Univerzitní profesoři, kteří mě od herního vývoje odrazovali, dnes sdílí moje úspěchy na sociálních sítích – rozhovor s Gabby Llanillo, vedoucí QA oddělení v Riot Games
Seznam kapitol
Testeři většinou v herním vývoji figurují na posledním místě „potravinového žebříčku“. Jsou to právě oni, kteří jsou vnímáni jako „snadno nahraditelní“, s čímž bohužel často souvisí zoufalé pracovní podmínky, hromadné propouštění či (špatně mířený) hněv hráčů. Každý vývojář vám však řekne, že dobrý tester je, podobně jako příslovečná sůl, nad zlato. Pokud se o gamedev odvětví alespoň okrajově zajímáte, pak navíc sami jistě víte, že právě quality assurance (QA) je skvělou vstupní bránou k dalším herně-vývojářským pozicím.
Díky brněnské herní konferenci Game Access jsme dostali exkluzivní příležitost k rozhovoru se zkušenou Gabby Llanillo, která ve svém profesním životě pracovala například na sériích Dragon Quest či The Last of Us. Momentálně působí nejen jako vedoucí QA oddělení v Riot Games (Valorant), ale také jako silný hlas volající po diverzitě ve videohrách i týmech, které videohry vytváří. Jak se Gabby k testingu dostala, které kvality jsou v tomto oboru nutné a co jako vývojář i fanoušek série The Last of Us říká na seriál z produkce HBO? To vše a mnohem více se dozvíte na následujících řádcích.
Hrej.cz: Tvůj životní příběh je vcelku fascinující – narozena a vychována na Filipínách, v 11 letech velké stěhování do USA… Už v dětství jsi toho stihla spoustu! Jak na tohle období vzpomínáš v kontextu videoher, jak se vlastně tehdy hrálo na Filipínách?
Gabby Llanillo: Asi vyloženě neexistovala nějaká specifická herní komunita, ale měla jsem výhodu v tom, že mí strýčkové vlastnili síť počítačových kaváren. Byli to technologičtí nadšenci, velcí počítačoví experti a taky hráči, díky čemuž právě společně budovali tenhle menší byznys. Lidé tam chodili nejen kvůli internetu, ale i kvůli i hrám, a právě tam jsem se ke hrám poprvé dostala. Zpočátku to bylo hlavně GTA: Vice City a Age of Empires 2, takže hlavně věci, které by mi máma rozhodně zakázala. (smích) Konzole jsem si od lidí začala půjčovat až později, ty byly na Filipínách celkem vzácné. Pořádně jsem do konzolového hraní pronikla vlastně až po přestěhování do Ameriky.
Jakmile jsem zjistila, že gamedev reálně existuje, byla to pro mě jediná možná volba.
Některé děti se chtějí stát popeláři, jiné zase kosmonauty. Byl gamedev odvětvím, ve kterém jsi odjakživa chtěla působit, nebo se ti tahle myšlenka v hlavě vykrystalizovala až časem?
Myslím, že jsem odmalička chtěla být architektkou nebo něčím podobným – ale to vlastně jen proto, že jsem neustále hrála The Sims. (smích) Na Filipínách vlastně ani není úplně běžné brát herní vývoj jako možnou kariéru. Abych pravdu řekla, ani jsem netušila, jak se hry vůbec tvoří. Myslela jsem si, že si někdo dá na hlavu helmu, pomyslí na hru, a helma tu hru vytvoří za něj. (smích)
To by ovšem udělalo herní vývoj mnohem jednodušším! (smích)
Bylo by super, kdyby sis hru mohl jednoduše vysnít… (smích) Každopádně bylo to právě až ve Státech, kde jsem si uvědomila, že se herním vývojem dá živit. Vlastně to bylo někdy během střední školy, kde začneš přemýšlet nad tím, čemu se věnovat na výšce. No a pak jsem studovala počítačové vědy a herní vývoj. Neměla jsem nalajnovanou žádnou jinou kariérní cestu, žádnou doktořinu nebo něco podobného. Jakmile jsem zjistila, že gamedev reálně existuje, byla to pro mě jediná možná volba.
Jak jsi vlastně zvládala to samotné stěhování z Filipín, byl to pro tebe velký šok? V čem jsi pozorovala ten největší rozdíl?
Myslím, že to byl hlavně kulturní šok, protože Američané jsou úplně odlišní, extrémně otevření. Pro Evropany asi bude to vnímání podobné, protože tady vždycky slýchám takové to: „Ach, ti Američani, jsou tak hluční!“
„A jsi si opravdu jistá, že bys tohle chtěla dělat? Dlouhodobě?“
Jo, vím, o čem mluvíš… (smích) Ale ten rozdíl se dá pozorovat právě i na přednáškách tady na Game Accessu. Američané neustále interagují s publikem, jsou to šoumeni, mají takový ten „Jo, brácho!“ přístup… A taky se tady pohybuje spousta východoevropských vývojářů, u kterých mi občas přijde, že by raději zmizeli z planety, než aby se museli bavit s kolemjdoucími. Je to takový ten typický stereotyp, ale fakt to tady cítím – tak mě zajímalo, jestli jsi to měla podobně…
Měla jsem to úplně stejně – tím spíš jako rozená Filipínka, kde je všechno obecně takové tradičnější, konzervativnější. Ale taky jsem na druhou stranu byla nadšená z toho, že ve Státech měli přístup ke všem novým konzolím – na Filipínách totiž byly příšerně drahé. Takže to pro mě byla další velká věc, tím spíš ve spojení s mnohem vyššími platy mých rodičů.
Související články
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
