Call of Duty: Modern Warfare 2

Když se o vydání nové akční videohry dozvídáte ústy Jolky Voldánové v hlavní zpravodajské relaci České televize, víte, že se děje něco mimořádného. Když Jolka Voldánová nezačíná reportáž s hrozivě vykulenými bulvami a mezi zpěněnými rty necedí varovná slova typu „SATAN A VIDEOHRY ŽEROU VAŠIM DĚTEM MOZKY!!“, zbystří i ti podezíravější mezi námi. Když se Jolka Voldánová rozpovídá o velkolepé úvodní show v Londýně, o červeném koberci a zelených celebritách, o frontách nedočkavých hráčů a prodejních rekordech zralých k pokoření a ani jedinkrát přitom nevysloví slovo „videohra“, jako by vyslovovala „skunk pruhovaný“, musí to být jasné už každému. Vyšlo Modern Warfare 2. Vyšlo druhé slunce. A už nikdy nebude tma.

Akční Béčko

Pokračování pruhovaného skunka Modern Warfare, který před dvěma lety vytrhl sérii Call of Duty z uhnilých spárů druhé světové a s nečekanou lehkostí ji ponořil do moderního kotle ruského nacionalismu a blízkovýchodního násilí, navazuje na svého předchůdce s odstupem pěti virtuálních let. Svět se za to dobu změnil jen málo. V Rusku je pořád ještě zima, Amerika stále ještě válčí za svobodu ostatních a teroristi spřádají své plány na zničení světa. Jeden rozdíl by se ale přece našel; tentokrát se jim to, teroristům šikovným, skutečně povede. Jistý pan Vladimir Makarov uskuteční děsivý teroristický akt na ruském mezinárodním letišti a ohavnou lstí svalí vinu na Spojené státy. Prchlivý Kremelský režim nelení a v odpovědi rozpoutává vzdušnou invazi rovnou v srdci Ameriky. Dojde na velká překvapení, dojde na menší překvapení, dojde na zradu a emotivní momenty. Slza ukápne a krev bude kapat takřka nepřetržitě, a tak jediný, kdo si nakonec pospí, je logika. Ale nikdo si přece nemůže na akční videohře nárokovat oscarový scénář. Kvalitní vysokorozpočtové Béčko už by se na tomhle lešení postavit dalo a nám to věru stačí.

Co se nezapomíná

Ostatně, na přemýšlení o scénáři není při hraní Modern Warfare 2 čas. Při hraní Modern Warfare 2 není čas vůbec na nic. Celá singleplayerová kampaň je jeden velký, dokonale promyšlený akční špektákl bez hluchých míst a odpočinkových pasáží. Co kapitola, to minimálně jeden velkolepý okamžik, který si budete pamatovat ještě hodně dlouho. Jako když vás při patrole afghánským městem zasáhne v pozici střelce v obrněném voze Humvee střela z RPG a vy, s obrazovkou kompletně zamazanou krví a prachem, střílíte poslepu všude kolem sebe zatímco panikou pološílený řidič ujíždí k obzoru. Když beze zbraně prcháte před davem zdivočelých Brazilců a jako Faith z Mirror’s Edge zdoláváte střechy a stříšky brazilských Favel. Když se jako bílí duchové plížíte zasněženým lesem na Kamčatce a míjíte ruské hlídky na vzdálenost natažené paže. Když z trosek Oválné pracovny máváte zeleným signálním světlem na dvojici F-15tek, chystajících se zničit symbol americké demokracie kobercovým náletem. A ten závěr. Bože. TEN ZÁVĚR!

Co se zapomenout nedá

Když vás právě Infinity Ward neždímají emočně, pomáhají si k udržení absolutní pozornosti alespoň zběsilým herním tempem – a to mnohdy až za cenu skutečné fyzické únavy. Ani nejintenzivnější bojové okamžiky prvního dílu se s průměrem dvojky nedají srovnat. Nepřátelé se valí bez ustání v ohromných počtech. Vykukují z každého okna, z každé střechy. Číhají za rohem, pod schody, na schodech, prostě všude. Představte si libovolné místo. A jsou tam. I na záchodě jsou. V brazilských favelách je to až k zešílení. Zastřelíte tucet chlápků na střeše a už to do vás valí druhý tucet z oken. Když ustupujete, jsou vám v patách. Když postupujete, valí se před vámi. Do toho skáčou psi, pobíhají civilisti, poletují vrtulníky a štěkají šišlavé portugalské nadávky. Ne. Druhý Modern Warfare skutečně není relaxační zážitek. Je to dřina. A jsou to právě tyto nejvypjatější okamžiky, kdy oceníte množství a variabilitu zbraňového arzenálu. Od futuristických útočných pušek s teplokukátky, které ve skutečnosti ani nesjely z výrobních pásů, přes manuálně naváděné rakety vzduch-země, duální zbraně, až k primitivním ‚nástrojům‘ městských guerill, kterým s přehledem kraluje historická šestiranná brokovnice z 19. století.

Na co by se zapomenout chtělo

Jenže… intenzita Modern Warfare 2 je jako droga. A stejně jako droga, i ona slouží k tomu, aby potlačila nepříjemné myšlenky. Zakryla stopy něčeho, na co nechceme myslet. A věcí, na které se vskutku myslet nevyplatí je v MW2 mnoho. Možná až příliš, můžeme-li si dovolit kacířskou myšlenku. Tak předně – herní doba by urazila i dva dny starou jepici. Odehrát celou kampaň na druhou nejtěžší obtížnost za šest hodin, a to včetně opakování úrovně, kterou jsme si v roztržení zapomněli uložit, to je přinejmenším rána pod pás. Působí to trochu, jako by už to chtěli mít kluci z Infinity Ward rychle za sebou. Vybrat to nejlepší, fofrem to naházet na hráče v šesti hodinách naprostého akčního běsu a pak… zrovna když začal celému tomu krvavému divadlu kolem přicházet na chuť, pustí mu titulky. Přitom kdyby se celá hra roztáhla, třeba i za cenu ztráty intenzity, jistě by to nebylo na škodu.

O tom, že se při práci na kampani nikdo nepřetrhnul svědčí i fakt, že mnoho herních pasáží se inspirovalo v úrovních z prvního dílu. Atmosférická infiltrace ruské ponorkové základny je sice nádherná a tvoří bezpochyby jeden z vrcholů MW2… a přece se jedná o dokonalou kopii cesty do Pripyati z prvního dílu. Změnilo se jen prostředí a aktéři. Podobně jsou na tom i úkoly, kdy je třeba bránit určenou oblast po daný časový úsek a následně, s ďáblem v patách, ustoupit k extrakci vrtulníkem.

Jako by moderní konflikt znal jen obranu a infiltraci. Jako by se nikomu nechtělo přijít s něčím novým. Možnosti hry jsou obrovské a přitom – třebaže vám na to dá zběsilá akce na chvíli zapomenout – někdy až trestuhodně nevyužité. Nebýt prakticky nekonečného multiplayeru a výborně řešeného co-op režimu, nebylo by málem ani o čem psát. Zkombinujte tyto nedostatky s trvale uhozenou umělou inteligencí, která začíná a končí s dovedností vykukovat zpoza parapetu a kropit všechno, co se pohne, s někdy nesmyslně rozmístěnými či prostě jen nespolehlivými checkpointy, co se sepnou až na třetí pokus a výsledkem je… inu… úplně stejná hra, jako předloni. Je emotivnější, je pompéznější, vypadá líp a zní líp a přece se hraje úplně stejně jako první díl. A je přinejmenším o dvě hodiny kratší.

Udělat si na hru názor je proto kromobyčejně jednoduché. Pokud patříte k té hrstce nešťastníků, které nezaujal už první Modern Warfare, nemusíte s druhým dílem vůbec ztrácet čas. Nepřesvědčí vás, nenabídne vám nic, co by změnilo váš názor na lineární akční násilí a jen vás utvrdí v radikálním světonázoru, že 7 milionů lidí, kteří si MW2 zakoupili hned první den po vydání, je stádo nebetyčných tupců. My ostatní, my co milujeme úchvatné válečné scenérie, hordy nepřátel, exploze, exploze, exploze , navádění raket z bezpilotních letounů, kouzelný military patos, dokonalé skripty a obtížnost jako kráva, jako dvě krávy, jako celé stádo krav… my si MW2 bez podmínek zamilujeme. Není špatně, že se Modern Warfare za ty dva roky nijak nezměnil. Je pořád stejně skvělý. A pak… pak je tady samozřejmě kooperace a multiplayer. Ale o těch až příště, v samostatné recenzi.