Hrej.cz MLB The Show 19 Recenze

MLB The Show 19

tadeas-pepr
Tadeáš Pepř
12. 4. 2019 10:50 12 Sdílej:
Reklama
Reklama

Jen málokdy přistupuje recenzent k pokračování zavedené série s tak odlišnými zkušenostmi. Zatímco loni jsem k virtuálnímu baseballu přičichl v naprosté neznalosti jeho skutečné předlohy a pozvolna pronikal do léty notně ověřeného receptu, letos už se cítím jako doma. V předchozím ročníku jsem i po recenzování strávil více než stovku hodin a hru takřka “vydřenil”, což už samo vypovídá o jistých kvalitách, které s sebou i pro hráče neznalce značka nese. Letošní dílo mělo být dalším krokem, větším, hezčím, vypilovanějším a opět o něco osobnějším a charismatičtějším. Na první pohled to vypadá, že je vše při starém, změnila se jen tvář na přebalu a v úvodních menu, od prvního odpalu je však jasné, že tvůrci SIE v San Diegu nezaháleli a herní mechanismy doznaly podstatných změn. Jakých? Pojďme se na to podívat.

Přichází první nadhoz.

KONTAKT!

Pokud vám to z předchozího odstavce, názvu hry ani přiložených obrázků stále není jasné, MLB The Show je sportovní simulací baseballu. Kolektivní hry extrémně populární v zámoří, na dálném východě a v zásadě nikde jinde. V našich končinách je obvyklejší její softballová mutace, nicméně i “ten pravý bejzból” postupně zakořeňuje mimo svou tradiční sféru vlivu. Detailnější popisy pravidel nebo herních principů by zřejmě byly zbytečné, některé jsem nastínil už loni a ty přirozeně stále platí. Po systémové stránce hratelnosti se prostě nic nezměnilo, tou největší změnou je samotná herní praxe.

z kontaktního odpalu se stala jistota posunu na metách

Duel mezi nadhazovači a pálkaři je bezesporu klíčovou složkou baseballu. Pokud jste si úspěšně navykli na loňské charakterisiky pálky, budete (podobně jako já) mírně tápat. Tvůrci značně překopali vybalancování jednotlivých druhů úderů a ladění se dočkalo i časování. Prostě a jednoduše, v ročníku 18 měli jasnou výhodu pálkaři disponující ohromnou silou a protivážný atribut “kontakt” (schopnost sportovce kloudně trefit míček) byl tak trochu upozaděn. Díky tomu většina zápasů s nejlepšími hráči brousila hrany homerun derby, nehledě na kvalitu nadhazovačů nebyly výsledky mačů příliš realistické, můj vytvořený hrdina s nekonečnými zásobami síly pálil téměř 100 homerunů za sezónů a tak dále.

O KROK DÁL

Světe div se, po prvních pár odehraných zápasech jsem svého bijce tiše proklínal. Hráč má opět k dispozici čtyři typy máchnutí. Silové, vhodné pro pálení homerunů, vyžadující lepší načasování, základní vyvážené, taktickou ulejvku a dříve naprosto nepoužitelné kontaktní. Právě první zmíněné prošlo výrazným nerfem, většina odpalů “na sílu” končí v zámezí nebo v rukavicích hráčů ve vnitřním poli, naopak přesní pálkaři byli především v prvních dnech po spuštění hry naprosto neporazitelní a z kontaktního odpalu se stala jistota posunu na metách. Další balancování naštěstí stavy mírně vyrovnalo. Výsledkem je, že se ze hry na pálce stala skvěle vyvážená a zábavná část hry, kde je bezpodmínečně nutné využívat silné stránky hráčů a nikdy nemáte nic zaručené. Bravo!

S tím souvisí i změny hry v poli. Obránci se chovají logičtěji, téměř vymizelo chaotické prohazování hřiště a pocitově spolu tým dokáže lépe komunikovat. Prohloubily se rozdíly mezi řadovými hráči a skutečnými polařskými superhvězdami, při ovládání těch nejlepších hra například ukáže, kam přesně odletí odražený míč. Na druhou stranu povážlivě přibylo nevynucených chyb, i ti nejspolehlivější outfieldeři občas natropí naprosto nepochopitelný kiks. Tvůrci se navíc úplně nezbavili křečovitého ovládání. I když přesně víte kam pop-out dopadne a hráč jej má plně pod kontrolou, často se vlivem nepředvídatelně citlivých analogových páček zadrhne a výslednou bizarní chybou soupeři daruje body.

HODINA PRAVDY

Už tak velmi bohatá nabídka režimů se rozrostla o další dva. Velmi propagovanou novinkou byly takzvané Moments, režim připomínající stejnojmenný režim série NHL na předchozí generaci konzolí. V rámci krátkých, intenzivních kapitolek vás hra provede ikonickými momenty sportu, od úchvatných výkonů Cy Younga, přes legendární kariéru Babe Rutha až po současné úspěchy titulní superhvězdy Bryce Harpera. Nutno říct, že jsou Moments designované jako doplněk k stěžejnímu kartičkovému režimu Diamond Dynasty a odpovídá tomu i nevyvážená obtížnost některých výzev. Podobně jako ve zmíněném NHL také většinou výzva spočívá pouze ve hře za danou historickou postavu a zbytek suplují současní hráči i stadiony, žádné autentické rekonstrukce slavných mačů se tím pádem nekonají. Úsměvným detailem je alespoň černobílý filtr Babeovy kariéry

Za úkol dostanete například zvrátit nepříznivý stav zápasu v závěrečných směnách

Vedle stále přibývajících Moments tvůrci obohatili značku o další mód vhodný pro svátečnější nebo časově omezené hráče, neřku-li nováčky. V March to October se po vzoru tradiční Franchise zhostíte barev jednoho z klubů, po efektním filmečku rekapitulujícím historii a současné šance na zisk Světové série se ale místo záplavy tabulek a nabídek dočkáte jednoduchého grafu. Vzhledem k tomu, že je baseballová sezóna extrémně dlouhá (162 plus play-off), většinu zápasů hra simuluje na základě formy týmu a osobně do nich vstoupíte jen v klíčových momentech. Za úkol dostanete například zvrátit nepříznivý stav zápasu v závěrečných směnách, vynulovat v kůži nadhazovače soupeřovu pálku nebo naopak za určitého hráče předvést slušný výkon a získat tak permanentní vylepšení statistik. Dle vašich úspěchů a neúspěchů se tým dostává do formy nebo se naopak na cestě za titulem nepříjemně zadrhává. March to October je velmi dynamický, zábavný a nezatíží vás složitým managementem klubu. Zároveň vypichuje to nejšťavnatější, co baseball nabízí, a i přes určitou plochost je tak skvělým přídavkem. Pokud do světa baseballu teprve nakukujete, představuje ideální otevřená dvířka.

FREUDŮV VLHKÝ SEN

Druhou možností, jak do baseballu jako neznalec proniknout, je Road to the Show, variace na klasické Be a Pro nebo Kariéru z konkurenčních sportovních sérií. Jednou z největších novinek loňského ročníku byl systém archetypů, který vám různě omezoval maximální hodnoty některých atributů. To se ale hráčům tuze nelíbilo, sice vnášel do hry jistou dávku realističnosti, zároveň ale znemožnil tvorbu baseballových supermanů, kteří byli tak trochu součástí kouzla režimu. SIE vyslyšeli přání fanoušků a archetypy opět překopali, přesněji řečeno velmi zjednodušili. Opět si váš vytvořený borec může podmanit ligu s vymaxovanými statistikam, jistá omezení rychlosti jejich růstu však stále zachována zůstala.

Největší změnou je implementace charakteru vytvořeného hráče. Virtuální baseballista už nechce být jen plochým strojem na body, ale jeho persona se může rýsovat čtyřmi různými směry. Stát se rozeným vůdcem, uvolněným parťákem nebo naopak impulzivním drsňákem? Propagační videa pochopitelně novinku prezentovala jako podstatně revolučnější změnu, ve skutečnosti psychologie spíše nahrazuje dřívější perky a balí je do komplexnějšího hávu. Špatně vyřešený je v tomto případě import existující postavy z předchozího dílu a ve výsledku jsou i podřadné systémy přátelství a rivalit silně nedotažené. K čemu mi je stále narůstající rivalita s ostatními týmy? Proč nemůžu mít vztahy se spoluhráči negativní a komplikovat si tím život? Potenciál dramatizace sportovního života zůstává naprosto nevyužitý. A je to škoda.

PRACHY DĚLAJ HVĚZDY

Zbylé herní módy větší změny nepoznamenaly. Obecně se napříč režimy s managementem pilovaly finance, smlouvy jsou o uvěřitelnější a kluby se nesnaží podepisovat nevýhodné, nebo směšně podfinancované kontrakty s mladými hvězdami. Naopak se nebojí vyrukovat s dlouholetými nabídkami na astronomické cifry. Diamond Dynasty je stále kapitolou samou pro sebe. Robustní režim přináší nové kolekce, desítky až stovky nových výzev a skuteční baseballoví nadšenci se mohou těšit na nekončící grind. Opět platí, že získávat skutečně hvězdné hráče je v MLB The Show jednodušší, než v jiných sportovních hrách a odměny za samotné hraní působí podstatně štědřeji. Ostatně vás hra in-game měnou a zkušenostmi odměňuje za jakoukoliv činnost. Ať už bojujete v prestižních multiplayerových režimech, nebo se s kamarádem pro zábavu trumfujete v homerun minihře.

ČAS NA UPGRADE?

Graficky si Show zachovalo téměř identickou tvář. V pohybu stále vypadá skvěle, animace jsou špičkové a především nadhazovači disponují nekonečnou zásobou unikátních stylů. Postavy jsou ale minimálně na původním modelu PS4 notně zubaté a například v detailech obličejů zdaleka nedosahují kvalit technické špičky v podobě NBA 2K. Z hlediska prezentace přibyly zejména doprovodné animace, scény spojující jednotlivé at-bats série stále omílá. Jedinou větší novinkou je čárová reportérka Heidi Watney, která co chvíli komentuje atmosféru v dugoutech obou týmů. Právě při srovnání s NBA 2K se ale jeví jako chudá příbuzná, absentuje totiž přímá interakce s hráči nebo trenéry, která by poměrně sterilní přenosy příjemně oživila. Vůbec, vizuální podání začíná stárnout a SIE by měli začít hledět do budoucnosti.

Play-by-play komentář zůstal prakticky identický

Po stránce zvuku se naopak v San Diegu opět činili. Skandování fanoušků, burcování spoluhráčů nebo trenérů na metách, to vše bezchybně šponuje atmosféru. Play-by-play komentář zůstal prakticky identický, trio expertů za mikrofonem svými opakujícími se frázemi občas připomíná zaseknutou gramofonovou desku, na druhou stranu jsem zažil moment, kdy se během komentáře poměrně realisticky "zakecali" a velmi autenticky glosovali dění na hřišti. Mírně tuctový soundtrack nabízí licencované skladby, postrádá nicméně údernost svého předchůdce. Mnohem lépe vás vybičují dramatické melodie předcházející samotným zápasům.

KONEC SEZÓNY

Máme posledních pár striků.

Většina nehráčů sportovních her vám každý rok řekne, že nechápe, proč lidé vlastně nové sporty kupují. “Vždyť je to pořád to samé, jen jiné soupisky,” uslyšíte pravděpodobně, pokud si domů nesete novou FIFU. A zřejmě by to samé mohli říkat i v případě The Show 19. Není žádnou revolucí, od předchůdců ho na první pohled nerozpoznáte a neznalec série asi ani na ten druhý a třetí. I přesto je velkým krokem vpřed. Prakticky perfektní hratelnost pálky, vylepšené pole, svěží nové režimy a osvědčené, omlazené staré. I samotní fanoušci, obvykle téměř neuspokojitelná masa nejtvrdších kritiků, se letos jednohlasně shodují nad tím, že je 19 nejlepším ročníkem doposud.

Ztrácím bod nebo dva, v bottom of the 9th nastupuji na pálku, operuji s plnými metami a v rukou mám osud celého dlouhého zápasu. Ruce se mi potí a oči se naprosto soustředí na pohyby nadhazovače. Prsty křečovitě těkají mezi křížkem a čtverečkem. Půjde po zóně nebo mě chce nachytat? Bude to fastball, nebo zkusí jedovatý sinker na groundball? Je to tady, zatraceně, pravá horní a já bláhově tvrdím muziku silovým odpalem. První strike. Další pokus. Prosím. Nadhoz letí. Curve. Odpal. Foulball. Bože můj. Třetí pokus. Teď to vyjde. Fastball skoro ke kolenům. To jsem neměl dělat. Prosím. Solid hit. Míč letí za zeď, tohle by nechytil ani čahoun Judge. Stadion vybuchuje. Walk-off! A divizi jsme zase o krok blíže.

Kvůli takovým chvílím stojí za to hrát baseball, klidně i ten virtuální. A takový pocit podle mě v žádném jiném sportu nezažijete.

MLB The Show 19
PlayStation icon PlayStation 4

Verdikt

MLB The Show 19 ladí hratelnost a rozšiřuje nabídku herních režimů. Úspěšně. Stále je nejlepším, ba jediným pořádným baseballem na trhu.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz