Resonance of Fate Recenze Resonance of Fate

Resonance of Fate

Ulrik_

Ulrik_

30. 5. 2010 22:45 9
Reklama

Trvalo to dlouho, ale konečně se zase objevilo JRPG, které by buď netěžilo z klasických fantasy světů, případně rovnou nevklouzlo do futuristických botiček ve stylu posledního Star Oceanu. Resonance of Fate, které je mimochodem od Tri Ace, stejně jako onen Star Ocean: The Last Hope jde sice do budoucnosti, ale svým stylem má mnohem blíže ke klasickému steam punku říznutému trochou té modernity, hlavně co se týče použití střelných zbraní všeho druhu.

Setting hry (nejde říci příběh, to si ještě vysvětlíme) je poměrně atraktivní. Ne, neudělá díru do světa, ale svou lehkou náklonností k temnějšímu městskému fantasy, koketuje s žánrem New Weirdu vytváří pozoruhodně dystopický obraz Země budoucnosti. Tady už to příroda vzdala a rozhodla se změnit svůj přístup ke všemu, hlavně ovšem k nevděčnému zmetku jménem homo sapiens. Jedinou šancí lidstva na přežití se stala monstrózní věž Basel, která je schopna vytvářet podmínky pro život oněch zbytků člověčí nákazy. Jenže celý ten podnik se lidem opět tak trochu vymknul z ruky a Basel přestává fungovat tak, jak by měl. Co, proč a jak je pak na vašem soukromém zkoumání ve hře. No řekněte, nezní to atraktivně? Zní. A o to smutnější je probrání se do reality vyprávění celého příběhu. Na rozdíl od mnoha svých žánrových kolegů má Resonance of Fate pouze tři herní postavy. Každá představuje jeden z archetypů, klasickým stereotypů, ovšem ne nutně nezajímavých či otravných. Jak s cynickým Vashyonem, tak s lehce naivním idealistou Zephyrem a ne-až-tak-jednoduchou Leanne se to má podobně jako s celkovou manipulací autorů se settingem. Tedy skvělé základy, ale hraní s těmito aktéry stejně jako světem není dobré.

Basel mohl být Novým Krobuzonem

Dvě třetiny hry se totiž o nějakém ději nedá mluvit. Sice porušujeme stereotyp „zachraňujeme svět“ (ono na něj stejně dojde), ale celé zasazení ústřední trojky jakožto bandy nájemných střelců vás omezuje na poměrně triviální úkoly typu „přines obojek pro mého pejska“, na což jsme si uvykli u západních roleplayingových bratranců, ale tady se hraje, či by se mělo hrát, podle poněkud jiných pravidel. Z tohoto důsledku totiž nedochází k rozvoji charakterů, což je pro JRPG podstatné a v případě těchto postav je to prostě a jednoduše hřích. Že se to hra snaží po dvaceti hodinách alespoň trochu napravit už nic nezmění, protože jakýkoliv zájem o osud střelců je ten tam. Tady vidím obrovskou slabinu Resonance of Fate. Nemá solidní příběh, který by vás motivoval jít dál. Jeho postavy postrádají zajímavost, dialogy jsou úmorně klišovité a prodchnuté infantilně připitomělým humorem (a to myslím i na japonské, obecně dosti specifické, poměry). A motivaci, tu v téhle hře prostě potřebujete, protože...

Těžko na bojišti, nuda na cvičišti

Je těžká. Opravdu, nefalšovaně těžká do té míry, že budete skřípět zuby při pátém či šestém opakování té samé bitvy. Přitom nejde o to, že by hráč nebyl dost dobrý. Soubojový systém je skvělý a mám pro něj jen slova chvály. Ano, je poměrně obtížný na naučení (nepřeskakujte tutorial!), ale vyžaduje strategické myšlení, kdy plánujete přesuny svých postav po mapě a snažíte se dostat protivníka do smrtícího trojúhelníku, kdy jej v „rezonanci“ rozstřílíte na hadry. Základ je tahový, ale občas probleskne trocha té real-time akce, což je osvěžující. Nedosahuje takové sofistikovanosti jako trochu podobný systém z Valkyria Chronicles, ale rozhodně se jím může tato hra pyšnit. Bohužel, je poněkud srážen k zemi volbou celkové obtížnosti. Nejprve narazíte na to, že jste nezvládli systém. To není problém, naučíte se pravidla, pochopíte, že i průměrný protivník umí zatopit a jdete dál. Souboje zvládáte a náhle přijde skok v obtížnosti. Bude vám trvat třeba dvě hodiny v jediném souboji, abyste pochopili, že jste nepřehlédli slabinu soupeře. Vy prostě musíte jít pryč a grindovat a grindovat a ještě jednou grindovat. A to je otravné. Nic proti grindování, ale je třeba poznat pravou míru. Zde jste nuceni trávit spousty soubojů, jen aby naskočily bodíky a to proti opakujícím se potvorám. Nedostatečná variabilita nepřátel je další chybou Resonance of Fate. Jako kdyby tvůrci neměli dost času... nebo fantazie?

Ode zdi ke zdi, od nadšení k otrávení

Jenže výše uvedené v moudrém čtenáři jistě vytvoří otázku „co mne motivuje k tomu, abych podstupoval onu grindovací torturu?“. Nu, to je právě onen problém s příběhem. Takřka nic. Postavy vás nejspíše nechytnou (ale jistě, je to o osobních preferencích). Příběh taktéž ne, marnotratně promrhal svůj potenciál. Ale tohle jsou přece zbraně, jimiž všechna JRPG překonávají slabší pasáže! Vrcholem je obrácený gard ovládání postav. Normálně v JRPG dáváte skupinku dohromady, abyste finišovali s velkou družinou a vybrali si své vyvolené. Zde máte od začátku všechny tři, ale ke konci jste nuceni absolvovat některé souboje s jednomužnou armádou a tím se boří samotný strategický základ. Nicméně jako hrdina se v poslední chvíli vrací prvek, který Resonanci nabírá všechny kladné body – boj a stylovost. Střelecké bitvy jsou prostě nádherné, jsou nabité adrenalinem, stylovostí, z níž vystupuje odkaz všem Matrixům a hlavně anime akcím. Ve výsledku se k nám dostává lehce nadprůměrné JRPG s mnoha velkými chybami, ale několika stejně nepřehlédnutelnými klady. V tuto chvíli musíte sami zvážit, které prvky JRPG jsou pro vás důležité. Trestuhodně promarněná šance!

Resonance of Fate
PlayStation PlayStation 3
Xbox Xbox 360

Verdikt

Zajímavý svět a skvělý soubojový systém hry je rozdrcen plytkým příběhem, plochými postavami a designovými chybami korunovanými skokovými změnami obtížnosti.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama