No More Heroes: Desperate Struggle Recenze No More Heroes 2

No More Heroes 2

Jiří Pavlovský

Jiří Pavlovský

21. 6. 2010 22:00 4
Reklama
Reklama

Kdybyste si chtěli představit, co vás se hrou No More Heroes 2 čeká, doporučuji zajít do nemocnice, kde se léčí postižení epilepsií, a začít tam rychle zhasínat a rozsvěcet světla. Pak si výsledný chaos vynásobte stem a máte přibližnou představu o hře s podtitulem Desperate Struggle. Ano, je to zoufalý boj o zachování zdravého rozumu. Víme, že Japonci jsou mimozemšťané a jejich hry jsou už od přírody divné - ale tohle je i ně silné saki.

No more realita

No More Heroes je magořina a ani se to nesnaží maskovat. Ne kvůli ději, ten je tak jednoduchý, že k jeho popisu snad ani nepotřebujete slova a klidně by se dal vyjádřit rytmickým pšoukáním: Hlavní hrdina se v minulém díle stal nejlepším zabijákem světa, na začátku tohohle dílu je zase nula (a to z důvodů, které nehodlá rozebírat, protože by to hráče nezajímalo) a musí se probojovat zpátky na vrchol, čili absolvovat přes padesát soubojů s čím dál silnějšími protivníky. (Aspoň tak se to ze začátku tváří, jenže spousta protivníků odpadne cestou, nebo je zlikvidujete jedním vrzem, takže soubojů je nakonec jen něco kolem dvaceti.)

Princip je pokaždé stejný. Na začátku se vždycky profackujete s protivníkovými poskoky, projdete pár lokací a pak jde už do tuhého. Přichází hlavní boss, vždycky s nějakými vychytávkami. A jakmile ho zabijete, postoupíte o úroveň výš a vaše šéfová, oblečená tak, že by se striptýzové tanečnice rděly studem, vás vyšle za dalším bojovníkem. A tak dále až do konce. Z arény do arény.

Tohle všechno je klasika. Až tedy na to, že mezi soupeři, kteří na vás čekají v domovském městě Santa Destroy, najdete rapery, roboty, démony, duchy a jiné psychopaty. Že proti vám bude bojovat fotbalová hvězda za podpory svých roztleskávaček, holka, co plive jed, a obří kovové monstrum s růžovým mozkem pod plastovým poklopem. Proti těm všem se budete bránit něčím, co připomíná neonovou zářivku, u které vám budou ustavičně docházet baterky (na což bude poukazovat ikonka připomínající vibrátor a nesnesitelné pípání). A že bude stříkat krev, krev a zase krev. A když výjimečně nebudete porcovat protivníky, tak se bude před kamerou předvádět vaše zaměstnavatelka, dívka s masivním francouzským přízvukem, v těch nejerotičtějších pózách. A když si budete chtít uložit pozici, stáhne si hrdina kalhoty a posadí se na záchod, aby jí tam pořádně „uložil“.

Mám pokračovat?

Mini retro hry

A když jsme u těch podivností, nesmíme zapomenout na grafiku. Ta je strohá jako tvář Clinta Eastwooda. Žádné parádičky. Jednoduše vykreslené okolí (i když se naštěstí každý bossák nachází v jiném prostředí), opakující se protivníci a festovní retro styl. A to jak u pixelovatých ukazatelů zdraví a energie, tak především u miniher.

Ano, i když tu nemáte možnost courat se volně po městě, můžete si aspoň vybrat kam chcete jít, a hrdina se tam bleskově přesune. Čili buď můžete rovnou skočit na dalšího bosse a pokračovat v hlavní misi, nebo odložit schůzku na neurčito a místo toho si jít nakoupit lepší ohoz, vybavení do bytu.... nebo jít posilovat a vylepšovat si fyzičku. Na to ale samozřejmě potřebujete peníze – a jelikož je zabíjení kolegů čistě vaše hobby, tak nezbývá, než jít pracovat. Možností je tu spousta: sbírání kokosů, roznáška pizzy, hubení hmyzu a tak dále. Všechno to jsou minihry a všechny jsou udělané tak, jako by vypadly z dvacet let starého herního automatu. Úplně vidím tvůrce, jak si lebedí, že se jim povedlo udělat ty hry co nejprimitivnější, s pípavými zvuky a co nejarchaičtější grafikou. Dva čudlíky, pohyb dopředu a dozadu – a hra je hotová. Náplň miniher není nejpestřejší (v jedné se vyhýbáte skvrnám a autům na vozovce, v další kopete do stromů a pak chytáte do nůše padající kokosy), ale v tomhle případě je to spíš klad než zápor. Přesně tak hry našeho dětství vypadaly. A kupodivu – jsou pořád stejně chytlavé.

A kdyby se vám nechtělo plnit tyhle úkoly, můžete doma cvičit kočku, ze které se mezitím stal druhý Garfield... nebo se posadit k televizi a buď si zahrát další ryzí retro hru, nebo se podívat na velmi pedofilně sexy japonský seriál (aspoň tedy na titulky k němu).

Vzhůru do akce

Zatímco mini mise jsou celkem společensky únosné, tak v hlavním ději budete jen zabíjet, zabíjet a zase zabíjet. Samotná akce je neskutečně jednoduchá a v podstatě si vystačíte s jediným tlačítkem. Jen když dojde na ránu dorážečku, tak budete muset mávnout ovladačem přikázaným směrem a tím spustíte vykydlovací úder.

Skoro všechny mise jsou stejné. Ocitnete se na místě činu a jdete se prosekávat haldou unifikovaných protivníků. Při tom vám narůstá ukazatel „zuřivosti“ (v podobě spícího tygra), po jehož naplnění se z vás stane buď svištící ničitel, nebo přímo tygr, který sápe protivníky na kusy. I když je soubojový systém dost jednoduchý, je díky máchání ovladačem zábavný... a hlavně jednotlivé probíječky netrvají moc dlouho a na jejich konci na vás vždycky čeká nějaký nápaditý a silně úchylný soupeř.

Hra není extra přehledná, což obvykle moc nevadí, prostě zaměříte nějakého protivníka a sekáte do něj, dokud nepadne – a to kolem nevnímáte. Horší to je, když se vtělíte do dívky jménem Shinobu, která umí skákat. To začíná peklo. Kombinace šilhavé kamery a nepřesného ovládání je smrtící a na tak jednoduchý úkon jako je skok na bednu občas padne pár dlouhých minut a spousta sprostých slov.

A když jsme u sprostých slov, oceňujeme, že postavy nejdou pro nějaké to „fuck“ daleko... ovšem vzhledem k tomu, že někteří padouši neumí říct nic jiného a říkají to každou minutu třikrát a je jich tam na obrazovce pět, tak to tam vypadá spíš jak v léčebně pro lidi postižené tourettovým syndromem. Brzo to začne lézt na nervy – stejně jako pořád ty samé výkřiky lidé, které zabíjíte.

Ale No More Heroes 2 je úlet a všechny ty nedokonalosti k takovému úletu patří. Je to něco mezi hrou a drogovým raušem, ve kterém se vám zdá o hrách, které jste hráli ještě na Sinclairu. Je to hra, která si nebere servítky a ztečí útočí přímo na vaši první signální: sex a násilí, přesně to, co máme rádi. Akce je stereotypní, ale rozbíjí jí jak úchylný vizuální styl, tak krvavé boje a nutnost vždycky ve správnou chvíli švihnout ovladačem. A hlavně vás táhne dál zvědavost, s čím dál na vás tvůrci vyrukují. A oni vás nezklamou.

Možná by to tedy nemělo být No More Heroin, ale jen More Heroin. (Ale doma to raději nezkoušejte – nechte to profíkům a japonským herním tvůrcům.)

P.S. Při hodnocení jsem váhal mezi sedmi a osmi a nakonec se rozhodl pro nižší hodnocení... hlavně pro to, že tahle hra opravdu není pro každého a být aspoň trochu úchyl pomáhá.

No More Heroes: Desperate Struggle
Wii icon Wii

Verdikt

No More Heroes 2 je něco mezi hrou a drogovým raušem, ve kterém se vám zdá o hrách, které jste hráli ještě na Sinclairu. Tahle hra opravdu není pro každého a být aspoň trochu úchyl pomáhá.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz