Infinite Undiscovery

Japonská RPG jsou žánrem vlastně velmi specifickým. Mnozí jej milují, mnozí nesnáší. Přiznávám, že patřím k první skupině a to nejen proto, že turn based souboje mám mnohem raději než akční hemžení. Jenže to mi v případě Infinite Undiscovery není nic platné, jelikož ač kráčí ve stopách svých předků z Nipponu, přináší mnoho změn mezi něž patří i realtimové a akční souboje. My, chroničtí tahači musíme zatnout zuby a zjistit, zda rozhýbání našich líných gamepadů za to vůbec stojí.

Zápletka je tradiční až by se mohla trochu stydět. Padouši připoutali ke světu mohutnými řetězy Měsíc a pokud někdo něco neudělá, je se všemi amen. Naštěstí je zde statečný geroj Sigmund, ve zbroji zářící, s mečem ostrým, pro nějž by jeho fanatičtí následovníci položili život a který jediný dokáže rozetnout řetězy poutající svět. Ještě, že nehrajete za něj, ale za Capella, hráče na flétnu, vymetače hospod, v jádru nenapravitelného idealistu, který ale má jednu důležitou vlastnost – vypadá přesně jako Sigmund. A tak než se naděje, je vtažen do partyzánské války o níž vůbec nestál. Ke cti mu slouží i to, že se vlastně do celé eskapády pustí ne kvůli vizi lepších zítřků, ale prostě proto, že se mu líbí jedna lukem i jinými atributy obdařená partyzánka. A jak tak putuje světem, odmítá násilí a marně všem vysvětluje, že on opravdu není ten sošný rek, zjišťuje, že není cesty zpět a o osudu světa rozhodne spíš než Mirek Dušín ve zbroji on jako hrdina proti své vůli.

Způsob vyprávění je příjemný. Rebelové jsou sympaticky lehce zesměšňováni ve svých plamenných a patetických projevech (mnohé japonské hry tímhle stylem opravdu rády dloubají do zažitých stereotypů) a odpor Capella k organizovanému násilí budí nemenší sympatie, zvláště poté, co z něj po bitvě literárně odpadávají kusy protivníků a on jen nešťastně konstatuje, že nemá násilí rád. Samozřejmě, že kostra hlavní linie se drží přílišných klišé a ničím příliš nepřekvapí. Síla vyprávění tkví podobně jako u vynikajícího Lost Odyssey (k němu se ještě několikrát ze zřejmých důvodů vrátíme) v příbězích vedlejších postav. Ty jsou dobře prokreslené, dokáží zaujmout i kratšími scénami a je jich, považte, takřka dvacet!

Bude nás víc, nebudem se bát vlka nic.

Jenže v tom tkví první z mnoha slabin Infinite Undiscovery. Všeho moc škodí a není v lidských silách opečovávat dvacet hrdinů. Je fajn sledovat jejich příběhy, ale starat se o to, aby měl každý nejlepší vybavení je skutečné peklo. Hra nemá automatické vybavování nejlepšími možnými kousky a tak musíte pokaždé listovat a přemýšlet komu co vrazit. A dělat to musíte, protože nevíte, kdy vám dějový zvrat přidělí do party toho či toho. První závažná chyba, kterou mohli autoři jednoduše vyřešit a nestalo se tak. Na druhou stranu je pocit z bitev příjemný. Jelikož se během bitev o všechny spolubojovníky stará velmi slušná AI a vy máte dost starostí s Capellem, vzniká dojem, že skutečně nejste na bojišti jen a vy a ostatní jsou loutky, které poslouchají na slovo. Občas na vás přistane léčivé kouzlo, občas vám někdo vypomůže aniž byste si křikli a máte dojem, že jste součástí skupiny. S postavami můžete i vzájemně spojovat útoky do speciálních komb, nicméně chce to trochu cviku, protože se hra nepauzuje a vy musíte rychle proklikávat.

Ačkoliv je soubojový systém ve svém základu jednoduchý, chvíli trvá než si na něj zvyknete. Hra na vás v tutorialu vychrlí spoustu informací a ani s manuálem v ruce nebudou první okamžiky jednoduché. Opět hra působí jako by neprošla dostatečným betatestem. Problémy mi dělalo kupříkladu léčení pomocí lektvarů, kdy se hra opět nepauzuje a prohrabávat se několika menu pro ten správný lektvar je uprostřed velmi svižných bojů občas sebevražedné. Naopak mile jednoduchý je systém komb založený na tradičním řetězení různých kombinací skládajících se ze dvou druhů útoku. Výtku mám ale ke kameře, která je příliš blízko Capella a tak často nemáte přehled o tom, co se děje za vámi a ve složitějších bitevních situacích spolehlivě ztrácíte přehled.

Před námi je cesta rovná a nepříliš dlouhá

Postup hrou je velmi lineární. Není moc kam dějově odskočit, což by tolik nevadilo, jelikož tento způsob umožňuje lepší vyprávění příběhu. Horší je to ale s několika designovými chybami, které některé mohou až odradit od dalšího hraní a které opět připomínají, že Infinite Undiscovery byla možná vypuštěna příliš brzo. Už jen úvodní mise, kdy prcháte lesem v noci je zářnou ukázkou toho, jak jde zbytečně znepříjemnit hráči život. Není vidět na krok, minimapa je příliš strohá, v temných místech se víceméně vypíná a v patách se vám ženou nestvůry, které nejde porazit a musíte prchat. Jenže kvůli zmíněným faktům je tou nejjednodušší věcí někde špatně odbočit nebo se omylem během úprku zamotat a běžet na druhou stranu než je spásná cut scéna. Gamma na maximum, nadávky, proklínání mizerné minimapy a atmosféra je v tahu. Podobně je to s navigací. Hra vám sdělí „jděte na západ“, ale přesnější instrukce nepřijdou. Plahočit se půl hodiny slepým ramenem, abyste zjistili, že musíte zkusit jiné slepé rameno je opravdu otravné a zbytečné.

Diskutabilní je i počet různých prvků, které do hry tvůrci vložili. Systém budování soubojových comb má mnoho vedlejších podmínek a je třeba vše kontrolovat. Můžete vyrábět ze surovin různé předměty, ale ve spojení s managmentem všech vašich svěřenců je to zahlcující. Méně by možná znamenalo více.

Všichni umíme poker face

Technicky je hra zpracována kvalitně. Animace postav jsou dobré, souboje jen hemží krásnými efekty, ale všichni trpí podivnou obrnou tváří. Zatímco v Lost Odyssey byly postavy schopné vyjadřovat tváří emoce, tady jde hlavně o to co říkají, protože lidově řečeno, všichni čumí stejně. Vzhledem k propracování zbytku světa je to zarážející. Podivná je i občasná absence dabingu a nesedící „klapání“ pusy na dabing. Ten je vcelku solidní, byť je dle mne chybou, že chybí možnost zapnout si japonský. Hudební podkres pak ničím neohromí, ale ani nijak neurazí. Je jen na vás, zda vám vyhovuje kratší herní doba, která i loudavci jako jsem já trvala na jRPG pouhých dvacet hodin.

Infinite Undiscovery je prostě pro potřeby hodnocení velmi nevděčná hra. Disponuje mnoha dobrými až skvělými momenty, ale stejně tak má ve svém repertoáru díry, do kterých byste chytli mamuta (což mimochodem pravěcí lidé nedělali) a které mohou někomu hraní naprosto znechutit. Monumentalitu a propracovanost Lost Odyssey rozhodně nepřekonává, ale ani nejde o nepovedený kousek. Je jen hrozně nevyrovnaný.