Call of Juarez: Bound in Blood

Western, to je stále velmi nedostatkové herní zboží. Počet her z prostředí Divokého západu v poslední dekádě by se dal spočítat na prstech dvou rukou a to ne vždy šlo o skvělé tituly. A přitom v dnešní době zahlcení druhou světovou válkou, moderními konflikty a sci-fi řezničinou na fiktivních světech potřebujeme trochu té stylové baladičnosti. Ještě, že máme Techland, kteří nám doručili druhý Call of Juarez, hru syrovou tak, že by si ji ani gurmán nedovolil nepropéct.

Pokud vzpomínáte na první Call of Juarez (a pokud ne, najdete jej na Level DVD), jednalo se o kvalitní hru s příjemným příběhem a pár krajně otravnými herními principy. Dvojka je velmi, velmi volným sequelem jedničky. Nebojte, Billy už se coltu nechopí, teď nastupuje trio jeho nevlastních příbuzných, bratrů McCallových, kteří pobili víc lidí než mor, hledali Montezumův poklad a nakonec... ehm. Ano, nakonec se obrátili proti sobě. Což není žádný spoiler, hra vám klíčový střet ukáže hned v intru a vy se retrospektivně dozvídáte, jak k oné nepříjemné situaci došlo. Sice uvádím, že bratři McCallovi jsou tři, ale nejmladší William, který se stal knězem, je jen vypravěčem a moralizátorem. Mnohem zajímavější (čti – brutální, drsní, nečernobílí, vulgární, bezohlední...) jsou jeho další dva bratři. Starší Ray a mladší Thomas. Před válkou (občanskou) byli pravděpodobně docela příčetní a normální, ale to vám říká jen William. Hra vás rovnou hodí do zákopů v kůži Raye, který se snaží zachránit Thomase před útokem modrokabátníků. Ano, McCallovi jakožto správná rodina z jihu oblékli šedivou konfederační uniformu, což je oproti tradičním stereotypům příjemná změna. A jednou z prvních věcí, které poznáte, je, že ani jeden z válkou poznamenaných bratrů už tak docela normální není.

Rodinné hodnoty ráže .45

Nicméně válka je kráva a oddanost rodině je silnější než oddanost vlajce, a tak v dvojici tutorialových (což neznamená jednoduchých) misí dostanete do ruky i Thomase a dezertujete, abyste zachránili rodinnou farmu. Po osahání obou bratrů už si před každou misí budete moci vybrat, v čí kůži do divoké řežby vkročíte, a po většinu času vám ten druhý bude zdatně sekundovat. Ray a Thomas se neliší jen esteticky, ale i vlastnostmi. Thomas je rychlejší, obratnější, lépe to umí s puškou a když dojde na čistou práci, umí hodit nůž, chopit se odstřelovačky a nebo dokonce luku. Ray je jeho opakem. Pomalý bijec, který sází hlavně na sílu svých revolverů, které třímá obouruč. Vydrží víc i díky kovovému kyrysu, který zřejmě vyštrachal ze zbytků Santa Annovy armády, místo nože raději hází dynamit a když jde do tuhého, umí s heknutím vzít do ruky i těžký gatling a otáčením kliky vyrobit velmi jemnou haši. Každý z bratrů má i odlišný bullet time, který získávají likvidací protivníků.

Je otázka co je na Call of Juarez: Bound in Blood poutavější. Jestli intenzivní a atmosférická akce nebo temný příběh, který servíruje jedny z nejnehrdinštějších herních hrdinů poslední doby. Je totiž zajímavé sledovat špičkování mezi oběma bratry, které často přerůstá do konfliktu hrozícího přestřelkou. Ačkoliv se vedle tichého Thomase zprvu zdá být tím vyšinutějším a „zlejším“ burácivý Ray, osobně jsem došel ke konci k závěru, že Thomas je o délku koně větší svině. Ale to je jen na vašem osobním posouzení. Mimo boj si jdou po krku, v boji spolu vtipkují a nakonec to skončí... víme jak.

Nobody fuck with McCall!

Žánrově čistokrevná FPS by se dnes neobešla bez drobných bonusů, které ji odlišují od konkurence. Call of Juarez má hned několik triků v rukávu. Kupříkladu takový systém krytí, který se spouští sám od sebe, kdykoliv se přiblížíte k překážce, za níž se dá krýt. Ačkoliv by hráč takovýmto automatismům rozumně nedůvěřoval, zde to funguje na jedničku a jen to prohlubuje intenzitu zážitku. Nemusíte nic mačkat, prostě jste u rohu nebo bedny a váš svěřenec se k ní logicky přilepí a kryje se. Pistolnické souboje vám vezmou nějaký čas, než přijdete na ten správný grif jak protivníka odrovnat, což může být zprvu frustrující. Příjemné jsou občasné bullet timové sekvence, kdy v okamžiku překvapení odstřelujete obouruč protivníky a když jste dost šikovní, vyčistíte celý saloon, než dojde na regulérní přestřelku. Příjemným oživením je i volba zbraňového arzenálu, který se liší nejen kvalitou, ale i typem zbraní. Milovníci rychlopalby třeba vezmou zavděk rychlejším, ale slabším koltem, rozváží střelci třeba dvojicí těžkých důstojnických revolverů. Mimochodem přebíjení hraje důležitou taktickou roli, protože než nasázíte do bubínku šest nábojů, můžete být mrtví. A pokud podobně jako já mylně po zkušenostech ze zákopu usoudíte, že brokovnice je příliš pomalá, stejně si ji nechte. Pro čištění místností není lepšího nástroje. Zbraně a munici kromě mrtvol seženete na občasných „základnách“, kde najdete i nepovinné mise, v nichž se nějaký ten dolárek dá vydělat.

Dostavník plus brokovnice = dostavníková brokovnice

Ocenit je třeba variabilitu misí a prostředí. Už válečné zákopy sálají atmosférou na sto honů a dál je to jen lepší. Vyzkoušítesi přestřelku proti celému městu, klasický boj z dostavníku, obranu v kostele, čištění dolů a možná přijdou i indiáni (dobře, určitě přijdou a povede je psychopat jménem Tekoucí řeka). Jen málokdy se stane, že se v jednom prostředí pohybujete příliš dlouho. Mimochodem doporučuji dvě věci. Dát si co nejvíc nahlas vynikající hudbu, která je klasickými westernovými prvky říznutým rockem a bohužel často v rámusu přestřelek zaniká. A zahrát si hru na gamepadu, protože atmosféře ohromně napomáhá pocit tisknutí kohoutků zbraně.

Nicméně ať netoneme jen ve chvále, pár masařek se najde i zde. Kupříkladu takový kůň se ovládá mizerně a nerealisticky. Kam se hrabe na takový Mount and Blade (i když kam se na něj hrabe v modelu ovládání koně cokoliv). Bohužel nejde jet jedním směrem a střílet jiným, což je občas dost iritující. Mnohem horší je, že navzdory takřka všudypřítomné dvojici hrdinů zde není možnost hrát v coopu! Vyvažuje to jen návykový multiplayer ve stylu zločinci vs. šerifové, který využívá některá reální historická prostředí a velmi inteligentně zvyšuje hodnotu vaší hlavy podle toho kolik lidí jste odpravili. Kdo by si nechtěl zahrát na Doca Holidaye s brokovnicí u O.K. Corralu? Máte šanci. Pravdou ale je, že pro všechny klady zapomenete na to, že jdete tunelem, vystřílíte půlku Kalifornie a Mexika a vlastně jde „jen“ o bohapustou střílečku. Protože ona je tak zábavná...