Recenze Monster Hunter Rise, prvního plnotučného pokračování série na Switchi

Také máte občas pocit, že vám ujel vlak? Jakmile se něco rozjede, horko těžko se do toho nastupuje. Záleží tedy taky na vlaku… ale to je trochu jiná písnička. S hrami je to stejně, a hráči tak často u některých sérií musí počkat, než vlak dojede do nějaké mezistanice, aby mohli nastoupit a zjistit, jestli je vezme na cestu, kterou podstoupí rádi, nebo jestli nevystoupí při nejbližší příležitosti. Každý by určitě vymyslel nějaký příklad, pro mě se jedná zejména o řadu japonských sérií. Metal Gear Solid jsem odkládal až do Phantom Pain, u jiných na nějakou nástupní stanici čekám. Jestli jí bude třeba Final Fantasy XV, který tak dlouho na disku přecházím, nebo třeba Persona 5 v její Royal edici, to teprve ukáže čas. Dlouho jsem stejně otálel u série Monster Hunter – a pak se objevila stanice, která mě nakonec přeci jen přivábila. Jenže, byla úplně jiná než ta nejnovější.

JAK WORLD NEBYL MONSTER HUNTEREM

Zastávka v podobě Monster Hunter World trochu zavádí. Svým způsobem bylo vydání geniálním tahem, který by se ale mohl nazývat tak trochu klamavou reklamou, protože jsem (stejně jako miliony dalších hráčů) nastoupil do tak trochu jiného vlaku. Nechci říkat, že kdo hrál Monster Hunter World, nezná sérii Monster Hunter, pravdou ale je, že až nový Rise člověku ukáže mnohem tradičnější/japonštější tvář série. Z toho vyplývají dvě věci: Zaprvé, srovnávat s MHW nemá úplně cenu. Mnohem přesnější by bylo s rovnání s Monster Hunter Generations Ultimate, totiž switchovou verzí Monster Hunter Generations původně vydanou pro 3DS. Tu jsem ale, z výše uvedených důvodů, nehrál, takže, zadruhé, pro mě Rise představuje i přes jistou zkušenost se sérií i leccos nového.

Možností nabízí Monster Hunter Rise tolik, že vás žádný tutoriál nemůže stejně připravit na to, co reálně přijde.

Princip je ale samozřejmě pořád stejný. Základem hry je podnikání výprav do různých oblastí s cílem skolit stále větší a nebezpečnější monstra, vykuchat z nich první poslední a donést kořist šikovným kovářům, kteří z lootu vykovají slušivé funkční brnění a ještě mocnější zbraně, se kterými si troufnete na o to větší stvoření. Princip, který oslovil miliony hráčů, ani tentokrát nedoznal žádných změn, největší lákadlo je tak stejné a záleží, jestli vás láká souboj s mnohonásobně silnějšími stvůrami a jestli je pro vás dostatečnou odměnou sbírka různobarevných setů s rozdílnými vlastnostmi.

ZA DEVATERO HORAMI A DESATERO STVŮRAMI

Částečně si tak dokážete představit, jak hra funguje. Středobodem dění je vesnička Kamura, do které se vrací hlavní hrdina nebo hrdinka (každopádně lovec jak se patří) a ze které budete vyrážet do okolní pustiny za všelijakými úkoly. Ty první na sebe nenechají dlouho čekat, ačkoliv převážně spočívají v redukování počtu menších potvor nebo hledání užitečných plodin, které zdejší svět nabízí. To, co by se v jiné hře odehrálo během několika málo minut ale v Monster Hunter Rise trvá neúměrně dlouho. Tutoriálové pop-upy vám ukazují první poslední a nejsou úplně konzistentní v tom, jak moc je vlastně potřebujete. Zatímco nikdo, natožpak zkušený lovec, nepotřebuje vědět jak běhat sem a tam a co to je vlastně “zbraň”, jindy se přistihnete při čtení o broucích (wirebug), s jejichž pomocí se můžete nechat vystřelit do vzduchu, aniž byste měli představu o tom, jak takový brouk vlastně vypadá. Nebo o jiné létající havěti , díky které se vám zvýší útok nebo třeba obrana. Brouk jako brouk, dokud si některé věci neosaháte, text vám bude k ničemu.

Možností nabízí Monster Hunter Rise tolik, že vás žádný tutoriál stejně nemůže připravit na to, co reálně přijde, a fakt, že se o to hned ze začátku snaží, lze skoro považovat za kontraproduktivní. Sérii byl dosud vyčítán pravý opak, jen nevím, jestli je tohle výsledek, který jsme chtěli vidět. Každopádně, to nejdůležitější se odehrává v centru vesnice, kde stojí Hinoa, Quest Maiden, od které můžete vyrážet za dobrodružstvím, anebo Yomogi, náčelník, který vám jako první dá pořádný úkol – zásobovací trasu místní mňamky Bunny Dango blokuje Great Izuchi a je potřeba se s ním vypořádat. Tak vám hra představí první velkou potvoru, kterých je v Monster Hunter Rise… no, hodně, kolem šedesátí. Velkou část hráči budou znát z přechozích iterací, více než deset jich ale přibylo speciálně pro Rise. Mezi ně se řadí i zmíněný Izuchi. I tak jsou to ale „jen“ dvě třetiny toho, co obsahoval MHGU.

Psí Palamute, stejně jako kočičí Palico, vám sice bude k ruce, ale nejvíc práce musíte oddřít stejně vy. Nejhorší na tom všem je, že nikdy nevíte, jak daleko jste od vysněného cíle. V tomto směru zůstala ikonická vlastnost hry nezměněná.

Už jsem částečně vyjádřil mojí nelibost nad tím, jak vás hra učí svá pravidla, ale ještě více mě zklamalo to, jak vás vodí za ručičku. Tuším, že jsem v prvním úkolu hledal nějaké houby. Nejprve jsem se snažil odhadnout podle lovcova deníku místo, kde bych mohl hledat, abych pak zjistil, že vám je hra servíruje přímo pod nosem na minimapě. Problém je, že stejný přístup hra aplikuje i na monstra. Podobných fetch questů bude s každým levelem ubývat, a lov se stane vaší pravidelnou činností, ale jeho princip je stejný. Pokaždé vám Rise přesně ukáže, kde se jaké monstrum nachází, a putování prostě jen spočívá v tom, že naskočíte na svého parťáka Palamuta, nového psího společníka, se kterým je traverzování zdejších světů mnohem příjemnější, dojedete vstříc danému místu na mapě a pustíte se do rubání.

VÝPRAVA VELRYBÁŘSKÁ NEZDAŘILA SE

Souboje jsou samozřejmě zlatým hřebem celé hry. Než nasednete na hřbet Palamuta, můžete si ve stanu vašeho tábora na každé z map zvolit, kterou zbraň si do duelu vezmete. Variant je možná lehce pod dvacet, ale podstatné je, že je každá zbraň jiná, hodí se do jiných situací a stoprocentně vám to s každou nepůjde. Osobně jsem si oblíbil dvojici mečů, které rozdávají minimální poškození, ale jsou rychlé a v jednotlivých kombech se nezacyklíte na tak dlouho, aby vás rozsedl přerostlý králík svou velkou zadnicí. Případně velký meč s jeho mocnými údery a ještě mocnějšími komby. A především válečné kladivo, se kterým se oháníte stejně neohrabaně, ale z řetězce útoků se dá vyskočit relativně rychle, takže stačíte uskočit před nepřátelským útokem. Z nějakého důvodu mě úplně míjelo kopí se štítem. Přeci jen se ve hrách tato kombinace často nenachází, ale v Monster Hunter Rise jsem s ním nebyl schopný nějakého kloudného výsledku a jeho styl mi absolutně nesedí.

Souboje jsou vyčerpávající, vyžadují trpělivost a absolutní harmonii s vaší zbraní. Psí Palamute, stejně jako kočičí Palico, vám sice bude k ruce, ale nejvíc práce musíte oddřít stejně vy. Nejhorší na tom všem je, že nikdy nevíte, jak daleko jste od vysněného cíle. V tomto směru zůstala ikonická vlastnost hry nezměněná, žádný health bar viditelný není, kondici zvířete (monstra) poznáte jenom podle jeho chování. Zachována byla i další charakteristika - jakmile dostane poprvé pořádně po čuni, zkusí vzít do zaječích. Ale zatímco dříve jste museli kořist hledat, díky minimapě teď víte naprosto přesně, kde se nachází. Škoda. Monster Hunteru tak prakticky chybí lovecký aspekt hry a celý zážitek se kondenzuje jen na souboje samotné. To není nutně špatně, někomu může tento přístup spíše vyhovovat, nezdržujete se ničím nepodstatným, ale upřímně si myslím, že to je trochu mrzuté.

Určitý pocit volnosti si musíte naordinovat sami, a to tím, že se do lokací svévolně vydáte bez explicitního důvodu a úkolu, a budete si užívat to, jak jednotlivé úrovně vypadají při sběru nejrůznějších předmětů. Hra je na poměry Switche překrásná. Pořád jsem trochu na vážkách v tom, jestli jde o nejhezčí hru této hybridní konzole, protože svým způsobem vidíte určitou neostrost v porovnání s hrami na velkých konzolích. Nevím, jestli bych třeba výš nestavěl stylizovaného Luigiho v Luigi’s Mansion nebo nějakou podobnou first-party hru, ale samozřejmě od posledního pravověrného Monster Huntera jde o obrovský (skutečně OBROVSKÝ) upgrade. Jakkoliv titulní monstra vždycky vypadala k světu, je to především svět, který je k nepoznání. Budete obdivovat množství detailů i rozmanitost jednotlivých biomů, členitost prostředí i jejich velikost, ale zároveň si budete zvykat na možnosti pohybu, které vám dává hra k dispozici, a s nimiž se stane zlézání kopců radostí. To navíc nemusíte podstupovat sami, ale můžete výpravy podnikat i se svými přáteli.

OBSAH, KAM SE PODÍVÁŠ

Pestrost Monster Hunteru se velice těžko popisuje. Upřímně nevím, jestli z dosavadního textu máte pocit, že čtete recenzi na jednu z nejlepších her tohoto roku, která má jen minimum chyb – vlastně o tom docela pochybuju – ale to tak nějak koresponduje s tím, jak se vyvíjel i můj názor. Všechno to bylo takové “fajn”, ale čím více hodin hře věnujete, tím více si uvědomujete, kolik má možností. Na Rise se dá obdivovat leccos. Je například zábava experimentovat a objevovat různé taktiky a přístupy k soubojům. Když si dáte jen trochu práce, můžete se vybavit nejrůznějšími bylinami a vytvořit si lektvary přesně takové, jaké zrovna potřebujete. Než se bezhlavě pustíte do odsekávání virtuálního masa, porozhlédněte se po okolí, často můžete využít faunu i floru na místě souboje k vlastní výhodě. Dokonce můžete nově využít i samotná monstra, která za určitých okolností můžete osedlat a využít k drtivým útokům na další příšeru, nebo ji prostě poslat hlavou přímo do skály. Kombinovat se samozřejmě dá leccos, takže pečlivě volte i zbroje a zbraně – každý typ se dá vyrobit z částí těl zabitých monster, přičemž kromě vizuální stránky přebírají i vlastnosti původního nositele.

Pořád jsem trochu na vážkách v tom, jestli jde o nejhezčí hru této hybridní konzole, protože svým způsobem vidíte určitou neostrost v porovnání s hrami na velkých konzolích.

Fashion se nově kromě vás a vašeho kočičího parťáka týká i vašeho psa. Samozřejmě se můžete kromě vašich předpřipravených kámošů porozhlédnout po někom „vhodnějším“ z místních Meowcenaries. Ty nově můžete poslat i pro cenný loot.  S nimi také budete bránit vesnici před nájezdy monster v tzv. rampage, kde se hra promění tak trochu na tower defense, kde nejprve musíte připravit obranu v podobě balist nebo kanónů, a pak čelit vlnám nepřátel. A když ani balista nebo kanony nepomůžou, je tu něco, čemu se říká dragonator, který rozdrtí bájná stvoření na hroudu mleté fašírky.

Svým způsobem se dá říct, že toho hráči MonHunu budou docela dost znát. Rise je více než další krok kupředu fúze nového, i starého. Jestliže vám World přišel moc japonský, Rise působí ještě trochu víc východně a tak nějak staromilsky. Dokázal bych si představit dílčí vylepšení, vedle tutoriálů mě rozčiluje i to, že jakmile roztočíte kombo, už prakticky nemůžete ovlivnit směr, kterým ho směřovat… ale to jsou detaily. Máte desítky hodin na to naučit se využívat všech možností, a když nějaká rána padne vedle, je to hodně malá daň za to, kolik dalších věcí lze v Rise podnikat. A tak lov může konečně zase začít…

Screenshoty dodáme z technických důvodů během zítřejšího dopoledne