Nedá mi to a musím se za skupinu „casual“ hráčů, která asi většinou na tenhle web nechodí, vyjádřit. Můj přítel od mala paří nějaké hry, než jsem ho poznala, ani se jsem netušila, co je to Play Station. Dlouho jsem jeho hraní ignorovala, radši jsem si vzala knížku, ale postupně, stejně jako on se mě ptá, co bylo v tý knížce, tak já jsem se ho ptala, co jako hraje a dostala jsem chuť si něco zahrát taky. Ale pohled na všechno to ovládání a hlavně nelogičnost některých úkolů, které tady právě Petr Poláček zmiňuje, mě hrozně odrazovaly. Můžeš třeba říct, že je to moje chyba a že jsem to prostě měla zkusit, ale já ti zas říkám, že ne každý má prostě tolik času a odvahy, aby se v pokročilejším věku seznamoval se složitějšími (z mého pohledu) ovládacími prvky a zcela novým prostředím. Jiné to je pro vás, kdo hrajete hry od malička, máloco vás v nich už překvapí, víte, že máte běžet támdle (přesně jak to píše ta Poláčkova přítelkyně), ale kdo se ke hraní dostal později, je pro něj všechno nové. Taky si nemyslím, že by se měly hry zjednodušovat, ale měla by podle mě existovat kategorie her „pro začátečníky“ (a pokud možno ne skákačky nebo zmiňovaný tetris), kterou byste si tím pádem nekoupili. A pod hrou pro začátečníky si nepředstavuju, že by byla blbá a za pár hodin dohraná. Byla by „jen“ jednodušší v ovládání a bylo by víceméně jasné, co se má v další etapě udělat. Pro vás hardcore hráče strašná nuda, ale pro „nás“, odsouzené k Planet Puzzle league, celý nový svět nepoznané zábavy. A kdo ví, třeba se jednou propracujeme až k „velkým“ hrám...
MoravaGeorge: Myslím, že si tak trochu uhodil hřebíček na hlavičku. Pro zkušené hráče už je všechno samozřejmost, zatímco já se u všeho ještě divím, proč to tak je. Je to občas jako takový výlet do Země Oz, všem hardcore hráčům je jasné, proč a jak se Dorotka přenesla z Kansasu tornádem, ale já jen žasnu... :)
