Army of Two: The 40th Day

Až na čestné výjimky platí, že hry stárnou sakramentsky rychle. Když pomineme značně otrlé chlapce z Blizzardu, kteří vydání jednotlivých dílů svých slavných sérií počítají spíš na doby ledové, většinu vývojářů začnou nejdéle po roce svrbět prsty a magické číslo 2 na numerické klávesnici jakoby začalo magicky zářit. Pak samozřejmě přichází pokračování a stalo se již zavedeným zvykem, že musí být po všech stránkách větší a lepší, protože první díl je už přece příšerně out.

Ale nejsou to jen vývojáři, komu čas utíká poněkud zběsile. Takže zatímco v „dobových“ recenzích na první díl Army of Two si většinou přečtete o kvalitní umělé inteligenci, výborně nastavené kooperaci a charismatických postavách s dobrými hláškami, nyní, s odstupem čtyř ročních období, se dozvíte spíš o poněkud tupém počítači, nedotaženém systému spolupráce či příliš jednoduchých, až otravných charakterech hrdinů.

Ve dvou se to… no však víte

Vývojáři se nicméně k rychlé degeneraci svého díla postavili čelem a přesně na těchto věcech se rozhodli nejvíce zapracovat. Ostatně celkovou hratelnost lze dodnes hodnotit jedině kladně, takže mají ideální příležitost drobnými změnami a patřičným omlazením dostat za málo peněz hodně muziky. Tou hlavní výtkou byl fakt, že přestože šlo o přísně kooperativní hru – ať už s počítačem řízeným parťákem nebo živým spoluhráčem, nutnost spolupráce byla na mnoha místech naroubovaná poněkud násilně a jinde po ní zase nebylo ani vidu ani slechu. Sami tvůrci přiznávají, že šlo o jakýsi systém stop-start, kde se akce s kooperací spíš střídala než doplňovala.

To je však minulost a pokračování by mělo prvky spolupráce dvou postav zapojit do hry mnohem plynuleji. Významně se rozšíří množství akcí, které s nimi lze provést, a jednotlivá střetnutí budou založena na uplatňování taktických možností, spíš než na pouhém získání počáteční výhody a následné zběsilé přestřelce. Když se například jedna postava dostane do obklíčení, může se prostě s rukama nad hlavou vzdát, čímž získá čas pro kolegu a navíc oslabí pozornost nepřátel. Počítá se také s hlasovým naváděním mezi parťáky v případě, že jeden má lepší výhled, nebo vlastním zajímáním rukojmích, například z řad nepřátelských velitelů. Klasické vychytávky jako možnost opřít se vzájemně o záda a vykrýt tak palbou úhel 360 stupňů zůstávají zachovány.

Nejpodstatnější novinkou, která v uplatňování všech možností bude vydatně pomáhat, je takzvaný „co-op playbook“. Tento výzvědný systém bude hráčům poskytovat podrobné informace o nepřátelích, jejich síle nebo hodnostech. Tak může třeba jedna postava nenápadně prozkoumat místnost, kde vojáci drží rukojmí, zatímco druhá využije informace zvenku a přímo skrz zeď zlikviduje snajperkou největší hrozbu. To všechno bude platit i v případě single playeru, protože počítačem řízený parťák by tentokrát měl zvládat prakticky totéž, co dokáže živý hráč. Přesto se autoři podle svých slov chtějí věnovat podpoření a posílení multiplayerového zážitku, kde také leží největší a popravdě trochu nevyužitý potenciál hry.

Bordel, bitky, násilí

Osvěžení se dočkají také exteriéry, které občas působily fádně, přičemž se v Electronic Arts holedbají, že 80 procent lokací jsme ještě nikde neviděli. To sice nevypovídá vůbec o ničem, ale dopřejme jim tu radost. Každopádně se děj bude odehrávat v Šanghaji, kde si naši žoldáci Salem a Rios opět užijí osvědčenou dávku destrukce, jak ostatně vypovídají už první ukázky – přímo ze střechy jednoho mrakodrapu sledujeme v přímém přenosu snahu o srovnání metropole se zemí leteckými útoky. Mamutí věžáky se monumentálně kácí za ohlušujícího rachotu a berou s sebou vše, co stojí v cestě. Také jedna ze stíhaček to ale pěkně schytá a velmi efektně to napálí přímo mezi oba hrdiny…

Označení „hrdina“ je však třeba brát s patřičnou mírou nadsázky. V pochybném boji skupin žoldáků a jiných těžko identifikovatelných skupin uprostřed apokalypsy se servítky neberou a v průběhu misí si vždy můžete vybrat, jestli se pokusíte zachránit alespoň některé rukojmí, když už ne všechny, nebo zda pocit viny utopíte v dešti kulek. Cílem je přežít, ne pomáhat. Kromě toho můžete přijímat také vedlejší úkoly a přivydělat si tím na nákup nového vybavení či modifikaci toho starého. V plné míře ve hře zůstane syrová atmosféra se specifickým designem, jehož vrcholem jsou samotné hlavní postavy s maskami na tvářích jako vystřižené ze Šíleného Maxe (masky budou tentokrát mimo akci zdvižené, prý abychom se s těmi hrdlořezy mohli lépe identifikovat).

K tomu všemu se přidává také nový systém krytí, který konečně nabídne obstojné možnosti účinné obrany a střelby zpoza překážek. Jeho funkčnost ovšem ověří až praxe – zatím to vypadá, že postava se bude za překážkami skrývat automaticky, což nemusí být ideální řešení. Přibude také průstřelnost řady materiálů včetně rukojmích, takže pokud spíš než slova používáte náboje, nebude vám už nic bránit v projevu. Celkově to vypadá na vyšperkovanou verzi osvědčené a povedené akční hry v novém prostředí, která nic neztrácí na osobité atmosféře a navíc si tentokrát bude skutečně moci říkat kooperační.