jeskyních, plných pochopů, laserových pastí a k rozbití určených předmětů. Body za originalitu – nula. Body za nápady – nula. Všechno je při starém, chodíte, mlátíte a rozbíjíte věci, ze kterých vypadávají body, za které si pak můžete vylepšit své schopnosti a koupit i nějaké nové. Samozřejmě, tyhle body bude dostávat i za porážení soupeřů, ale je to motivace zdemolovat všechno kolem, což je ze začátku zábavné, později (zhruba hned v druhé jeskyni) otravné.

Při hraní si můžete vyzkoušet všechny členy týmů. Ovšem kromě speciálních míst, určených k tomu, abyste museli použít i někoho jiného než Thinga, mezi nimi velký rozdíl není. Každý z hrdinů má dost síly na to, aby si poradil s obyčejným záporáckým potěrem. Pravda, všichni mají i nějaké ty speciální fígle – jenže ty nemůžou moc používat, protože stačí dvě tři rány pomocí speciální schopností a hned se jim vyčerpají síly. Kdo tohle vymýšlel? „Dáme lidem na hraní skupinu superhrdinů... ale nedovolíme jim, aby používali jejich schopnosti! Ha! Ha! Ha!“ Rychlé vyčerpání sil vás motivuje k tomu, abyste se na nějaké speciality vykašlali a prostě si vystačili s mlácením... případně si šetřili síly na nějaký ten super chvat, při kterém se dá dohromady víc členů týmu.

Jinak je celá hra postavena na zuřivém mačkání několika tlačítek. Vstoupíte do jeskyně, pomlátíte zlouny, přejdete do druhé, pomlátíte další zlouny, pak do třetí... V podstatě každá jednotlivá mise spočívá v tom, že zhruba půl hodiny mlátíte do všeho, co je kolem. A jediné, co vás u hlavních bossů čeká za změnu, je to, že místo abyste je umlátili jednou, musíte je umlátit třikrát. K tomu si můžete, za odměnu, jednou za souboj použít nějakou speciální schopnost, aby vám to nepřišlo líto.

Na základě skutečných událostí

Hra se filmu drží jen velmi volně (pro případ, kdybyste přemýšleli, kde jsou ve snímku jaké podzemní jeskyně), což ostatně ani jinak nejde, protože v celém bijáku byl snad jen jeden jediný souboj... a to v něm ještě bojoval pouze jeden člen týmu a ostatní ho zpovzdálí povzbuzovali bojovými pokřiky typu „Sparta, do toho!“. Takže tohle hra vylepšila a hned na začátku prochází hrdinové podzemním sídlem Skrullů. Je fakt, že by se to dalo na film navěsit obratněji než se to tvůrcům povedlo, ale ono to celkem sedí k celkové atmosféře hry, která je samo o sobě dost chaotická. Většinou ani netušíte, co se kolem děje. Vaši členové stále umírají a obratem zase ožívají... takže nemáte ani motivaci nějak opatrně našlapovat. Prostě jedete jako buldozer. Vymlátit všechno v jeskyni, stisknout spínač, otevřít dveře do další místnosti, vymlátit další jeskyni, stisknout spínač a přivolat si výtah, vymlátit všechny pod výtahem, stisknout spínač... Bonusy jsou slabota, lokace se opakují, postavy jsou pidi a nemáte z nich ani nějaký nadupaný pocit - prostě nic, kvůli čemu by se tahle hra zapsala do dějin.

Pro hráče začátečníky nebo pro ty, kteří mají tenhle styl her rádi (zřejmě lidé, kteří nesnáší změnu a vyhovuje jim, když je celá hra stejná), nutno říct, že tam příliš viditelných kiksů není a bez většího vzrušení se to dá během krátké chvíle projít.

A pořád je ještě aspoň o chlup lepší než film.