Logický mix: kutilové a klony

Trojici her Create, Clones a The Undergarden spojuje nejen volné zařazení do škatulky „logická hra“ či „logický rychlík“ - ačkoliv se svými mechanismy výrazně liší, jsou to všechno tituly vyzývající hráče, aby zapojil šedou kůru mozkovou při řešení (většinou) na fyzice postavených hádanek. Zároveň jde o roztomilé a mírumilovné hříčky, které potěší malé děti, ale mohou učarovat komukoli z rodiny.

Create: virtuální pískoviště a kutil Tim

Když někdo pojmenuje logický rychlík Create, měl by se zatraceně snažit, aby se v něm uplatnily tvůrčí schopnosti a fantazie hráče. Jenže tahle moderní verze The Incredible Machine odměňuje spíš konformitu a vinou řady nedostatků působí jako menší a ošklivější bratříček konzolové LittleBigPlanet 2. Hráči procházejí několik tematických ostrovů (například cirkusový nebo vesmírný) a řeší čím dál obtížnější hádanky typu „dostaň objekt O z místa M do pozice P“ za pomoci řady předmětů. Podstata hlavolamů je vždy fyzikální, a tak své uplatnění najdou páky, primitivní katapulty, foukající větráky, magnety a elektřina, oheň a další síly. Zároveň je hráč motivován k tomu, aby zpočátku šedivý a víceméně prázdný svět podle své chuti dekoroval a zdobil. Výzvou je tedy nejen splnění úkolu, ale i získání nových barviček, proužků, textur, jiskřiček a dalších prvků.

Když hráči dostanou do rukou celou škálu různorodých předmětů, stanou se úkoly opravdovou výzvou jejich kreativitě. Pocit, když se povede vyladit složitý stroj tak, že funguje, je to parádní pocit – a je fajn, že se o něj hráč může podělit i s ostatními. Jenže než se otevřou opravdu zajímavé hádanky, musí hráč přetrpět až příliš nudných „kolejnicových“ levelů: dokonce i zdánlivě atraktivní skládání vlastních samohybů je tu vinou omezeného množství dílů nudnou rutinou. Velmi diskutabilní je přístup ke zdobení úrovně – byla by to fajn možnost, kdyby si hráči nemuseli nové textury a barvičky vydobývat plněním úkolů, které paradoxně přikazují například vymalovat část levelu určitou barvou, a kreativitu hráče tak spíš omezují.

Zásadním problémem Create není ale jen pomalý rozjezd. Omezující kamera a špatné (a hlavně nedostatečně vysvětlené a v manuálu popsané) ovládání editoru vlastních hádanek patří k nejhorším. Pro autory pak není dobrou vizitkou, že i ne úplně přímá konkurence v žánru otevřených titulů pro „hračičky“ si vede lépe: ať už to je Spore, LittleBigPlanet 2 nebo i třetí Sims, všechny tyhle hry nabízejí větší prostor pro vlastní tvořivost hráčů a pohodlnější interface. Create není špatná hra a zejména děti docela jistě potěší – mohla a měla být ale mnohem lepší.

Hodnocení: 6/10

Clones: lumíci se vracejí po dvaceti letech

Klony. Jak příhodný název pro hru, která do titulní role obsazuje přihlouplé barevné mimozemšťany, kteří kráčejí jeden za druhým vstříc neodvratné zkáze. A také příhodná jmenovka pro neskrývanou kopii slavného logického rychlíku Lemmings. Jako by se lumíci po dvaceti letech vrátili – mají o něco hezčí kabátek, ale jádro herních mechanismů zůstalo na svém místě. A bohužel, autoři ze studia Tomkorp se ani nepokusili trochu profouknout zašlou konstrukci a zbavit převody a kola rzi. A tak je návrat klonovaných lumíků sice jásavý a roztomilý, ale občas to v něm nepříjemně zaskřípe.

Clones obsahují rovných 150 levelů, což je solidní porce zábavy. Cílem hráče je přitom obvykle zachránit předepsaný počet klonů a dovést je přes všechny překážky úrovní až k tažnému paprsku. Občas tu jsou bonusové úkoly (být rychlejší než oponent, přenést nějaký předmět z jedné části levelu do jiné atp.), ale většinou stačí poctivá klasika. Klony totiž musejí překonat různé kopce a stěny, prokopat se do jeskyní, překonat velké jámy a propasti, sami ale dovedou jen jedno: kráčet setrvalým tempem rovně za nosem. Na hráči je, aby ve správnou chvíli aktivoval užitečné poslání – kopáče, který vykope rovně před sebe tunel, vrtáka, který se zavrtá na místě do země, parašutistu, kterému neublíží pád z velké výšky, stavitele, co vybuduje krátké schůdky a tak podobně. Dokonce je možné jednoho z klonů obětovat – a když se rozsype na prach, pomůže pak třeba tomu, že schody dosáhnou až k vrcholu jinak nepřekonatelné zdi.

Clones nabízejí úrovně lehčí i těžší, dost často však bohužel hráče frustruje nejen obtížnost nastavená úrovní hádanek, ale i nutnost být precizní při provádění svého řešení. Stačí opozdit kliknutí o malý okamžik, kloník se zavrtá o pixel vedle a může to znamenat restart – titěrné překážející kostičky a minihromádky byly největší otravností už v původních Lemmings, a zdálo by se, že za dvacet let tvůrci najdou recept, jak se jich zbavit, ale kdepak... Nepotěší ani občas kryptické zadání úkolů mise a ačkoliv to není ta nejpodstatnější věc, audiovizuální zpracování mohlo být i při desetidolarové ceně hry trochu méně... laciné.

Hodnocení: 6/10

The Undergarden: podvodní chillout

Zenová casual hra – tak je popisována The Undergarden v oficiální tiskové zprávě. Co tím chtěl básník říci? Asi že se tvůrci pokusili o pohodovou hříčku, která nechce zaujmout výzvou, ale stylem, snovým prostorem otevřeným k prozkoumání a oddechovou hratelností založenou na pěstování pestrobarevné flory ve tmavém, zatopeném světě. Zejména zpočátku nezbývá než kroutit hlavou. Za tónů jemné, ambientní hudby se hráč chopí postavičky, která jako by vypadla z Teletubbies, prolétává sem a tam mokrou a slizkou jeskyní a netuší, co dál.

Brzy se úloha podivné (a po pravdě, příšerně animované) postavičky vyjasní: aby si otevřela cestu dál a zároveň také zkrášlila okolní holé stěny, musí nejprve nasbíral pyl. Pak může vypěstovat na stěnách nádherné květiny a dokonce z nich sklidit i ovoce. Různé druhy ovoce se pak využívají k otevření cesty vpřed. Hned zpočátku se hráčům dostanou do rukou banány a jakési antigravitační borůvky. Správným položením slizně banánů pak zatíží velký kamenný blok, další odsunou zespodu tlakem borůvek a mohou vítězně proplout nově otevřenou jeskyňkou k portálu, který je přesune zase do jiného levelu.

Hádanky v The Undergarden nejsou příliš obtížné, ale docela hezky využívají možností prostředí a jeho fyziky. Klíčová pro úspěch hry je nicméně jiná věc: naprosto úchvatný „áááách“ efekt při proměňování jeskyní v rozkvetlou podvodní zahrádku. Kvůli němu se vyplatí přetrpět i některé nedostatky a dělá to ze hry výborného kandidáta pro ukazování kamarádům, přítelkyni nebo dětem.

Bohužel je The Undergarden dost krátká hra – obsahuje jen devět úrovní, které se dají proletět rychlostí namydleného blesku. Zůstane pak už jen relaxační rovina, prolétávání známých lokací (třeba i ve dvojici s kamarádem), vyzobávání skrytých květinek a bonusů (ale není jich moc) a naslouchání příjemným tónům v pozadí. Druhým zásadním nedostatkem je pak ovládání: na myši a klávesnici jde o viditelnou ctnost z nouze a bez gamepadu je hraní doopravdy frustrující. Přesto je ale The Undergarden jedním z příjemných překvapení letošní zimy.

Hodnocení: 7/10