Majesty 2: Kingmaker

Majesty 2 byl nesmírně sympatický počin. Řízení vlastního království a najímání hrdinů... kteří se chovají jako vypočítavé žoldácké mrchy jimiž také jsou, takže si podle míry odměny volí zda se uráčí někam přicestovat. Původní hra byla příjemná svým pomalým zvyšováním obtížnosti, rochněním si v hrdinech a sledování jak celá ta mašinérie, kterou jste si hezky vypiplali funguje. Tu měl ranger nový luk, tu válečník štít, to bylo radosti na Starém Bělidle. Nyní přichází datadisk s podtitulem Kingmaker a pokusí se z téhle zvláštní strategie vytěžit ještě něco víc.

Hrdinové jsou jako děv...nejstarší řemeslo.

Majesty 2: Kingmaker má svůj příběh, ovšem nedá se říci, že by utkvěl v paměti na dobu delší než je průměrná délka dožití deprimované jepice. Postačí, když zkonstatujeme, že mezi hlavními protivníky se objevují goblini a jejich král s všeříkajícím jménem Grum-Gog. K tomu trocha politiky, nějací ti bohové a války, ale o to tu přece nikdy nešlo. Hlavní je prostě mít svou skupinku, v pozdějších fázích armádičku hrdinů a vesele se jim věnovat. Pro ty, kteří s Majesty 2 neměli tu čest. Sice vesele stavíte baráčky, po ulicích města korzují vojáci, ale skutečnou sílu vaší královské komunity představuji neuvěřitelně zmlsaná individua, která si říkají hrdinové. Takový hrdina si nenechá rozkazovat, jak jsme zvyklí z RTS. Kdepak. Hrdinu je třeba k jakýmkoliv činům motivovat. A tak mu plácnete vlaječku daného požadavku na místo určení (medvědí doupě, obrana transportu apod.) a přidáte sumu, jíž geroj dostane za splnění úkolu. Nu a podle jeho levelu se pak rozhodne zda mu za to částka stojí. Mlíčňata na prvních levelech pracují skorem za misku rýže (čti – do tří set zlaťáků), ale naexpovaní veteráni se vám maximálně tak vysmějí. Nejlepší částí Majesty 2 je vždy funkční mikroekonomika. Když totiž hrdinům postavíte obchod, oni si vesele utratí z vás vytřískané penízky za lektvar, zbroj apod. Přidejme k tomu vylepšování hrdinů v gildách, tvoření part, byť poněkud otravným způsobem a ačkoliv původní hra netrpěla přehnanou invencí co se týče stavby úrovní, tyhle ne až tak obvyklé prvky dokázaly vytáhnout hodnocení do solidního nadprůměru.

Hledá se inovátor, platím zlatem

Jenže datadisk, tady se přece nedá hrát na stejnou kartu. A nebo ano? Dle tvůrců, bohužel, ano. Do ruky se nám dostává osmero kampaňových misí, která vás hned od začátku přesvědčují o dvou věcech. Ta první je, že datadisk je určen pro veterány původní hry. Z čehož vyplývá věc druhá – nováčci se budou těmito misemi jen velmi obtížně probíjet. Protože jak byla hra původní příjemně pozvolná, byť ke konci nebyla výzvou zrovna malou, Kingmaker je rána do zubů. Zapomeňte na nějaké pozvolné rozjezdy a budování léna, tady se vám jde těžce po krku od první chvilky. De facto v celé kampani se od prvních minut prohýbáte pod invazí jednoho či druhého zlotřilstva a hekticky klikáte z gildy na gildu, z vlajky na vlajku, z upgradu na upgrade. V druhé polovině stačí sebemenší chybka, třeba obranná věž postavená o pár centimentrů vedle a jste nahraní. Obtížnost není negativum, ale negativum je to, co z ní vyplývá. Přílišně hektické hraní. Po lesích a pláních se vám prohání kvanta hrdinů, v nichž se po chvíli prostě neorientujete, nedejbože, že byste měli nějakého oblíbence. Jeden umře, šup s jiným, možná pak bude čas vykopat ho do života na hřbitově. Bohužel kvůli hektice jsou od vás vynuceny i určité chyby. Není problém mít město pod útokem ze tří stran. Odhadněte správné cifry pro hrdiny a zároveň si udržujte přehled kde vám teče do bot, jinak se stane, že orčí pevnost běží dobýt banda mlíčňat na které už čeká kyprá zemina. A díky tomu se ztrácí to hlavní kouzlo hry původní. Nemáte čas si cokoliv užívat. Navíc je hra občas zlomyslná a evokuje mi časy, kdy jsme jako děti hrávali Dračí doupě. Tak tys uspěl? Prásk, pošlu na tebe pořádnou potvoru, to tě naučí. Bezkoncepčně tak vyskakují nepřátelé z vyčištěných oblastí, pokud možno i uvnitř vašeho léna a vážení, takhle se prostě strategie nedělá.

Ty máš svaly...ale ne už mozek.

Ono by to nebylo tak iritující, kdyby datadisk vykazoval nějaké změny. Jenže to on ne. AI je pořád stejně chybová. Tu vám bloudí kolem truhly, aniž by se obtěžovala ji otevřít, jindy (bohužel velmi často) zaútočí na jednoho protivníka a další tři pak ignoruje a s pocitem dobře vykonané práce jde domů, zatímco dostává šípy do citlivějších partií pod zády. Horší je to s novinkami. V oblasti budov a jednotek se dostáváme, pokud jsem dobře počítal na číslo 1. Variabilita misí? Tady se nám už kulatí nula. Prostě postav, vycvič, zavlajkuj, vymlať vše. Zpočátku zábava a výzva, později už otrava. Motivace k dohrávání klesá a nálada také. Navíc často platí, že si musíte metodou pokusu a omylu zapamatovat co a kde na vás vyskočí. Nezáleží na tom jak taktizujete, cesta je jen jedna a není problém hrát jednu misi třeba pětkrát, protože jako deus (nebo spíše diabolus) ex machina vyskakuje kde se mu zachce. Ale vždyť tohle je strategie, ne „nauč se všechny podpásovky tvůrců“. Přidaný multiplayer je určitě plus, ale horší je to s editorem map. Na třech počítačích se jej nepodařilo spustit, aniž by se okamžitě neporoučel do datových pekel. Musíme si tedy počkat na patch.

Majesty 2: Kingmaker si své průměrné hodnocení zasluhuje hlavně tím, že pořád obsahuje esenciální prvky, které tvořily základní hru tak zajímavou. Dalším důvodem proč nejde hodnocení ještě níž je fakt, že i přes vytýkané chyby by si jej neměli nechat ujít skalní fanoušci hry, jež jistě potěší a kteří už zapichují vlajku někde v místě mého bytu. Jenže nemůžeme zavírat oči před tím, že inovací je minimum a to jak po technické stránce, tak po stránce invenční. Seskupit sérii takřka identických misí a uměle navyšovat obtížnost, to prostě není dobrá vizitka pro datadisk.