Reklama

Bez obalu přiznám, že se pokládám za fanouška The Longest Journey i Dreamfallu. Oba tituly patří do pomyslného zlatého fondu adventur (především TLJ), a proto jsem měl od Chapters vysoká očekávání. Aby také ne - čekalo se osm let a hra je v podstatě splněným přání hráčů, kteří propadli příběhům o dvou světech, magické Arkadii a technologickém Starku, příběhu shifterky April, která se málem stala strážcem rovnováhy, leč proroctví ji koplo do zadku a poslalo zpět domů ztracenou a bez cíle, i příběhu dreamerky Zoë, která... Inu, vlastně její příběh byl zhruba v polovině násilně ustřihnut v jednom z nejnapínavějších příběhových cliffhangerů, které jsem kdy zažil. Když se pak vývojáři vydali na Kickstarter poprosit fanoušky, ať jim pomohou zaplatit vývoj hry, která měla příběh Dreamfallu ukončit, bylo předem jasné, že bude především právě pro ně.

Nováčci tedy ani nemohou mít z Dreamfall Chapters tak hluboký zážitek, jako ti, kdo mají zkušenost s předchozími díly, protože na ně hra přímo navazuje. První epizoda – Book One: Reborn – se skládá ze tří kapitol, z čehož první dvě jakžtakž vyřeší onen neslavný cliffhanger a třetí se už zabývá tím, jak se Zoë vypořádává se životem po událostech Dreamfallu.

UDRŽET KROK S DOBOU

Dreamfall Chapters se inspirují hrami od Telltale a nabízejí svým hráčům učinit v určitých momentech příběhu rozhodnutí, která ovlivní jeho směřování v rámci kapitoly a údajně i později v dalších dílech. Tato rozhodnutí zahrnují jak zdánlivě triviální výběr obědu, tak i docela zásadní věci, třeba zda si bude Zoë pamatovat události posledních měsíců. Nelze se tak bavit o jednom příběhu hry (který navíc opravdu nechci zbytečně vyzrazovat), neboť jeho varianty více či méně významně ovlivňují situace, ve které se hlavní postavy nachází... Či alespoň s příslibem dalších dílů budou nacházet. Jenže víme, jak tyto volby v hrách od Telltale dopadaly - hráčům poskytovaly spíše jen kosmetické změny, zatímco příběh vždy jel po předem daných kolejích, nebo se do nich za moment rychle vrátil. Dreamfall Chapters se prozatím tváří, že volby budou mít na příběh zásadní vliv, a když se mi podařilo na Zoë poštvat místní mafii, opravdu to vypadá, že by v příštím díle z tohoto rozhodnutí mohly plynout nepříjemné následky. Bude určitě zajímavé sledovat, jak si v budoucnu s tímto tříštěním příběhu vývojáři poradí, neboť právě způsob vyprávění a zajímavé, leč stále civilní postavy patří mezi nejsilnější stránky série.

Zoë Castillo je v popředí první epizody a v porovnání se znuděnou studentkou z Dreamfallu je její dospělejší vzhled i osobnost mnohem sympatičtější. Bohužel se stále nachází v nejistém období svého života a postrádá jeho smysl nebo spíše účel. Vlastně se od stavu na začátku Dreamfallu téměř neposunula, nyní se ale snaží se sebou něco dělat. Ze slunné Casablancy se s přítelem Rezou přestěhovala do Propasti, části obřího města Europolis, která se nachází v oblasti dnešní Prahy. První kapitola Chapters je docela nezvykle (na počítačové hry) nabitá politickým komentářem - Propast je vykreslena jako multikulturní dystopické město, ve kterém futuropunkeři randí s dívkami v neonových hidžábech, polo-soukromá policie ovládaná mafiány zavírá malé krámky a zatýká obyvatele čtvrti, marxisté neúčinně protestují v ulicích, evropští demokraté jsou v parlamentu neužiteční, rostoucí síla nacionalistické pravice hrozí heslem „Evropa pro evropany” a Zoë ve volném čase pomáhá v politické kampani sociálních demokratů alias umírněných liberálů, kteří mění své postoje v závislosti na hlasu lidu.

DVĚ STRANY V NEROVNOVÁZE

Samotné Europolis tak lze téměř považovat za další postavu hry, má své kouzlo, specifické obyvatele a je neskutečně zajímavé ho prozkoumávat už jen kvůli tomu, že má Zoë téměř ke každé postavě a každému objektu co říct i při opakovaných interakcí. Ať už se jedná o umělé slunce, česky mluvící popelnice nebo náhradní orgány na blízkovýchodním trhu. Tradiční ukecanost série se nezměnila a v poutavých dialozích se často ztratíte na celé minuty. Pomáhá tomu špičkový dabing většiny postav a lehkost a věrohodnost s jakou jsou rozhovory napsány a prošpikovány vícejazyčným slangem budoucnosti, jenž do Europolis jednoduše sedí. Ostatně Book One nabízí rovnou několik zapamatovatelných postav – sprostou mechaničku Miru, nemožného Shitbota či trochu záhadnou Tetu Queenie – poznáte v nich rukopis tvůrců April, Crowa a Corteze.

Technické chyby hru vážným způsobem nekazí, ale nelze se zkrátka ubránit dojmu, že by hře prospěl ještě nějaký ten čas ve vývojářském inkubátoru.

Bohužel, kde hra září nejvíce, tam jsou také vidět její největší nedostatky. Obsah zvládnutý na jedničku podráží nedotažená forma a Book One má i týden po vydání problémy s nesedící synchronizací rtů a mimiky, dále s tragicky citelnými propady frameratu v rozsáhlejších oblastech a občas s až překvapivě prostými modely postav, které vedle Zoë působí jako ze hry s mnohem nižším rozpočtem. Tyto chyby vážným způsobem hru nekazí, ale nelze se zkrátka ubránit dojmu, že by hře prospěl ještě nějaký ten čas ve vývojářském inkubátoru, aby se všechny neduhy odstranily. Koneckonců, bavíme se tu o hře určené především pro fanoušky, kteří by si odladěnou hru zkrátka zasloužili.

Podobné zklamání přichází s druhou hratelnou postavou, Kianem Alvanem, který v Arkadii očekává rozsudek smrti za velezradu. Jeho kapitola ve stísněném prostředí vězení je prázdná, v kontextu tohoto dílu nedůležitá a navíc sama drze končí cliffhangerem, jako by ten před osmi lety nestačil.

DLOUHO PŘIPRAVOVANÝ PŘEDKRM

I to prostě poukazuje na fakt, že Book One trpí na epizodickou formu. Vlastně bez začátku a bez uspokojivého konce tak pouze láká a nabízí ochutnávku toho, co možná dostaneme v dalších dílech. V celé hře by první tři kapitoly sloužily jako úvod a hráči by rovnou přešli na následující kapitoly, jež by rozvinuly a případně dořešily nastolené otázky. Jenže v tomto případě je úvod naservírován jako celek a přitom se jedná o pouhou expozici, zatímco následující kolize, krize, peripetie a katarze jsou v nedohledu. I ty nejslabší díly epizodicky vydávaných her na konci nabízejí nějakou pointu, nějaké to rozuzlení. Na konci Book One se však skrývá jedno velké - Hm, a to je fakt konec?

Nad Starkem se stále vznáší hrozba návykových Dream machines od WATI, které lidem potají kradou vzpomínky a vězní je v perpetuálních nočních můrách, v Arkadii jsou Azadi stále u moci, zatímco rebelové sbírají síly na protiútok a i ta Zoë pořád neví, co ve svém životě vlastně chce. Ach jo. Při čekání na další kapitolu si alespoň můžeme projet první knihu znovu, vyzkoušet jiné volby a zjistit nakolik ovlivňují plynutí příběhu, ale natrpklé příchuti se jen tak zbavit nejde. A je to škoda, protože co hře nakonec podráží nohy, je především technická stránka a poté až ta formální. Zatímco tou druhou by se dalo poradit ve střižně, ta první v současnosti stále čeká na první patch. Třeba bude situace za týden či dva jiná, třeba také ne, nicméně se domnívám, že v této podobě Book One vydána být neměla.