Diablo, král žánru. Nebo ne?

Nejjednodušší odpověď na otázku, jaký je nejlepší klon Diabla, zní... Diablo II. Málokterá hra se mu dokázala vyrovnat ve své návykovosti, propracovanosti herních mechanismů či zábavnosti multiplayeru. Jenže ne všechny fanoušky baví hrát jednu a tu samou hru stále dokola: omrzí se jim prostředí, povolání či podesáté zopakovaný příběh. Nabízené alternativy nemusí sednout každému, všichni by však v jejich rozmanitosti měli najít svého favorita, do kterého se pustí při čekání na Diablo III, nebo (pokud někdy) je nový kus „ďábelské“ série omrzí.

Titan Quest (2006)

Autor: Iron Lore Entertainment | Distributor: THQ | karta hry

Na první pohled to byl horký favorit na nového krále. Neokoukané prostředí řeckých bájů, na svou dobu excelentní grafika, principy podobné Diablu... A také to několik prvních hodin ve hře fungovalo bezvadně. Jenže postupem času se začaly vynořovat negativa: zejména přílišný stereotyp, daný řadou nudných questů a nevybalancováním schopností a jednotlivých tříd. Přesto se hra dočkala ještě datadisku Immortal Throne, ten ale mechanismy nijak zásadně nezměnil.

Určeno pro: milovníky řecké mytologie

Dungeon Siege (2002)

Autor:Gas Powered Games | Distributor: Microsoft | karta hry

Chudý farmář musí porazit obáváné zlé síly. Příběh Dungeon Siege mohl těžko začínat hrozivějším klišé, ale pokud ho překousnete, dostanete se k zážitku, který vágní definici „Diablo-killer“ definuje vcelku dobře. Je delší než Diablo, zároveň však nabízí hodně variabilních prostředí i nepřátel a propracované herní mechanismy. Hra navíc fungovala trochu jiným způsobem než její úhlavní konkurent: v Dungeon Siege jste se totiž zdokonalovali v těch dovednostech, které jste opravdu používali, nikoliv jen v těch, do nichž jste dali dovednostní body. Skvělá hudba Jeremyho Soula jen podtrhovala epické vyznění hry. Dvojka byla velmi slušným nástupcem, trojka pak nabídla jednodušší a konzolovější, stále však slušný zážitek. Mimochodem, hra se "dočkala" dokonce dvou filmových zpracování. To zní jako dobrá zpráva, dokud nedodáme, že za obě je zodpovědný režisérský "mág" Uwe Boll...

Určeno pro: ty, kterým nevadí klišé

Harbinger (2003)

Autor: Silverback Entertainment | Distributor: DreamCatcher | karta hry

Zapomenutý klenot! A zároveň vysvobození pro ty, kterým se trpaslíci, elfové a magie už zajídají. Harbinger se odehrává na obří vesmírné lodi, kde se hráč vžije do role jednoho ze tří různých hrdinů. Neliší se však jen vzhledem či schopnostmi, ale i úkoly a částečně i příběhovou linkou. Zápory? Jen minimum: absence multiplayeru, málo RPG prvků... ale na druhou stranu temná atmosféra, zajímavý příběh, délka hry (přes 30 hodin za jednu postavu!) a hlavně neokoukané prostředí. Harbinger vyšel jako plná hra na Levelu 133.

Určeno pro: milovníky sci-fi

Torchlight (2009)

Autor: Runic Games | Distributor: JoWood Entertainment | karta hry

Na začátku článku jsem uvedl, že nejlepším klonem Diabla je samotné Diablo. A na tento recept vsadili i tvůrci z Runic Games – okopírovali principy slavného vzoru a recenze křičely chválu typu „nejlepší klon Diabla za poslední roky“. Třeba i proto, že hudbu pro hru skládal Matt Uelman – ano, autor doprovodu Diabla – a velice podobnými melodiemi navodil podobnou atmosféru jako u krále akčních RPG. Torchlight nabídl jednoduché menu: výběr ze tří povolání, výběr ze dvou možných zvířecích mazlíčků na doprovod – a hurá do 35 pater dungeonu! Návykovost zaručena.

Určeno pro: fanoušky grafického stylu World of Warcraft

Sacred (2004)

Autor: Ascaron | Distributor: Koch Media | karta hry

Těžší, delší a vypiplané s tradiční německou pečlivostí, to byl Sacred. Oproti Diablu nabídl několik inovací: jízdu na koni, netradiční povolání (např. upírka) nebo automatizace některých mechanismů. Jenže Sacred měl rovněž nepříliš elegantní bojový systém a podivný systém quickslotů, který nabízel jen pět možností na zbraňové zkratky a pět na speciální útoky. Výsledek? Další rozpačitý klon. Podobně dopadlo i pokračování s podtitulem Fallen Angel, trpící zejména na stereotyp.

Určeno pro: ty, kterým přijde Diablo málo hardcore

Blade and Sword (2004)

Autor: Pixel Multimedia | Distributor: Whiptail Interactive | karta hry

Teď něco netradičnějšího. Řecká mytologie Titan Questu se jeví jako pořád okoukanější prostředí než exotická cesta do Číny v Blade and Sword. Kromě zasazení bodovala hra i zajímavým bojovým systémem s možností vytvářet komba útoků, působila však až příliš levným dojmem: od audiovizuálního zpracování přes chudý inventář a slabé možnosti rozvoje atributů hlavního hrdiny až po jednotvárné úkoly. Minimálně kvůli bojovému systému, který nutí k většímu taktizování než většina jiných klonů Diabla, však stojí za vyzkoušení.

Určeno pro: ty, které nebaví obyčejný klikfest

Hellgate: London (2007)

Autor: Flagship Studios | Distributor: Electronic Arts | karta hry

Kdo jiný měl Diablo pokořit než jeho vlastní tvůrci? Tým Flagship Studios se skládal z řady autorů Diabla a měl velké ambice, které měl jejich 3D-klon slavné hry naplnit. Jenže povedlo se to tak napůl. Zatímco nadšení u Hellgate: London panovalo z atmosféry postapokalyptického Londýna, solidního příběhu a soubojů, rozpaky budily nudné úkoly a zabugovaný multiplayer. Vysněná hra se pro Flagship Studios stala i osudnou - v roce 2008 tým zkrachoval a někteří tvůrci přešli do Runic Games (autoři Torchlightu).

A další...

Zbytek klonů už jen telegraficky:

Fate - levný nezávislý klon, ale pekelně návykový
Divine Divinity - má jen tři povolání, ale po pomalém začátku se slušně rozjede
Legend: Hand of God - graficky povedený, jinak však dost nevyvážený klon
Nox - velmi sympatický, ale bohužel přehlédnutý klon od tvůrců Duny 2
Loki - lehce zabugovaná, s nevyváženými postavami, ale jinak fajn variace na Diablo